Kabát

Les, poprašek sněhu, praskot zkřehlých stromů, tři postavy. Sedí ve vývratu vysokého smrku na kraji porostu s výhledem na starou asfaltku. Cesty jsou ve zdejších lesích pavučinově rozhozené, s rozdílem, že čím blíž jsou středu, tím je síť řidší. Kdysi sloužily dělníkům na svoz dřeva. Jezdily po nich věci naložené pokácenými stromy. „Auta,“ vyhrabe muž z paměti slovo a nechá ho zvučet v hlavě. Slovo z hloubky mysli vytahuje zapomenuté obrazy. Mají pro něho nezajímavého ducha cizích rodinných fotografií s rozpraskaným a vybledlým povrchem. Kdysi každé nalezené slovo opakoval. Bývala to hra na vzpomínky. Každé nové slovo nacházelo jiné, objevovaly se výjevy, minulý život. Postupně se vzpomínky stávaly cizím světem, vzdáleným, připomínající divný sen. Minulost málokdy přinášela něco praktického, co by využil, ale rád se v ní brouzdal ve chvílích, kdy nebylo potřeba být ostražitý.

„Budeme tady dlouho?“ ukázala rukou Malá s šikmýma očima. Její dcera, přibližně třináctiletá, se stejně ořechovou pletí a asijskýma očima potichu zívla a zvědavě se na něj podívala, co odpoví. Lehký jižní vítr, pískavý zvuk ve vrcholcích jehličnanů, sten dřeva. Dolů se sype sníh. Pohlédne k obloze. Šedá hlubina bez náznaku slunce a mraků. „Zůstaneme tu přes noc. Chci vědět co to je,“ sundal rukavice, aby si při odpovědi pomohl prsty. Ženě se jeho rozhodnutí nelíbí. „Neboj se, tady jsme v bezpečí,“ uklidňuje ji, žena vydá kňouravý zvuk jak pes ze spaní, ale neodporuje a vytahuje pro sebe a dceru kožešiny na zakrytí. Chová se naprosto tiše. Muž si poopraví čepici na hlavě a vrátí pohled zpátky cestě. Je zakryta vrstvou tlejícího listí. Asfalt proděravěly keře a stromy. Osm srn a pár dvouročáků se blíží ze směru, odkud včera přišel. Tichý opatrný krok. Mají hustou kůži, zaoblené tvary. Letošní zima byla mrazivá, ale takřka bez sněhu. Ještě to tak nevypadá, ale brzy bude jaro.

Dvacet kroků od kabátu se stádo zastavilo. Začnou se plaše rozhlížet a stříhat ušima. Není divu. Nestává se často, aby uprostřed cesty visel zimní kabát. Vypadal nebezpečně nově, bez známek jakéhokoliv nošení. Vůdčí srna natáhla krk, nozdry se jí rozšířily, bylo zřetelně slyšet, jak z okolí nasává pachy. Zapraskání větve, stádo sebou trhne, otočí se a běží po cestě zpět.

Muž vytáhne ruku zpod celty, do které je zabalený a položí ji na luk v klíně. Jen se chce ujistit, že je na svém místě. Nenatažený, jasanový, s ocelovým lankem nasazeným pouze na jedné straně. Volný konec tětivy byl přivázaný ve třetině zbraně tak, aby při chůzi neplandala a neztratila se, a aby se bleskově dala nasadit.

Past, drátěné oko zařezané do krku, zvířecí chroptění, les ztichl, naslouchal. Při útěku některá ze srn vletěla hlavou do loveckého oka. Našli ho odpoledne. Věděl, že nedaleko je osada a prázdná nastražená past je dobrým znamením, že jsou v osadě jsou lidé. Protáhl si nohy, dlouhým sezením začaly dřevěnět. Na nohou má boty z kůže podobné těm, jaké mu darovala Malá s šikmýma očima, když se poprvé potkali.

