Jak lidé získali oči

V dobách, kdy ještě Žena-která-je-Slunce a Dívka-která-je-Měsíc přebývaly v jednom domě a na zemi bylo stále světlo, lidé neměli oči. Viděli jen díky paprskům, které jim dávala Žena-která-je-Slunce, ale ta jim dovolila vidět jen to, co potřebovali k životu. Hrnčíř viděl své hrnce a sedlák své pole. A když sedlák potřeboval hrnec, paprsek ho k němu dovedl. A stejně tak tomu bylo, když hrnčíř potřeboval něco k jídlu. Lidé se spolu mohli občas bavit a zakládat rodiny, ale jen když to bylo třeba. Nikdo neměl přátele ani nepřátele a každý si hleděl své práce, kterou mu vybrala Žena-která-je-Slunce, a vždy dělal jen to, co podle ní bylo potřeba vykonat. Její dcera, Dívka-která-je-Měsíc, jí občas pomáhala, ale její paprsky byly slabé a stávalo se, že lidé pod jejím vedením dostali práci, na kterou nestačili nebo se jim protivila, ale protože neměli vlastní oči, neměli na vybranou a mohli jen doufat, že si jich všimne Žena-která-je-Slunce a napraví dílo své dcery. Paprsky Dívky-která-je-Měsíc by možná nemusely být tak slabé, kdyby se více soustředila na své povinnosti, ale Dívka-která-je-Měsíc si mnohem raději hrála a zkoušela šaty, které obdržela od své matky.

Dívka-která-je-Měsíc si nejraději hrávala na okraji světa, neboť tam za svou prací téměř nikdo nechodil a proto tam bylo stále ticho a klid. Navíc si mohla prohlížet své krásně zdobené šaty v průzračných vodách Nebeského moře, které bylo na mnoha místech již znečištěno, ale zde stále ještě zářilo čistotou jako na počátku světa. Jednou, když si zrovna prohlížela nové šaty z temně modrého sametu poseté smaragdy, uviděla, jak se k okraji blíží nějaký muž. Protože se zdálo, že by mohl dojít až na blízký útes a spadnout z něj, Dívka-která-je-Měsíc na něj zavolala, aby se otočil.

„Kdo to mluví?“ Zeptal se vyděšeně muž, protože ji neviděl.

„Jsem Dívka-která-je-Měsíc a omlouvám se, neboť to byly patrně mé paprsky, které tě zavedly až sem, na okraj světa.“ Řekla a podala mu ruku, aby ho nasměrovala na opačnou stranu.

„Aha, proto jsem asi nemohl najít svou zatoulanou ovci.“ Zasmál se muž. „Ale stejně ti děkuji. Říkáš, že jsme až na okraji světa?“

„Ano.“ Řekla Dívka-která-je-Měsíc. „Kdybys šel ještě dál, spadl bys z útesu do Nebeského moře.“

„Nebeské moře?“ Pastýř posmutněl. „Škoda, že mi není souzeno ho spatřit. Jako malý jsem o něm slyšel vyprávět, ale nevím o nikom, kdo by ho viděl.“

„Mohla bych na tebe vyslat nový paprsek,“ řekla Dívka-která-je-Měsíc, „Možná, že bys pak mohl vidět i něco jiného než své ovce.“

Stříbřitý paprsek byl ale poslán velmi nešikovně a narazil do jednoho z drahokamů na sametových šatech. Když se tak stalo, z kamene vyrazil oslepující duhový záblesk, který stejně rychle zase umlkl, protože drahokam se utrhl, praskl a rozpadl se na dvě poloviny. Dívka-která-je-Měsíc je zvedla a se zájmem si je prohlížela, neboť věděla, že i některé paprsky její matky občas vytvářely duhu. Pak přiložila pastýři na tvář dva drahokamy ze svých šatů a zkusila na ně znovu vyslat paprsek. Pastýř nejprve uviděl duhový záblesk ve své hlavě a pak viděl vše kolem sebe.

„Nevím, jak bych ti mohl poděkovat za takový dar!“ Zvolal v úžasu. „Nyní mohu vidět vše, co se mi zachce!“

„Nemusíš mi děkovat.“ Řekla Dívka-která-je-Měsíc. „Stačí, když mě opět někdy navštívíš.“

Pastýř odcházel, ale náhle se zarazil a vrátil se.

„Mohl bych dostat i oči pro mou rodinu?“ Zeptal se.

„A kolik členů má tvá rodina?“

„Asi padesát.“ Řekl pastýř.

Dívka-která-je-Měsíc byla od samého lenošení velmi nepozorná a nevěděla, kolik členů mívají lidské rodiny. A tak dala pastýři všechny smaragdy ze svých nových šatů, které byly nyní celé odrbané, jak z nich strhávala drahé kameny.

Když pastýř došel do své vesnice, dal každému člověku, kterého potkal, vždy po dvou kamenech. A když na ně dopadl paprsek Ženy-která-je-Slunce, viděli vše, co bylo kolem nich.

Jakmile si Dívka-která-je-Měsíc dostatečně vyhrála, vrátila se domů a tam viděla svou matku, jak dumá nad tím, proč někteří lidé nedělají práce, které jim určila. Ihned ale přestala, když viděla dceřiny odrbané šaty.

„Co se stalo s tvými novými šaty?“ Zeptala se přísně Žena-která-je-Slunce.

