Houpací kůň

   Zaslechl jsem dole v domě dětský křik – nádherný! Už brzy někdo přijde, vezme mě, opráší a obnoví pestrost barev. Třeba i hvězdička na mém čele znovu zazáří – tu namalovala malá holka než mě předala mladšímu bráškovi. To byl ale divoch! Tolikrát se se mnou převalil, ale nikdy nebrečel... Pamatuji si, jak jsem byl mladý a pyšný. Vadilo mi, když jsem stál chvíli v koutě, červotoče jsem se snažil odhánět... A vidíš, tolik dětí jsem pohoupal a teď tu stojím – už hodně dlouho – a povídám si s tebou, dřevokaze. Ne, necítím se odstrčený. Stejně jako jsem se smířil s vaším pokolením, tak chápu, že takový je vývoj. Děti prostě rostou a já stárnu s nimi. Tomu je však konec. Podívej se z okna. Sněží. Budou Vánoce a já budu určitě jedním z dárků. Už se tolik těším! Tak moc se těším...

   Kůň jako by omládl a mladý červotoč neměl to srdce... Neodvážil se mu říci, že pro něj pod vánočním stromkem místo není. Dítě se bude vozit ve velkém červeném autě, které se pohybuje a dá se řídit. Řekl mu o tom jeho strýc, který bydlel ve skříni v obývacím pokoji.