Sedm, možná osm podzimů zpátky narazil v horách na loveckou tlupu. Dva muži, pět žen a pět, šest dětí. Byli hladoví, šedé pohublé obličeje, zvířecí oči. Vypadali jak lidé tenkrát, na začátku, kdy se o sebe ještě neuměli postarat. Chtěli zůstat v horách. Pamatoval si, jak ukazoval rukou do údolí, vysvětloval jak dojít do bezpečných míst, kde je jídlo, kde můžou snadněji přečkat zimu. Neměli sílu se tím směrem ani podívat. Ukázali, že v horách žijí několik zim a mají jen přirozený úbytek. Jejich vůdce byl ramenatý muž s plochým obličejem a zlomeným nosem. Sedli si do kruhu, jak je všude zvykem, jen dorost měl hlídat. Vzal nabídnutý kvašený nápoj, starý plechový hrnec bez uší a jako první v kruhu se napil. Ostrá, kyselá chuť na jazyku, po které je okamžitě žízeň. Nebyl dobrý vypravěč. Zatímco ostatní pili, ukazoval, že jde jihovýchodním směrem, že se vyhýbá městům, protože nejsou tak prázdné jak vypadají, vyprávěl o lidech, které potkal, o nových nástrahách a jak je obejít. Pozorně sledovali, co ukazuje, někdy si vyprávění nechali zopakovat a diskutovali mezi sebou.  I hlídky se přiblížily, protože věděly, že jejich poslání coby hlídky je zbytečné a tady se mohli přiučit něčemu novému, co jim pomůže přežít.

„Jak jste se vlastně potkali?“ zeptala se dívka matky, jakoby věděla, kde muž ve svých myšlenkách bloudí. Žena odmítavě zavrčela, vzal okraj kožešiny a tlumeně do něj zakašlala.

„V horách,“ odpověděl namísto Malé s šikmými oči. „Byla jsi tehdy malá. Asi tak,“ pozvedlá ruka ukazuje její přibližnou výšku. „ Žili jste v divoké tlupě, kterou vedl muž se zlomeným nosem.“

Dívka pozorně sledovala mužovy gesta. „Pamatuji se na něho,“ přitakala. Znovu jak již několikrát u ní postřehl, že když si myslí, že nemusí dávat pozor, při hovoru nepatrně hýbe rty.

„Pak se mě pokusili zabít.“

Zlomený nos mu dal na noc ženu. To už všechny silně bolela hlava. V horách můžeš pít, v horách nehrozí, že v noci přijdou a ty navždy zmizíš. Spali ve starém seníku s kamennou podezdívkou a stěnami z prken. Do dřeva byly zevnitř nahusto skrz prkna natlučené hřeby, takže z venku měla bouda podobou hranatého ježka. Dole několik podobných pevností viděl, vypleněných, někde poblíž vždy se znakem smrti. To hostitelům neřekl. V horách kde není potrava, by nikdo lidi nehledal.  Navíc, celé to místo bylo dokonale zarostlé a schované. Nevedla sem žádná cestička. Zlomený nos několikrát za večer naléhal, aby s nimi strávil zimu. Potřebovali silného zkušeného lovce. Muž odmítl. Musí jít dál. Než přijde zima, chce překročit hory. Před spaním mu žena, pojmenoval ji Malá s šikýma očima, protože vypadala jinak než ostatní, darovala boty z kůže. Byla to vyčiněná kůže, která se obalila kolem nohou, ovázala řemínky a uvnitř vystlala senem. Její dar si nazul a staré boty si dal pod hlavu.

První co ho varovalo, bylo její srdce. Ležela na boku a rukou ho objímala. Její dítě, tehdy myslel, že chlapec, se tisklo k matčiným zádům. Mělo stejně šikmé oči a zvláštní na něm bylo, že se celou dobu tvářilo zamyšleně a jinak než ostatní. Chyběla mu ostražitost.

Muž za ty roky potkal pouze jednoho člověka s podobným pohledem, nahoře na severu, v oblasti mnoha jezer a skal, starého osamělého poustevníka. Necestoval, žil na jednom místě a trable se mu vyhýbaly. Lidé si mezi sebou vyměňovali informace beze slov, a on byl jediný, co za celou tu dlouhou dobu na něho promluvil. Když uslyšel zvuk slov, kterým nerozuměl, nemohl hrůzou ani dýchat. Často se mu o tom zdálo. I ve chvíli s Malou s šikmýma očima po boku.

