Spletené pravdy V.

Adam se vydržel nevyptávat na Felixe sotva čtrnáct dní. Pokaždé, když se od něj Linda vrátila, přišel za ní a začal mluvit, o čemkoli jiném a někdy hodně nuceně; čekal, jestli se prořekne, jestli se o Felixovi nezmíní. Ale Linda si dávala pozor, něco totiž slíbila. Taky věděla, že se nakonec sám zeptá a že to tak bude lepší.

„Byla jsi dneska zase za ním?“ začal, a když přikývla, řekl: „Strašně by mě zajímalo, o čem se bavíte. Vážně. Co ti cpe do hlavy.“

„Povídá mi o životě,“ pokrčila rameny.

„O životě… Hm. Chtěl bych znát jeho pohled na život; a porovnat ho se svým. To by mě vážně zajímalo…“

„Budou se lišit,“ řekla.

„No, to budou.“ Na docela dlouho se odmlčel, pak se na ni podíval: „A mluví někdy o babičce? Anebo jenom o všech těch ostatních?“

„Mluví o ní hodně.“

„Hm.“

„Jaká byla? Jaká byla podle tebe?“

„Chceš porovnat verze?“ pousmál se. „Skvělá byla. Úžasná. Vždycky mi věřila; jediná, víš? A nikdy nedovolila, aby mi ublížil. Ať jsem provedl cokoli, měla pochopení. On samozřejmě ne, mlátil mě hlava nehlava, nic ho nezajímalo, žádné vysvětlení.

Jednou se kvůli tomu drsně pohádali. Oni se moc nehádali, myslím, že to ani neuměla. Zakřičet. Ani na mě nikdy nekřičela a kolikrát jsem si to vážně zasloužil… Ale tenkrát, to jsem byl ještě děcko, nevím, deset, možná ještě méně. Už ani nevím, co jsem provedl. Nebyla doma, takže jsem se dostal jemu do spárů. Byl strašně vytočený, určitě měl trochu popito, to pak bylo šílené…

Když babička přišla domů a viděla, jak jsem zmlácený, tak se rozbrečela. Já ji v životě viděl brečet jenom tehdy… a pak vlastně ještě jednou, ale tehdy, to byla úplně v šoku, pamatuju si dodneška, jak mě objala, hladila mě a říkala, že tohle už nikdy nedovolí.

Pak jsem slyšel, jak se do něj pustila. Neměl vůbec prostor se vyjádřit. Myslím, že vůbec nečekal, že by ho někdy mohla takhle zpražit. A zafungovalo to, vážně, od té doby si dával pozor. Ne že by se mě už nedotkl, ale nikdy už ne přes míru… Takovou měla sílu.

Moc nechápu, že od něj nikdy neutekla. Přitom myslím, že možnosti by měla, i v tom pozdějším věku, byla hodně oblíbená. Koukali po ní různě staří chlapi, bylo to vtipné.

Nevím, fakt nevím, proč toho nikdy nevyužila.

On se k ní totiž choval, jako by ho vůbec nezajímala. Nikdy ani sebemenší pozornost, nic hezkého.“

A ty? mohla se zeptat. Jakou pozornost jsi jí věnoval ty?

„Proto by mě zajímalo, jak o ní mluví, víš? Jestli ze sebe teď nedělá – před tebou – milujícího a trpícího. Ani nevím, jestli mu třeba chybí. Byl úplně ledový, ten den, když zemřela. Zavolal mi, ať přijedu. Že se něco stalo, že mám přijet. A pak mi to oznámil, zcela bez emocí. Takhle to je, takový to vzalo konec. A přestaň brečet, víš, že to nesnáším.“

„Na vyjadřování emocí moc není.“

„Protože žádné ani nemá.“

„To se pleteš. Vzalo ho to. Jenom se k tomu neumí postavit.“

„Ale uměl – koupil flašku, ožral se do němoty.“

„Taky piješ, když je ti smutno.“

„Vidíš, už tě dostal. Bráníš ho.“

„Nebráním ho. Nechoval se k ní hezky, to je určitě pravda. A on to sám přiznává – aniž by možná věděl, že přiznává. Protože má pocit, pořád, že vlastně dělal všechno správně. Ale mám pocit, že někde uvnitř ví, že ne…“

„Kecy.“

„Ale měl ji rád. Bohužel dost sobecky.“

„Co tím myslíš: sobecky?“

„Že viděl tu lásku jenom ze své strany, nikdy z její. Když pro ni něco dělal, dělal to vlastně pro sebe.“

„Nemyslím si, že dělal kdy cokoli pro ni; aspoň si na nic takového nepamatuju.“

„A ty?“ nevydržela to Linda.

„Co já?“

Linda ve vteřině ztratila chuť tu otázku položit znovu, ale Adam pochopil.

