Spletené pravdy III.

„Kouřím, jenom když jsem naštvaný,“ řekl Adam, když došli k zastávce. „Což je poslední dobou nějak často.“

Pak se na Lindu podíval: „Vím, žes to s tou návštěvou myslela dobře. A proto jsem taky šel, víš? A taky jsem nechtěl vypadat, jakože se vůbec nestarám… Ale kdyby sis s ním prožila to, co já, taky bys ho nechtěla vidět. On umí být strašně zlý; někdy.

Hlavně potom, co umřela babička, je… To jsem ti ani neřekl. Tamara nebyla jediná, kdo mě bez vysvětlení vyštípal z bytu. Asi to přitahuju, nebo co. On taky, víš? Zavolal mi, ať si prý přijdu pro svoje věci, které jsem tam ještě měl. Že je jinak vyhodí do popelnice.

Myslel jsem, že jenom neví, co bez babičky dělat, tak že začal uklízet… nebo něco. Pobral jsem si je a odvezl na svůj tehdejší byt. A víš, co on pak udělal? Zrušil mi trvalé bydliště. Kurva, povídal o mně, že ho okrádám, že se mě bojí, že jsem mu vyhrožoval a já nevím co. Prý můžu být rád, řekl mi, že na mě nepodá trestní oznámení. Není magor?

Nesnáší mě, Lindo. Totálně mě nesnáší.“

Dívala se na něj a mlčela.

„Vím, že jsi to myslela dobře,“ zopakoval. „A líbilo se mi to – a víš co, Lindo? Chvilku jsem tomu věřil, ani nevím proč. No ale nic. Tak… promiň.“

„To já bych se ti měla omlouvat.“

Zavrtěl hlavou. „Nekoupíme na večer nějaké víno?“

 

Pak seděli na pohovce, stejně, jako sedávala s Martinem. Jeho nepřítomnost byla stále těžší; a nejistější, když vedle ní seděl Adam… Netoužila po něm, ale toužila po doteku, po pohlazení. Po možnosti někoho obejmout. Začínala mít s přibývajícím vínem trochu strach; vnímala jen napůl, co jí Adam říká. Povídal o Tamaře, znovu a znovu. Vzpomínky, útržky, důkazy její lásky, lehké výčitky, obvinění, pak zase vzpomínky – na to hezké.

Jestli s ní mluvil? Ne, to ne. Čeká, jestli se ozve sama, řekl. Věřil; a přitom věděl, že ne. A sám jí volat nebude. To je dobře, že tohle pochopil. Nešlo o to, že by se před ní takhle neponižoval, jak řekl. Šlo o to, že věděl, že to nemá smysl. A taky to, že ji sice asi miloval, ale že to nebyla ta nebezpečná, zničující láska, kvůli které je člověk schopný ublížit a trpět – pro kterou člověk trpí ještě rád.

 „A co vlastně ten tvůj Martin?“ řekl najednou. „Nic o něm nevím, jenom že je někde na stáži.“

„Martin?“

„Jo, pověz mi o něm. Pověz mi třeba: Ví, že jsem tady? Že tady sedím s jeho holkou na jeho gauči, sedím nebezpečně blízko ní a piju s ní víno?“

„Ví to,“ řekla pevně.

„Ví?“

„Jo, ví. A pak: nesedíme, myslím, zas až tak blízko sebe.“

„Nemyslel jsem to tak, promiň. Jenom… Já bych se zbláznil. Být někde v Americe a vědět tohle. To bych to radši nevěděl.“

„To jsi ty. Martin je jiný.“

Zavrtěl hlavou. „Nevěřím.“

„Je mi jedno, čemu věříš.“

 

Martin. Ležela v posteli, dívala se na nebe, na měsíc, rychle běžící mraky, těch pár hvězd, co prorazí i přes světla města. Martin.

Když se potkali poprvé, sotva by ji napadlo, že zrovna s tímhle klukem bude chodit, že se do něj zamiluje způsobem, který do té doby neznala.