„Šla jsem se koupat a krabi z Nebeského moře mi mezitím odřezali všechny smaragdy.“ Lhala Dívka-která-je-Měsíc.

Žena-která-je-Slunce se uklidnila a řekla: „Nevadí, mám tu už pro tebe připravené další šaty.“ Pak jí podala krvavě rudé šaty poseté černými drahokamy.

Dívce-která-je-Měsíc se moc líbily a jakmile měla volnou chvíli, šla si je prohlédnout v hladině Nebeského moře. Nějakou chvíli se na sebe dívala a hrála si a pak viděla, jak se k ní blíží pastýř.

„Jsem ráda, že jsi na mě nezapomněl.“ Přivítala ho radostně.

„Také tě rád vidím.“ Odpověděl pastýř ospale.

„Vypadáš unaveně.“ Řekla starostlivě Dívka-která-je-Měsíc.

„To proto, že jsem se moc nevyspal. Teď, když mám oči, vidím stále světlo, ale nevím, kdy jít spát.“

„To je mi líto.“ Pravila posmutněle Dívka-která-je-Měsíc. „S tím ti bohužel asi nepomůžu.“

„Možná bys mi mohla dát další kameny.“ Navrhl pastýř. „Kdyby více lidí mělo podobné starosti, měl bych je alespoň s kým sdílet.“

Dívka-která-je-Měsíc neuměla říkat ‚ne‘ a tak pastýří opět vyhověla, ačkoli jí bylo šatů trochu líto. Tyto se jí zrovna moc líbily.

A když pastýř došel do své vesnice, dal každému člověku, kterého potkal, vždy po dvou kamenech. A když na ně dopadl paprsek Ženy-která-je-Slunce, viděli vše, co bylo kolem nich.

Tentokrát přišla Dívka-která-je-Měsíc domů poněkud posmutněle.

„Co se stalo s tvými novými šaty?“ Zeptala se Žena-která-je-Slunce své dcery, když ji spatřila.

„Bylo mi horko a tak jsem si nechala šaty na louce, ale straky z nich sezobaly všechny drahokamy.“ Lhala Dívka-která-je-Měsíc.

Žena-která-je-Slunce řekla: „No, mám tu pro tebe ještě jedny šaty.“ Pak jí podala šaty v barvě myší šedi poseté modrými drahokamy. „Ale tentokrát si na ně dávej větší pozor.“ Upozornila ji.

Dívka-která-je-Měsíc z nich měla velkou radost a jakmile měla volnou chvíli, šla si je prohlédnout v hladině Nebeského moře. Nějakou chvíli se na sebe dívala a hrála si a pak viděla, jak se k ní blíží pastýř.

„Už se teď tolik netrápíš?“ Řekla mu rozpačitě.

„Inu, je to trochu lepší.“ Odpověděl pastýř. „Nestěžuju si.“

Dívka-která-je-Měsíc se usmála. „A nechtěl by sis se mnou hrát?“

„Ano, určitě.“ Řekl pastýř, ale vzápětí dodal „A nedala bys mi za to další drahokamy?“

Dívka-která-je-Měsíc se zarazila, ale protože toužila po tom, aby si s ní někdo hrál, tak pastýři vyhověla.

Když si dohráli, pastýř se vrátil do své vesnice a dal každému člověku, kterého potkal, vždy po dvou kamenech. A když na ně dopadl paprsek Ženy-která-je-Slunce, viděli vše, co bylo kolem nich.

„Co se stalo s tvými novými šaty?“ Zeptala se Žena-která-je-Slunce své dcery, když viděla, že je má opět zničené.

„Uklouzla jsem po svahu a všechny drahokamy se mi sedřely.“ Lhala Dívka-která-je-Měsíc.

Žena-která-je-Slunce řekla: „Další šaty už tu pro tebe nemám, ale dám ti tento plášť.“ Pak jí podala plášť černý jako sama temnota posetý bílými drahokamy. „Ale tentokrát si na něj dej opravdu pozor.“ Dodala přísně.

Dívka-která-je-Měsíc se z pláště moc radovala a jakmile měla volnou chvíli, šla si ho prohlédnout v hladině Nebeského moře. Ale tentokrát ji tajně pozorovala její matka schovaná za stromy.

Opět přišel pastýř a pod další záminkou mámil z Dívky-která je-Měsíc drahokamy. Když se  je chystala vydat, ukázala se Žena-která-je-Slunce. Její dcera se tak polekala, že jí několik drahokamů, které již stačila strhnout, vypadlo z rukou a roztříštilo se na různě velké kousky. Pastýř je rychle posbíral a utekl do své vesnice. Ale lidé, kteří dostali tyto kousky jako oči, viděli jen málo nebo téměř vůbec.

Žena-která-je-Slunce se na svou dceru moc zlobila.

„Už s tebou nebudu bydlet v jednom domě a ani s tebou nebudu chodit po zemi!“ Řekla přísným hlasem. „A vždy, když odejdu do svého nového domu, budu si na sebe brát tvé poničené šaty, abych ti navždy připomínala tvou nerozvážnost!“

Dívka-která-je-Měsíc smutně odešla do svého nového domu. A pokaždé, když chodí po zemi oblečená do pláště, který zakryje celou oblohu, otáčí se kolem dokola, aby spočítala drahokamy a ujistila se, že žádný nechybí.

A Žena-která-je-Slunce se na své cestě po zemi vždy rozhlíží po lidech a hledá své drahé kameny. A když se na ní někdo podívá přímo, vezme mu je.

---