Vcítěná

Probrala jsem se – kde to proboha jsem?!? Zmocnila se mě panika. Místnost byla šedá, kovová, holé zdi, vedle mě bednička divně pípala a já ležela na lůžku přikrytá a připojená na divné hadičky.

Snažila jsem se vstát, ale zatočila se mi hlava, tak jsem bezradně s sebou plácla zpátky na lůžko. Co se vlastně stalo?? Proč jsem zde?

Usilovně jsem přemýšlela. Co jsem dělala naposled?

Vybavilo se mi pole, ano pole. Byl slunečný den, jako vždy jsme s mojí sestrou Ami kopali zeleninu na poli. Ami zase mluvila o své lásce Lunovi z vedlejší vesnice.

„Leyo, líbí se ti vůbec někdo z naší vesnice, z okolí, z města?? Někdo, kdokoliv. Aspoň trochu???“

Povzdechla jsem si. „Ne Ami, nikdo. Podle mě jsou všichni hloupí, někteří moc egoističtí, někteří málo průbojní a jiní totální blbci.“

Ami kroutila hlavou. „Jak si chceš někoho najít?? Jak se chceš usadit a mít děti? Ještě máš rok a pak ti rodiče někoho vyberou. Někoho koho nebudeš chtít.“

Jako bych to sama nevěděla. Je mi dvacet čtyři let. V naší zemi, když se žena neoddá do pětadvacátého roku života, pak jí rodiče sami vyberou nápadníka a přichází na řadu dohadování a předhánění se, kdo dá větší věno, kdo se lépe hodí. Vím přesně, kteří chlapci si na mě dělají zálusk, a kteří otcové by mě měli nejraději jako snachu. Já už z toho tak nadšená nejsem. Už jen proto, že můj otec je starší a já jako jeho nejstarší dítě přeberu jeho místo se svým mužem. Zbývá mi půl roku, půl roku svobody.

„Já už jsem si vybrala“, chlubí se Ami, „ Lun je tak úžasný.“ Opět o něm začala básnit. Snažila jsem se ji neposlouchat. Je to pokaždé to stejné. Jak jí nenosí květiny. Jak se jí nedvoří, že se už políbili. A to trylkování a natáčení se u toho, děla z Ami dostatečně střelenou. Střeleně zamilovanou dívku.

Povzdychnu si, ano trochu jí závidím, má to o tolik jednodušší.

Z našeho rozhovoru nás vyruší skupina příchozích lidí. Tři muži a dvě ženy. Ami zmlkne v půlce věty když je spatří. Vytřeští oči a pustí motyku. Vykasá sukně a s jekotem mizí k domu. Zatímco já se nehnu, měřím si nově příchozí kritickým pohledem. Nemíváme zde návštěvníky, zvláště ne takové divné. Ženy mají oblečené kalhoty, copak to se může? Oblečené v přiléhavých halenách a se zbraní u pasu. Ta první je celá v černém, černé vlasy na krátko ostříhaná, na levém boku jí visí meč a na pravém má zbraň. Jde pevných, až hrdým krokem. Druhá je v hnědém oblečení, tváří se více mile, blond vlasy má svázané v copu, který jí sahá až do pasu, na obou bocích má zbraně.

Vedle ženy v černém jde muž, taktéž v černém koženém oblečení, z pod kterého se mu rýsují svaly. Má ostře řezanou tvář, tváří se dost hrdě. Na zádech má meč a u pasu zbraně. Další muž je mu hodně podobný, se stejným vybavením zbraní. Jen jeho tvář je víc kulatá, upřímná a milá.

A pak můj pohled padne k poslednímu cizinci. Jde z něho strach. Je vysoký, vlastně nejvyšší ze všech příchozích.  Hnědé vlnité vlasy mu padají na ramena a z pod nich na mě hledí ty nejužší a nejdivočejší hnědé oči jaké jsem kdy viděla. Nemohla jsem se od nich odtrhnou, nemohla jsem se hnout z místa. Jen jsem stála a dívala jsem na něho. V duchu jsem se modlila, ať to naše setkání přežiju. V tom se vedle mě objeví otec se zbraní v ruce. Projela mnou úleva. Hned za ním doběhli muži, co mu pomáhali v sadu.

Cizinci došli až k nám, ten s ostře řezanou tváři se představil jako Jano a nabídl otci ruku, ten ji obezřetně přijal.

„To je Zita“ ukázal ženu v černém, „Iva“ představil ženu v hnědém. „Náš přítel Luk“ ukázal k muži s baculatým obličejem, „ a Rewe. Nemusíte se ho bát, je to jen morous s vážnou tváří.“

„Přišli jsme doplnit zásoby. Udělat obchod, pokud o něj budete stát.“

„A co nám můžete nabídnou?“ zeptal se otec.