Nějak se stalo, že spolu zůstali sedět u jednoho stolu, s politým ubrusem, někdy před půlnocí. Oba měli pivo se spadlou pěnou, oba na chvilku utekli myšlenkami mimo svět, a tak si nevšimli, že ostatní někam odešli.

„Jsi prvačka?“ zeptal se jí.

Přikývla. Nevýrazný kluk. Ani hezký, ani škaredý. Mluvící tichým hlasem. Ale pěkně se na ni usmál.

Podal jí ruku. „Jsem Martin.“ Pak řekl, že je ve čtvrťáku a nějakou dobu si povídali o škole. Už ten den slyšela od mnoha lidí, co ji čeká. A ne že by nebyla zvědavá na nějaké informace a rady, ale bylo jich moc, opakovaly se a byly dost nekonkrétní. Přesto poslouchala, přikyvovala, usmívala se, děkovala a občas něco sama řekla.

To bylo všechno. Pak se kolem jejich stolu mihnul Ondra. Ten se jí tehdy líbil, hodně. A protože se dost nudila, protože měla trochu vypito a tím spadla clona ostychu, zavolala na něj. Pak se rychle rozloučila s Martinem a se spokojeným úsměvem se nechala Ondrou pozvat k baru.

 

Podruhé potkala Martina na katedře. Pozdravila ho a on ji. A bylo ticho. Divné, dusivé ticho. Cítila na sobě co chvíli Martinův pohled, skoro slyšela jeho nádechy, marná snaha něco říct.

Přišlo jí to zoufalé.

„Na koho čekáš?“ zeptala se. Podívala se mu do očí, připravená na těžkopádný rozhovor, který bude muset směrovat a nakopávat neustálými otázkami. Ale nic takového se nestalo, Martin se chytil okamžitě, první otázky, rozpovídal se. A za okamžik si uvědomila, že spolu mluví zcela přirozeně, že se jejich věty prolínají, doplňují, dotýkají.

Pak přišel ten, na koho Martin čekal. A Linda, když zůstala sedět sama v tiché chodbě, najednou věděla, že chce Martina co nejdřív vidět znovu.

 

„Docela dlouho trvalo, než jsme spolu začali chodit,“ říkala Adamovi, když se ptal, jaké bylo jejích první rande. „Jenom tak jsme se chodili courat po městě, občas jsme spolu jeli někam na výlet, docela často jsme byli u něj na koleji. Dívali se na filmy, třeba i spali v jedné posteli.“

„A nic?“

„Nic.“ Ale ne nic, mnoho. S nikým jí nikdy nebylo tak dobře. A blízkost a přítomnost jim tehdy stačila. „Pak samozřejmě přece něco. Ale nebylo to rande, chápej, to po tak dlouhé době prostě nešlo. Vraceli jsme se z vánočního večírku. A Martin, když mi přál dobrou noc, zůstal po těch slovech stát o malou chviličku déle než normálně. A tak jsem ho chytla za ruku.“

„Ty jeho?“

„Jo. A on mě pohladil po zádech… Nesměj se.“ Pak si dali pusu. Nejprve jenom lehkou, nesmělou pusu. Ale ta energie, ta síla, která v tu chvíli mezi nimi proběhla, byla naprosto neskutečná. Během chviličky se vášnivě líbali; nikdy se necítila tak nabitá, tak toužící.

Jeho spolubydlící už byli pryč. Milovali se spolu ještě tu noc, vlastně to ráno. Dívali se potom, jak svítá, jak vychází studené prosincové slunce.

 

„Podvedla jsi ho někdy?“ zeptal se. Připadalo jí to jako zcela nemístná otázka; vytrhla ji z krásných vzpomínek.  

„Proč bych měla?“

„Tak, to nemívá proč, to se prostě seběhne,“ řekl.

„Nikdy neseběhlo. Od té doby, co jsme s Martinem, jsem ještě nikdy nezatoužila po nikom jiném. Nikdy.“

 

III.