Znovu uviděl starcovy pohybující se rty, zuby, špičku jazyka. Znovu viděl poustevníka sedět na bobku u ohně, popel plný starých kostí, jedli malé ryby z jezera, přihazovali páteře k ostatním do ohně, když podivný hostitel začal bez výstrahy mluvit do plamenů s pohledem upřeným na něho. Muž přestal žvýkat maso, čas se zpomalil stejně jak při nebezpečí a zdálo, že trvá věčně, než popadl své věci a utekl pryč od starce a hlasitých slov. Nechal tam teplou vlněnou deku, a už se pro ni nevrátil.

Kvašený nápoj vybarvil sen do hrůzných detailů, pak Malá s šikmýma očima pohnula rukou a začalo ji prudce bít srdce.

Kolem jemně šustilo seno. První se na něho vrhl Zlomený nos. Muž instinktivně zvedl ruku, dlaní projela čepel nože a uvízla tam. Útok byl tichý, opilecky provedený, ale účinný. Několik postav mu ve tmě chytlo nohy. Další se vrhli na ruce.  Kdosi jej škrtil. Prsty, kapsa, nahmátl vyhazovák, otevřel ho a zabořil ostří do masa nad sebou. Ženské zaúpění, pobodaná odskočila dozadu. Na paži a rameni mu klečel ještě někdo další. Vykroutil ruku a píchl ho do stehna, útočník odskočil. Uvolněnou rukou začal zběsile sekat do tmy. Bolestivé úpění, zmatek, teplé mokro na prstech. Podařilo se mu dostat z boudy ven. Útočníci zůstali uvnitř, za ním do noci se nikdo neodvážil. Ráno mu oknem hodili tětivu a zlomený luk. Šípy byly celé a v pořádku. Běžel půl dne, než se zastavil a z dlaně si vytáhl nůž Zlomeného nosu. Uvízl v masu, protože na horním hřbetu měl pilku. Kdysi stejné nože používali potápěči, když se zamotali do sítí.

V létě následujícího roku se dozvěděl, že v boudě zabil jednoho muže a dvě ženy.

„A o prst jsi přišel tehdy?“ zeptala se, oči ji zářili, tak jak pokaždé všem, když sledují vyprávění.

„Rána v dlani se léčila celou zimu. Šel jsem přes hory a bylo to těžká cesta. No, a jeden prst se přestal hýbat,“ ukázal ruku bez prostředníčku. „To by nebylo tak špatné, ale zavazel. Musel jsem ho uřezat.“

„A pak ti začali říkat Sám prst?“

„Jo. Protože chodím sám a sám jsem si uřezal prst.“

„Ta věc je smrt?!“ ukázala k cestě.

„Kabát? To nevím, proto chci počkat.“

Povzdechla si.

Večer padl na les bez výstrahy. Kabát splynul s tmou. Přivřel oči a spal. Občas zavyli vlci nebo pískl pták. Několikrát za noc se nadosah připlížila liška, musela cítit zbytek masa v torně. Neotevřel oči, pouze pohnul nohou, aby ji ujistil, že jsou naživu a pro ni tedy nebezpeční. Po půlnoci vlci objevili chyceného srnce. Zvuk trhaného masa a vrčení klouzalo po sněhu. Odhadl je na smečku o třech, čtyřech kusech, přemýšlel, jestli se má probrat, ale nakonec to zavrhl a spal dál. Budou najezení. Liška odběhla po zvuku žranice a už se nevrátila. Věděl, že vlci o nich ví. Celý les o nich věděl. Je pravidlo, že všichni v lese cítí predátora. Všichni kromě oběti.

Hlava srny visela na drátě a zírala vyčítavě do korun stromů. Vypoulené, vyhaslé oči vybělené mrazem, vyceněný chrup, naběhlý jazyk. Na krku ji viselo kus hřbetu a žeber. Jinak byla celá sežraná. Země ocejchována krvavými stopy. Rozednívalo se. Půl hodiny sledoval místo kolem než přišel blíž. Na zbytky se začali slétávat první ptáci. Už v noci podle hluku věděli, kam poletí na snídani. „Byli tedy tři,“ ještě jednou prohlédl pozorně okolní porost, vyběhl na cestu, odřezal zbytek hřbetu, hlava se váhou překlonila čumákem k zemi, ale hned nespadla, drát byl zařezaný do krku až k páteři, chvíli trvalo, než ho uvolnil a poslední co ze srny zbylo, dopadlo na zem. Druhý konec drátu odvázal od větve už snadno. Otřel ho a pečlivě schoval. Rychle se rozhlédl a vběhl zpátky mezi stromy. Vše trvalo krátce. Opět dlouho stál a naslouchal. Ptáci se vrátili k hlavě. Straky odháněly vrabce, klovaly hlasitě do očí. Vyšlo slunce, světlo, bledá obloha, větve změnou tepla začaly pukat.