„Zbraně, technologie, medicínu. Cokoliv budete potřebovat.“nabídl Jano.

Otci se zablesklo v očích - medicína, léky, to bylo něco pro něj. Pozval hosty k nám domů.

„Leyo, běž domů k matce, běž jí pomoct s občerstvením pro naše hosty.“

„Ano, otče.“ Nechala jsem motyku motykou a šla jsem domů. Příchod neznámých nikdy nevěstil nic dobrého. Když jsem vešla do domu, viděla jsem na matce, jak je nervózní. Ami kolem ní tančila a snažili se nachystat jídlo a pití hostům. Odešla jsem do spíže, vzala sýr, chleba a víno a vrátila se zpět do kuchyně. Matka s Ami připravené občerstvení odnesly cizincům. Dala jsem se do úklidu kuchyně. Ami se vrátila domů bez matky.

„Viděla jsi ho?“ nadšena trylkovala. „Prosím tě, koho?“ „No toho vysokého, toho divného.“

„Ano, viděla jsem ho.“ „Jde z něho strach, ale je ták sexy.“ Rozplývala se Ami.

„Vlastně mi nepřišel Ami trochu sexy, spíš nebezpečný.“ „Hmm, nebezpečný a sexy chlap.“ Zasmála se Ami. Zakroutila jsem hlavou nad její lehkomyslností a dál se obávala toho co přijde.

Vyšla jsem z domu, opřela se o stěnu a sledovala cizince. Byli uvolnění, už z nich nešel strach, teda skoro ze všech. Rewe naháněl strach dál. Netvářil se vůbec přívětivě. Teprve teď jsem si všimla jeho tetování na krku, malé černé tetování, které se ztrácelo pod vlasy. Rukou si přejel po bradě, kterou měl hustě zarostlou vousy a rty měl semknuté v úzké lince, když se trochu uvolnil byly vlídné a plné. Jak by řekla Ami, sexy.  Matka se vracela k domu. „Děvčata je třeba podojit kravky a vrátit se zpět na pole. Práce nepočká.“

„Ale mami, teď??“ snažila se přít Ami. „Ano Ami, teď, hosté vám neutečou, neboj se.“  Obrátila jsem se ke chlévům a šla si dál za prací. Matka má pravdu, práce nepočká. Ami se přidala po chvíli, pracovali jsem rychle a mlčky. Chvilku si Ami něco drmolila pod nosem, asi se jí nelíbilo co jí matka řekla. Nevšímala jsem si jí. Odnesla jsem podojené mléko do domu a vydala se zpět na pole. V půli cesty nebe potemnělo. Podívala jsem se nad sebe a k zemi se snášela šedá velká loď. Pomalu klesala k zemi, byla pár metrů nad domem, když z ní někdo vyhodil lana a pak se po nich snášeli k zemi noví cizinci. U stromu už dávno nikdo neseděl. Všichni se někam rozprchli, jen naši cizinci běželi směrem ke mně.

Muži co se snesli z lodi, se rozptýlili a začali střílet kolem sebe. V tu chvíli se vše zpomalilo. Cizinci už byli u mě, já se dívala na tu spoušť co stihli za tu chvilku udělat vetřelci z lodě. Jeden z nic zasáhl Ami, viděla jsem jak s sebou její tělo cuklo, když jí proletěla rána, a pak se pomalu snášelo k zemi.

„Ami!!“ zakřičela jsem a běžela jsem k ní. Nestačila jsem udělat Ami tři kroky a už mě držel Rewe.

„Pust mě!“ zařvala jsem na něho. „Zbláznila ses, chceš aby tě zabili?“„Pust mě!“ křičela jsem na něj. „Ne!“ a hodil si mě přes rameno a utíkal směrem k lesu, odkud přišli.

„Zbláznil ses? Na to není čas.“ Zařval na něj Jano. Nevím co Rewe udělal, nebo co řekl, ale Jano zmlkl, semkl rty a běžel dál. Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, ale držel mě tak pevně, že veškeré moje úsilí bylo marné. Viděla jsem jak u domu střílí moji rodinu, mé přátelé. Všichni padali mrtví k zemi. „Mami, tati!“ křičela jsem. „Ami!“ bouchala jsem do Rewea pěstí. „Pust mě! No tak slyšíš?! Pust mě!“ házela jsem s sebou. Držel mě pevně, stiskl mě ještě víc. Po tváři se mi kutálely slzy. Mlhavě jsem viděla co se děje kolem mě.

Kolem nás lítaly rány, když se za námi nějaký vetřelec vydal. Ale vždy ho některý z cizinců zasáhl dřív než mohl vypálit podruhé.

Pak mým ramenem projela pálivá, řezavá bolest a víc si nepamatuji.