Digitální vzpomínky

Nedávno jsem byl na koncertě, kde mě mimo hudební produkce zaujal také mladík sedící v toporné pozici s mobilem zdviženým do výše obličeje. Celý koncert si natáčel. Jeho hudební zážitek z vystoupení špičkových jazzmanů  se tak, podle mě, rovnal tomu, když by si pustil hudbu na youtube.

Mám pocit, že spolu s klesající cenou digitálního záznamu obrazu a zvuku postupně devalvuje také hodnota vzpomínek a prožitků. Reálné je to co, máte uloženo v paměti fotoaparátu, kamery či mobilu, ne to, co máte uloženo v paměti vlastní. Ono se také není čemu divit. Vždyť ty fotky někdy pojednávají o realitě lépe než osobní zážitky zúčastněných. Tak například z poslední svatby, kterou jsem jako host navštívil, si nepamatuji polibek novomanželů, protože mi (stejně jako většině ostatních hostí) stála ve výhledu mohutná postava páně fotografa. Ten si pak musel dokonce přidřepnout, aby navlékání snubních prstýnků zachytil ze správného úhlu. Zúčastněným se tak, místo pohledu na tradiční obřadní akt naskytl pohled tam, kde fotografova záda již ztrácela své slušné jméno.

Realita je tedy na fotkách, tam se novomanželé líbají a předávají si prstýnky. Ve vzpomínkách zůstávají jen dekadentní útržky absurdních momentů.

Naše historie a paměť jsou tak predefinované tím, co je zaznamenáno. Moje osobní vzpomínky tak například budou navždy rozděleny mezi východoněmeckou zrcadlovku Prakticu a japonský kompakt Olympus. Mé rané dětství se odehrává v odstínech šedé. Jsou to vzpomínky vyvolávané ve spikleneckém prostředí domácí temné komory. Pak se otevřely hranice, tatínek si mohl v nedalekém Rakousku nejen vydělat nějaké peníze, ale také koupit nový fotoaparát. Od té doby bylo vše veselejší a barevnější. Tak si to své dětství pamatuju a tak je to i na fotkách. Šedivá doba před Listopadem prožívaná v soukromí a barevná doba po něm, když už některé věci mohly na veřejnost. Že by to nebylo jen tím novým fotoaparátem?