Ve vývratu strávili celý další den. Snědli trochu sušeného masa a dál sledovali cestu. Večer se rozhodl, že se ráno kabát pokusí vzít. Měl sny, možná vzpomínky. Chodil po velkém domě, všude visely kabáty, bundy. Oblékal si je, hřály, měl v nich pocit bezpečí. V noci ho probralo zvláštní ticho. Něco nového se objevilo v jeho blízkosti. Nasával vzduch, žádný cizí pach, ale vnímal prázdno v hlavě, které se objevovalo ve chvílích, kdy měl být ostražitý. Dlouze a tiše natahoval tětivu na luk. Na zem položil dva šípy, třetí měl v ruce pod celtou. Nad ránem začalo mírně sněžit.

Cizí lovec vylezl z místa, kde ho tušil. Pomalu slezl z vyvýšeniny, hbitě přeskočil zamrzlý potok a vylezl na cestu. Jeho chůze nevydávala sebemenší hluk. Malá s dcerou ani nedýchaly. Měl pončo z ovčí kůže po kolena, na nohou vysoké šněrovací válenky, podobné neuměle udělaným jako měl on sám. Dlouhé vousy připomínající suchou trávu. Vysoké čelo, orlí nos, do lebky vpadlé oči. V levé ruce držel oštěp. Rozhlédl se po cestě vpravo a vlevo, chvíli zíral na pověšený kabát a natáčel hlavu na strany jako pes. Pak se podíval k jejich úkrytu a zvedl pravou ruku v přátelském gestu. „Sakra, jak to, že o nás ví!“ proběhlo Sám prstovi hlavou. Vylezl z úkrytu. Ne moc rychle, ale ani se nezdržoval, muž na cestě by mohl znejistět.  Zvednutá ruka, prázdná dlaň, opětovaný pozdrav. Cizí lovec pokývl hlavou a vydal se ke kabátu. Sám prst ostražitě přidřepl. Pocítil lítost, že mu někdo bere kabát před nosem. Cizí lovec napřáhl ruku s oštěpem k visícímu kabátu. Byl kvalitní, nepromokavý s teplou vložkou do zimy. Les poklidně předl. Kabát se zhoupl pod ostřím. Pokusil se ho nadzvednout a sundat z větve. Kabát odolával, lovec napnul svaly, tělo se pod námahou naklonilo dopředu, zčistajasna se mu v obličeji objevil překvapený výraz. Sám prst ucítil, jako kdyby mu do hlavy sáhla ledová ruka. Život v lese ztuhl. Záblesk, modré světlo krátké frekvence, že se dalo jen těžce postřehnout. Kabát i cizí lovec byli pryč. Na zemi zůstal ležet jenom oštěp a teplé místa, které před chvíli svíraly zpocené dlaně, tavily sníh.

*

„Jaké to bylo dřív? Pamatuješ si? Máti mi nechce nic vyprávět.“

Neodpověděl, ohlédl se po Malé s šikmýma očima, rozdělala oheň a krájela zbytek srnčího hřbetu na široké plátky. Šli po lovcových stopách celý den. Vzali jeho oštěp, v úkrytu nad potokem našli vak s úlovkem z nastražených pastí. Sám prst odhadoval, že lovec měl svůj okruh pastí, které jednou za čas obcházel.

Malá napíchla maso na rozdvojený prut. „Když přijdeme do osady s jeho oštěpem a úlovkem budou nás podezírat,“ naznačila obavy. V očích měla pořád hrůzu vyvolanou zmizením lovce. „Smrt, smrt,“ gesto zkřížených prstů jim ukazovala celé dopoledne, až ji nakonec sám musel nasadit rukavici, aby ji neumrzly ruce.