„Měl jsem hodně žen,“ řekl Felix. „Což beru za největší dar svého života, všechny ty ženy, kterých jsem se mohl dotýkat, které jsem mohl cítit. Pamatuju si na všechny; i ty, které jsem měl ještě jako kluk. Má první, Lindo, holka jenom o rok starší než já. Takové děti jsme byli, ale ona, už žena, víš? To se někdy stane, prožiješ si něco, co tě donutí dospět, i když jsi ještě dítě. A doba, v které jsme vyrůstali, toho byla plná, takových příběhů. Do tajů sexu jí zasvětil její bratr – neděs se, takové věci se prostě dějí, když má mladý nadržený kluk doma hezkou sestřičku a žádná holka mu nechce dát. Učil ji ale dobře, žádné kruté násilnosti. Ještě dřív, než pořádně věděla, co dělají, a že by to dělat neměli… Ukázal jí kouzlo orgasmu; protože jak jsem řekl, nebyl to žádný hrubý násilník. Prostě po tom toužil; nenechal se svázat pravidly.

Myslím, že jí to nevadilo; rozhodně z toho neměla žádné trauma. Naopak, byla pak velmi náruživá. Ale už věděla, že s bratrem ne. Nebyla hloupá, společnost by si na nich smlsla. Nestála o to; a uměla si to zařídit tak, aby jí dal pokoj a mlčel. Šikovná holka.

Mám na ni plno krásných vzpomínek; málokterý kluk měl v životě takové štěstí, aby se mu otevřel tak široký svět už tak brzo.

Takových žen bylo v mém životě více – žen se zvláštními příběhy. Velmi silné, svébytné ženy, které nešlo ovládnout.

V tom byla Marie úplně jiná, jemná a pokorná.

Všechno to věděla, ale neprotestovala. Věděla, že by stejně neměla šanci, že ve mně to zvíře neumlčí. A tak se smířila, dala mi prostor.

Byla takovým vyrovnávacím prvkem mého života. Kdybych ji neměl, myslím, že bych se uchlastal do pětatřiceti. Držela mě v mantinelech, udržovala ve mně zodpovědnost – za ni, za Haničku. Tím, že byla taková jemná, křehká žena, musel jsem se o ni starat. Mohl jsem si hrát na Don Juana, ale věděl jsem, že se musím vrátit, jinak mi zvadnou, moje květinky.

Jak se na mě vždycky podívala, když jsem se z nějaké takové avantýry vrátil, Lindo. Ten zvláštní kontrast, jak byla ráda, že mě vidí, že jsem přece jenom přišel domů, a naproti tomu ten vztek, který v ní vřel. Nikdy v ní ale nevyhrál, milovala mě. Nezasloužil jsem si to, ale milovala mě.

Možná že kdyby někdy skutečně vybouchla, kdyby se v ní projevila ta vášeň, tak by mě to změnilo. Přemýšlel jsem někdy nad tím; toužil jsem po tom skoro – že přijdu domů a dostanu facku. Že mi sbalí věci a vyhodí mi je před byt. Ale ona nebyla přes gesta.

Vždycky jenom ten pohled, který malinko polechtal svědomí, nic víc.

Co je jí ke cti, nikdy mě o nic neprosila. To bych asi nevydržel, neměl jsem to rád ani u jiných žen. Prosby a pláč; není nic méně vzrušujícího, než když pláče žena, kterou nemiluješ. Když nepochopí, o co jde, když začne mluvit o slibech a ublížení.

Čekaly, že mě to dojme, že je polituju a na té lítosti že jde něco vystavět. Řekni mi, Lindo, kdo by ve skutečnosti chtěl vztah vystavěný na lítosti, na soucitu?

Nikdo, žádná z nich. A přesto se z žádostivých žen pod vlivem zamilovanosti, nebo čeho, stávaly dívenky hrající patetické role v dramatu noci.

Přitom spousta z nich byla vdaných, i v docela příjemných manželstvích. Ale nudily se, četly romány a koukaly na televizi, a pak ty repliky hysterických hereček opakovaly ve skutečném životě.

S někým takovým bych nevydržel ani týdenní dovolenou.“ 

---