kyselina

kyselina

 

s blátem prázdných ulic

          v kabátě požehnání a 

s vlastní sochou uvnitř těla

pan 'jmenuju se kyselina'

          leží v křoví . . modrý

 

kolikrát už mu říkali:

'nežeň padre, zpomal přece !'

ale zůstat na jednom místě

zdálo se mu jako smrt

 

když stará matka jeho žil

podala mu sekeru osamění

chvilku jen zlehka hladil ostří

pak vyrazil..

 

kde ukápla jeho krev

rozpouštěly se úsměvy

          nevěřících psů

'tak málo jste se snažili !',

třepotala se ve větru

          halena poutníkova

 

a jednoho dne..

          (byla to neděle)

vzduch se naplnil zdravým vzdorem

 

když křoví praskalo

          pod tíhou jeho hříchů

pan 'já tu nejsem' mu zrovna kradl střevíce

---