„Před pár lety jsem tady byl. Znají mě.“

„Lidi se mění! Všude!“

„Mění, ale viděla jsi toho lovce. Měl oštěp, kladl pasti.“

„Ale viděli jsme jenom jednoho, a ani nevíme, jestli patří k osadě.“

„Stopy tím směrem vedou. Chtěla jsi sem a já vás dovedl. Dál už se mnou nemůžete.“

Malá s šikmýma očima nespokojeně zavrčela.

 Otočil se k dívce. „Když jsem byl malý chlapec, brával mě táta do lesa.“

„Učil tě lovit?“ zeptala se.

Zakroutil hlavou. „Fotil,“ stáhla nechápavě obočí. „Do malé krabičky, kterou sebou neustále nosil, kreslil všechno, co v lese viděl,“ bylo vidět, že tomu moc nerozumí, ale krátké vysvětlení jí stačilo. „Neměl jsem rád to nekonečné chození lesem. Jednou mi řekl, to jsem šlapal na větve, které praskaly a dělaly hluk,“ udiveně vypoulila oči. „Že se musím chovat jako les. Musíš jít neslyšně, vyčistit hlavu od myšlenek, zlehka dýchat pootevřenou pusou, mít nastražené uši. Začneš les vnímat jinak. Vysíláš signály, a když jsou klidné, uklidní se i les, vše v něm a ty se staneš součástí.“

„Žil jsi v domě?“ změnila téma.

„To už je dávno. Žili jsme ve městě, spousta domů, lidí víc než stromů co jsi kdy viděla.“

„Víc,“ vydechla překvapeně.

„Některé domy byly vysoké jak hora a po nebi lítali velcí umělí ptáci, kteří nosili lidi, kam zrovna chtěli. Ale všechna tahle vyprávění už určitě znáš.“

Nespokojeně přikývla. Chvíli mlčela, než se znovu zeptala: „A co jsi měl na starém světě nejradši?“

„Nevím, bylo toho víc,“ před očima mu proběhla zmrzlina, kolotoče, koupání se v bazénu, rodiče, děda, oslava narozenin, zastavil sled obrazů. „Bezpečí. Lidé nežili ve strachu.“

„Ty máš strach?“

„Já? Já jsem sám.“

V noci vlezl k Malé s šikmýma očima pod kožešinu. Nabroušeně mu bručela do ucha. Chtěla po něm jistotu, že v cizí osadě bude s dcerou v bezpečí.

Ticho, hvězdy, napětí ve vzduchu. Vstal a přiložil na oheň, aby si je neznámý mohl dobře prohlédnout.

Několikrát ukázal jeho směrem prázdné dlaně. Neznámý vyčkával. „To bude hlídka,“ vysvětlil ženě. Třásla se, vypadala nemocně. Dcera Malé zůstala ležet, ale měla otevřené oči, pohybovala rty. Uvědomil si, že se těší, až se jich zbaví.

Ráno se k jejich hlídači přidal někdo další. Ptáci na větvích jen občas vyplašeně pípli, od hor začal foukat mrazivý vítr. Když Malá s šikmýma očima dopékala oběd, z lesa vystoupili dva zarostlí muži v kožešinách. Vypadali jak bratři.

************************************************************************************************************************************************

Původní povídka

Les, poprašek sněhu, praskot zkřehlých stromů. Sedí ve vývratu vysokého smrku na kraji porostu s výhledem na starou asfaltku. Cesty jsou ve zdejších lesích pavučinově rozhozené, s rozdílem, že čím blíž jsou středu, tím je síť řidší. Kdysi sloužily dělníkům na svoz dřeva. Jezdily po nich věci naložené pokácenými stromy. „Auta,“ vyhrabe z paměti zapomenuté slovo a nechá ho zvučet v hlavě. Slovo z hloubky mysli vytahuje obrazy. Mají pro něho nezajímavého ducha cizích rodinných fotografií s rozpraskaným a vybledlým povrchem. Kdysi každé nalezené slovo opakoval, dokonce pohyboval ústy a mlčky se je snažil vyslovit. Bývala to hra na vzpomínky. Každé nové slovo nacházelo jiné, objevovaly se výjevy, celý minulý život. Postupně se vzpomínky stávaly cizím světem, vzdáleným, připomínající divný sen. Už minulost nevyhledával. Nepřinášela nic praktického, co by využil.

