O Tanukiho slávě

Tanuki ležel jako mrtvý. Kluk, který po něm hodil kamenem, jen zíral. Vždyť se přece netrefil! Nebo že by…

Kluk vyděšeně zaječel a utíkal pryč. Jakmile se otočil, Tanuki se probral a odhopkal pryč. Po cestě ke kamenům u cesty, kde se rád proměňoval, na něj z křoví vyskočil Anaguma a začal do něj boxovat.

,,Co to děláš? Nech mě, nic jsem ti neudělal!”

,,Nedělej, že o tom nevíš! A tímhle mě neoblafneš!” zařval, když Tanuki padl jako mrtvý. Chvíli do něj ještě bušil, ale pak si uvědomil, že to, co dělá, postrádá smysl a odešel.

Tanuki se po chvíli probral a byl celý zmatený. Nepamatoval si, že by Anagumovi něco udělal, ale rozhodl se, že to vypátrá.

Šel tedy k jeho noře, proměnil se v kámen a čekal, až Anaguma vyleze. Po chvíli však Anaguma přišel od potoka a zalezl do nory. Tanuki si vyčítal, jak mohl být tak hloupý a myslet si, že je Anaguma uvnitř. Schylovalo se k večeru a Tanuki věděl, že tady musí zůstat přes noc, to mu ale nevadilo tak, jako představa promarněného času, který mohl využít k děšení lidí. Zlostně zavrčel a začal přemýšlet o něčem jiném.

Když se ráno Anaguma probudil, ihned vyšel ven a šel si najít něco k snědku. Cestou myslel na to, jak strašně nenávidí Tanukiho, jeho slávu a proměny v kámen.

Jakmile byl Anaguma z dohledu, Tanuki vnikl do jeho nory. Byla ošklivá, neupravená a páchla kdoví čím. Tanuki začal systematicky prohledávat noru. Byl právě v nejlepším, když dovnitř vešel Anaguma.

,,Co tady děláš, Tanuki?!”

,,Prohledávám tvou noru, chtěl jsem vědět, proč mě tak nenávidíš?”

,,Hádej! Kvůli tvé hloupé slávě! Po mně ani pes neštěkne, a z tebe se všichni můžou zbláznit! Taky máš nadpřirozené schopnosti. Co myslíš, jaké to je, žít sám a bez kouzel, hm?!”

,,To jsem nevěděl, že jsi takový měkkota, Anagumo!”

,,Cos to řekl? Opakuj to, jestli máš odvahu!” řval Anaguma, ale mezitím se Tanuki zvedla utíkal k hustému lesu, kde Anaguma neměl šanci ho najít.

Odtamtud se vydal na svá obvyklá místa u cesty. Celý den přemýšlel, jak si Anagumu udobřit, ale napadlo ho jenom rozdělení moci, což samozřejmě nešlo. Tanuki nemohl za to, jak se narodil a že svými schopnostmi inspiroval spoustu lidí k psaní příběhů.

Než uběhl týden, Tanuki byl skoro šílený představou, že na něj Anaguma někde vyskočí. Ještě také nepřišel na to, jak vyřešit ten problém. Tedy, napadlo ho několik šílených scénářů: sebevražda, emigrace, vražda Anagumy a podobně.

Jednou v noci, když zamířil ke svému nejoblíbenějšímu rozcestí, mu hlavou bleskl nápad. Pokud v Anagumovi vzbudí vinu, ten se mu možná i omluví! Vyrazil tedy k Anagumově páchnoucí noře. Prve chtěl bez zaklepání vejít, ale pak si vzpomněl, že se chce omluvit a udobřit se s Anagumou a slušně zaklepal.

,,Dále!” ozvalo se zevnitř. Tanuki tedy vstoupil. Proti němu stál Anaguma se sekerou v ruce.

,,Co chceš, ty hvězdo?” zeptal se opovržlivě.

,,Chtěl jsem se ti omluvit, Anagumo. Choval jsem se hrozně. Ale za svou slávu a moc nemůžu.”

,,To ti mám jako věřit?” zeptal se ho Anaguma.

,,Nemusíš, ale já bych byl radši, kdyby mezi námi byl mír.”

,,No dobrá. Možná jsem se choval hloupě, jenže ty bys to na mém místě udělal taky.” Bránil se Anaguma.

Ve snaze o udobření Tanuki souhlasil: ,,Samozřejmě. Přátelé?”

,,Možná. Časem. Už můžeš jít.”

,,No jasně. Ale příští týden půjdeme spolu na oběd, vím o jenom skvělém místě."

---