Sourozenci

Měla ho jen vykoupat. Jenom. Ale občas když se po nás chce tak strašně málo, uděláme něco navíc. Znáte to? Ne? Jen vykoupat Jáchyma.

Napouští vodu do vany. Je moc horká, bolestivě sykne. Hází do lázně všechny gumové hračky. Až potom tam pokládá to ani ne dvouleté tělíčko.

Leží v posteli. Pozoruje na stropě žluté sloupy. Jezdí jedno za druhým. Snaží se na to nemyslet. A přece. Zítra už bude spát jinde. Nechají jí tam, aby jí tam všechno vymlátili z hlavy. Nechají ji tam samotnou, ztracenou. Její rodiče. Jak to můžou dopustit? A jak to mohla dopustit ona? „On není vzrušený, ty hloupá,“ křičel na ni tehdy a dal jí facku. Její táta. Pořád cítí tu ruku. Tu zlou. Pravou, kterou to všechno dělala. Hodná je levá. Pohladí tu zlou, ta jí dá facku. Ty ruce se perou. Stejně jako v ní. A třeba za to nemůže ona, jenom ta ruka. Nepatří k ní. Ale to je nesmysl. Zítra jede. Prosila je na kolenou, brečela. Neobměkčilo je to. „Musíš se léčit!“ Má sbaleno v tašce pod oknem. Už spí.

Měla ho jen vykoupat. Jenom. Jako vždycky. Sedí v té teplé vodě, kterou napustila, bere do rukou hračky a nevšímá si jí. Jako vždycky. Přece je něco jinak. Vlastně si toho všimla, až když mu stál. Měl erekci. A pak její ruka vystřelila bez rozmyšlení a sáhla mu na něj. Nemohla přestat. Nešlo ruku stáhnout zpátky. Bylo to jako droga.

Neměla výčitky. Jen si hrála svým bratrem. Ne jen že s tím nepřestala. Stupňovalo se to. Měla ho jen přebalit. Zase mu stál. Nejdřív mu na něj jen chytla a hladila ho. Nevšímal si ji, hrál si s tyčinkami do uší. Neví, co jí to napadlo. Stáhla ruku, naklonila se a pomalu se k němu přibližovala a nakonec ho vzala do úst. Zároveň ho držela, aby nespadl z přebalovacího pultu. Přejížděla po něm rty, byl malý, ale stejně jí to vzrušilo. Sála jako divá. A nepřestala by, kdyby neuslyšela klíče v zámku.

Ale jednou neslyšela. Dostala facku, občas jako by tu zraněnou tvář pořád cítila. Pravá tvář. Její pravá polovina je zraněná. „On není vzrušený, ty hloupá! Vždyť je to ještě dítě!“

Pak byl Jáchym dlouho nemocný. Musela odjet, aby to nechytla taky. Bylo léto. Jela k babičce sama vlakem.  Nejdřív to byly poklidné dny, ale po týdnu přijela sestřenka Sára. Bylo jí sedm.

Večer se spolu koupaly. Babička jim nalila do vany spoustu pěny. Nejdřív se nic nestalo. Dělaly si navzájem korunky z pěny. Smály se na sebe, když se jim pěna rozpouštěla ve vlasech a stékala na tělo. Dotkla se jejího ramena a setřela pěnu. Ještě ji měla na bříšku. Ale mezi nohama ji neměla, stejně jí tam ruka instinktivně sjela. Sestřenka se na ní zvědavě podívala, ale neoddělala tu zlobivou ruku. Nechala ji tam, aby ji hladila. Viděla, že se to Sáře líbí a pokračovala, ale úzkostlivě přitom hlídala dveře. Byla příliš malá na to, aby zvlhla a stejně se Sářino tělo při orgasmu prohnulo, musela se chytit vany, aby nespadla do vody. Nakonec vzdychla, vůbec ne jako sedmiletá holčička. Když bylo po všem. Vylezly z vany a zabalily se do osušek. Nic k tomu ani jedna neřekla. Na co taky. Už se to neopakovalo. Léto skončilo.

Prasklo to. Teta volala mámě, že nachytala Sáru ve vaně masturbovat. Bylo to na ni. V té době se začala nenávidět. Nikdo jí nerozuměl. Nikdo tomu nerozuměl.

„A proč to děláš?“ Ptala se sexuoložka, za kterou jí přivedli.

„Je to závislost,“ odpověděla. Byla to jediná věta, kterou za celou hodinu řekla.

Seděla ještě na hnusně oranžové sedačce v ordinaci. „Musí být hospitalizována,“ řekla doktorka rodičům. Stejně to slyšela i přes zavřené dveře.

Musí být hospitalizována. Musí být hospitalizována. Musí být hospitalizována. Ta věta jí zněla celou cestu autem až domů. Nikam mě nedají. Nedali by mě do blázince. Uklidňovala se celý večer. Spletla se.

Ráno po probuzení se ospale protáhla a spokojeně se převalila na druhý bok. Strnula, uviděla tašku a vzpomněla si na všechno. Po snídani odjela. S modrou taškou, která ležela celou noc pod oknem. Je jí čtrnáct a jmenuje se Alexandra.