Lehký jižní vítr, pískavý zvuk ve vrcholcích jehličnanů, sten dřeva. Dolů se sype sníh. Pohlédne k obloze. Šedá hlubina bez náznaku slunce a mraků. Vrátí pohled zpátky cestě. Je zakryta vrstvou tlejícího listí. Asfalt proděravěly keře a stromy. Osm srn a pár dvouročáků se blíží ze směru, odkud včera přišel. Tichý opatrný krok. Mají hustou kůži, zaoblené tvary. Letošní zima byla mrazivá, ale takřka bez sněhu. Ještě to tak nevypadá, ale brzy bude jaro. Dvacet kroků od kabátu se stádo zastavilo. Začnou se plaše rozhlížet a stříhat ušima. Není divu. Nestává se často, aby uprostřed cesty visel zimní kabát vojenského střihu. Vypadal nebezpečně nově, bez známek jakéhokoliv nošení. Vůdčí srna natáhla krk, nozdry se jí rozšířily, bylo zřetelně slyšet, jak z okolí nasává pachy. Zapraskání větve, stádo sebou trhne a běží po cestě zpět.

Muž vytáhne ruku z pod celty do které je zabalený a položí ji na luk v klíně. Jen se chce ujistit, že je na svém místě. Nenatažený, jasanový s ocelovým lankem nasazeným pouze na jedné straně ramene. Volný konec tětivy byl přivázaný ve třetině zbraně tak, aby při chůzi neplandala a neztratila se, a aby se bleskově dala nasadit. Byl na ni hrdý. Ostatním při pohledu na hladkou pevnou ocel tětivy vždycky ztvrdly rysy a zúžili se zornice. Smlouvali. Nabízeli výměnou zboží. Vyhrožovali, mlčky, pokaždé když odmítl další nabídku.

Past, drátěné oko zařezané do krku, zvířecí chroptění, les ztichl, naslouchal. Při útěku některá ze srn vletěla hlavou do jeho oka. Nastražil ho na cestu včera, těsně před tím než uviděl kabát. Ráno bude mít maso. Protáhl si nohy, aby dlouhým sezením nezdřevěněly. Na nohou má boty z kůže podobné těm, jaké mu darovala Malá s šikmýma očima.

Tři podzimy zpátky potkal v horách loveckou tlupu. Tři muži, pět žen a osm možná devět dětí. Byli hladoví, šedé pohublé obličeje, zvířecí oči. Vypadali jak lidé tenkrát, na začátku, kdy se o sebe ještě neuměli postarat. Chtěli zůstat v horách. Pamatoval si, jak ukazoval rukou do údolí, vysvětloval jak dojít do bezpečných míst, kde můžou snadněji přečkat zimu. Neměli sílu se tím směrem ani podívat. Ukázali, že v horách žijí několik zim a mají jen přirozený úbytek. Jejich vůdce byl starý svalnatý muž s plochým obličejem a zlomeným nosem. Sedli si do kruhu, jak je všude zvykem, jen dorost měl hlídat. Vzal nabídnutý kvašený nápoj, starý plechový hrnec bez uší a jako první v kruhu se napil. Ostrá, kyselá chuť na jazyku po které je okamžitě žízeň. Nebyl dobrý vypravěč. Zatímco ostatní pili, ukazoval, že jde jihovýchodním směrem, že se vyhýbá městům, protože nejsou tak prázdné jak vypadají, vyprávěl o lidech, které potkal, o nových nástrahách a jak je obejít. Pozorně sledovali, co ukazuje, někdy si vyprávění nechali zopakovat a diskutovali mezi sebou.  I hlídky se přiblížily, protože věděly, že jejich poslání coby hlídky je zbytečné a tady se mohli přiučit něčemu novému, co jim pomůže přežít.

Zlomený nos mu dal na noc ženu. To už všechny silně bolela hlava. V horách můžeš pít, v horách nehrozí, že v noci přijdou a ty se navždy ztratíš. Spali ve starém seníku s kamennou podezdívkou a stěnami z prken. Do dřeva byly zevnitř nahusto skrz prkna natlučené hřeby, takže z venku měla bouda podobou hranatého ježka. Dole několik podobných pevností viděl, vypleněných, v poblízku se znakem smrti. To jim neříkal. V horách kde není potrava by nikdo lidi nehledal.  Navíc, celé to místo bylo dokonale zarostlé a schované. Nevedla sem žádná cestička. Zlomený nos několikrát za večer naléhal, aby s nimi strávil zimu. Potřebovali silného zkušeného lovce a dobrou zbraň. Muž odmítl. Musí jít dál. Než přijde zima chce překročit hory. Před spaním mu žena, pojmenoval ji Malá s šikýma očima, protože vypadala jinak než ostatní, darovala boty z kůže. Byla to vyčiněná kůže, která se obalila kolem nohou, ovázala řemínky a uvnitř vystlala senem. Její dar si nazul a staré boty si dal pod hlavu.

První co ho varovalo, bylo její srdce. Ležela na boku a rukou ho objímala. Její dítě, asi chlapec, se tiskl k matčiným zádům. Měl stejně šikmé oči a zvláštní na něm bylo, že se celou dobu tvářil zamyšleně a jinak než ostatní. Chyběla mu ostražitost. Muž za ty roky potkal pouze jednoho člověka s podobným pohledem, nahoře na severu, v oblasti mnoha jezer a skal, starého osamělého poustevníka. Necestoval, žil na jednom místě a trable se mu vyhýbaly. Byl jediný, co za celou tu dlouhou dobu na něho promluvil. Když uslyšel zvuk slov, kterým nerozuměl, nemohl hrůzou ani dýchat. Často se mu o tom zdálo. I ve chvíli s Malou s šikmýma očima po boku.

Znovu uviděl starcovy pohybující se rty, zuby, špičku jazyka. Znovu viděl poustevníka sedět na bobku u ohně, popel plný starých kostí, jedli malé ryby z jezera, přihazovali páteře k ostatním do ohně, když podivný hostitel začal bez výstrahy mluvit do plamenů. Muž přestal žvýkat maso, čas se zpomalil stejně jak při nebezpečí a zdálo, že trvá věčně, než popadl své věci a utekl pryč od starce a hlasitých slov. Nechal tam teplou vlněnou deku, a už se pro ni nevrátil.

Kvašený nápoj vybarvil sen do hrůzných detailů, pak Malá s šikmýma očima pohnula rukou a začalo ji prudce bít srdce. Kolem jemně šustilo seno. Chtěli jeho luk! První se na něho vrhl Zlomený nos. Muž instinktivně zvedl ruku, dlaní projela čepel nože a uvízla tam. Útok byl tichý, opilecky provedený, ale účinný. Několik postav mu ve tmě chytilo nohy, další se vrhly na ruce.  Nějakým způsobem nahmátl vyhazovák, otevřel ho a zabořil ostří do měkké tkáně nad sebou. Ženské zaúpění, pobodaná odskočila dozadu. Na paži a rameni mu klečel ještě někdo další. Vykroutil ruku a píchl ho do stehna, rána neměla pořádnou razanci, ale i tak útočník odskočil. Když měl ruku celou volnou, začal zběsile sekal do tmy. Bolestivé úpění, zmatek, teplé mokro na prstech. Podařilo se mu vyváznout z klubka těl a dostal se z boudy ven. Zůstali uvnitř, za ním do noci se neodvážili. Věděli, že svou příležitost propásli. Ráno mu oknem hodili tětivu a zlomený luk. Šípy byly celé a v pořádku. Běžel půl dne, než se zastavil a z dlaně si vytáhl nůž Zlomeného nosu. Uvízl v masu, protože na horním hřbetu měl pilku. Kdysi stejné nože používali potápěči, když se zamotali do sítí a někdy i jako obranu proti dravým rybám.

V létě následujícího roku se dozvěděl, že v boudě zabil jednoho muže a dvě ženy.

Večer padl na les bez výstrahy. Muž pozorně sledoval kabát, dokud nesplynul s tmou. Přivřel oči a spal. Občas zavyli vlci nebo pískl pták. Několikrát za noc se nadosah připlížila liška, musela cítit zbytek masa v torně. Neotevřel oči, pouze pohnul nohou, aby ji ujistil, že je naživu a pro ni tedy nebezpečný. Po půlnoci vlci objevili jeho srnce. Zvuk trhaného masa a vrčení klouzalo po sněhu. Odhadl je na smečku o třech, čtyřech kusech, přemýšlel, jestli se má probrat, ale nakonec to zavrhl a spal dál. Budou najezení. Liška odběhla po zvuku žranice a už se nevrátila. Věděl, že vlci o něm ví. Celý les o něm věděl. Je pravidlo, že všichni v lese ví o predátorovi. Všichni kromě oběti.

Hlava srny visela na drátě a zírala vyčítavě do korun stromů. Vypoulené, vyhaslé oči vybělené mrazem, vyceněný chrup, naběhlý jazyk. Na krku ji viselo kus hřbetu, jinak byla celá sežrána. Země byla ocejchována krvavými stopy. Rozednívalo se. Půl hodiny sledoval místo kolem než přišel blíž. Na zbytky se začali slétávat první ptáci. Už v noci podle hluku věděli, kam poletí na snídani. „Byli tedy tři,“ ještě jednou prohlédl pozorně okolní porost, vyběhl na cestu, odřezal zbytek hřbetu, hlava se váhou překlonila čumákem k zemi, ale hned nespadla, drát byl zařezaný do krku až na kost, chvíli trvalo, než ho uvolnil a poslední co ze srny zbylo dopadlo na zem. Druhý konec drátu odvázal od větve už snadno. Otřel ho a pečlivě schoval. Rychle se rozhlédl a vběhl zpátky mezi stromy. Vše trvalo krátce, ale mu se to jevilo jako věčnost. Opět dlouho stál a naslouchal. Ptáci se vrátili k hlavě. Straky odháněly vrabce, klovali hlasitě do očí. Vyšlo slunce, světlo, bledá obloha, větve změnou tepla začaly pukat.

Ve vývratu strávil celý den. Snědl trochu syrového masa, udělal potřebu a dál sledoval cestu. Večer se rozhodl, že ráno kabát vezme. Měl sny, možná vzpomínky. Chodil po velkém domě, všude visely kabáty, budny. Oblékal si je, hřály, měl v nich pocit bezpečí. V noci ho probral klid. Něco nového se objevilo v jeho blízkosti. Nasával vzduch, žádný cizí pach, ale vnímal prázdno v hlavě, které se objevovalo ve chvílích, kdy měl být ostražitý. Dlouze a tiše natahoval tětivu na luk. Na zem položil dva šípy, třetí měl v ruce pod celtou. Nad ránem začalo sněžit.

Cizí lovec vylezl z místa, kde ho tušil. Pomalu slezl z vyvýšeniny, hbitě přeskočil zamrzlý potok a vylezl na cestu. Jeho chůze nevydávala sebemenší hluk. Měl pončo z ovčí kůže po kolena, na nohou vysoké šněrovací válenky, podobné neuměle udělaným jako měl on sám. Dlouhé vousy připomínající suchou trávu, orlí nos a do lebky vpadlé oči. V levé ruce držel oštěp. Rozhlédl se po cestě vpravo a vlevo, chvíli zíral na pověšený kabát a natáčel hlavu na strany jako pes. Pak pohlédl k mužovu úkrytu a zvedl pravou ruku v přátelském gestu. „Sakra, jak to, že o mě ví!“ proběhlo mu hlavou. Vylezl z úkrytu, ne moc rychle, ale ani se dlouho nezdržoval, aby muž na cestě neznejistěl.  Zvednutá ruka, prázdná dlaň, opětovaný pozdrav. Cizí lovec pokývl hlavou a vydal se ke kabátu. Muž zaklel. Dva dny tu čekal, aby mu vzácnost vzal někdo před nosem. Cizí lovec napřáhl ruku s oštěpem k visícímu kabátu. Byl kvalitní, nepromokavý s teplou vložkou do zimy. Sakra. Les poklidně předl. Kabát se zhoupl pod ostřím. Pokusil se ho nadzvednout a sundat z větve. Kabát odolával, lovec napnul svaly, tělo se pod námahou naklonilo dopředu, zčistajasna se mu na tváři objevil překvapený výraz. Muž s lukem ucítil, jako kdyby mu do hlavy sáhnula ledová ruka. Život v lese ztuhl. Záblesk, divné světlo krátké frekvence, že se dalo jen těžce postřehnout. Kabát i cizí lovec byl pryč. Na zemi zůstal ležet jenom oštěp a teplé místa, které před chvíli svíraly zpocené dlaně, tavily sníh.