„Jakože co jsem pro ni udělal kdy já? Co ti říkal? To bych vážně chtěl vědět, co ti kurva říkal! Z čeho mě zase obviňoval? Nebo ne, já to vím, moc dobře to vím. Protože… Proč se o něm vlastně bavíme? Řekl jsem, že se o něm nebudeme bavit…“

„Ptal ses…“

„Ale ty za ním pořád chodíš. Skoro každý den a je ti úplně jedno, co si myslím, co já cítím. Ani mě neposloucháš, když mluvím. Ale jeho kecy, to si necháš cpát do hlavy.

Víš co, Lindo?  Já vím, že jsem nebyl vždycky správný, že jsem pár věcí pěkně posral. A mrzí mě to, nedokážeš si představit, jak mě to mrzí. Ale jemu je to jedno, úplně jedno. Jestli ti říká, že jsem jí někdy využíval – tak jo, tak má pravdu. Ale proč neřekne, co dělal on?“

„Adame…“

„Myslel jsem, že jsi jiná, Lindo. Ale ty mu věříš, všechno, co říká, proto mě neposloucháš, protože si myslíš… Ale nebylo to tak; ať ti řekl cokoli, nebylo to tak!“

„Nevím, o čem mluvíš, Adame…“

„Ale víš. Strašně jsi mě zklamala, Lindo. Že mu to věříš. A mě se ani nezeptáš na moji verzi…“ Nenechal ji už nic říct, odešel z pokoje. Za chviličku slyšela dveře bytu.

 

Zapnula skype. Martin byl online, ano.

„Tak moc se těším, až budeš doma.“

Rozesmál se.

Možná jsem si vzala až moc velké sousto, říkala pak. Myslela jsem si, že to dokážu, že v sobě mám nějaký ten klid, něco, co mi nedovolí se ve všem ztratit; jako dřív. Ale asi nemám, jsem strašně unavená. Když poslouchám Felixe, to skoro fyzicky cítíš, jak do tebe ta negativní energie prostupuje… Vím, vím, že ji nemám pustit. Ale jak? Snažila jsem se – jako by o štít, o něco. Nepřipouštět si; a rozumět… nesoudit. Ale nejde to. Občas odcházím a mám šílený vztek, říkám si, že to bylo naposledy. Že už mě nikdy neuvidí.

A pak Adam… Dneska se na mě naštval – že prý ho vůbec neposlouchám, když mluví. A je to pravda, asi. Jak jsem tak unavená z toho všeho, co slyším od Felixe, mám sotva náladu na někoho jiného. Možná na mě taky působí, nějak podvědomě, to všechno, co Felix říká. I když vím, že jsou to lži, tak jsou hrozně agresivní, víš? Vlezou ti pod kůži, do mozku, hlodají… Jaký je Adam ve skutečnosti? Co když ho vážně vnímám jinak, ovlivněná tím, co mezi námi bylo…?

„Věř si,“ řekl jí Martin. „Věř tomu, co cítíš ty.“

„Já vím… jak snadné.“

„Z nějakého důvodu to všechno podstupovat chceš, Lindi. Něčemu věříš… Tak tomu věř.“

„Nebojíš se, že ho ještě miluju?“

Na chviličku zaváhal. „Nebojím,“ řekl pak. „Ale ty se bojíš.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se. Ale věděla. Drží si od Adama odstup, je k němu strohá, přísná, odměřená. A přitom proč? Miluje ho snad?

Ne.

„Kolik je to ještě dní?“

„Třicet dva.“

„To je nekonečné…“

 

VII.

Probudilo ji ťukání. Otevřela oči, v šeru noci viděla postavu v otevřených dveřích.

„Promiň,“ řekl Adam, „můžu na chvilku? Jenom jsem… nemůžu spát a…“

„Pojď dál,“ řekla, trochu zmatená v čase a prostoru. „Kolik je?“ zeptala se automaticky.

„Nevím, asi dvě, Lindo…“

„Co se děje?“ šeptla, ale poznala už, že Adam brečí. Zvedla se z postele, jenom na okamžik zaváhala, pak ho objala. Cítila z něj alkohol.

„Promiň, já myslel, že už nebudu… promiň.“

„Klidně můžeš.“

 

„Já chápu, že mě nesnášíš, že si o mně myslíš, že jsem hrozný člověk…“ řekl o chviličku později. „Já vůbec nevěděl, že jí to tak vezme, že jí to může až tak ublížit…“

„Babičce?“

„Kdybych to věděl, nikdy bych to neudělal, přísahám. Jenomže mě to nenapadlo, že až tak moc, víš… nenosila je.“

Pak jí vyprávěl, jak prodal Mariiny šperky. Protože dlužil peníze – komu a proč, to neřekl. A Lindě to nestálo za otázku, mlčela. „Nikdy je nenosila, byly v takové staré dřevěné šperkovnici. Koukal jsem na ně občas, když jsem byl malý… Nevěděl jsem, jakou mají hodnotu; prostě šperky, řetízek, medailonek… ze stříbra, ale už zašedlého. Nedostal jsem za to skoro nic, ale… prostě jsem moc nepřemýšlel, byla to hrozně pitomá situace. Myslel jsem, že si ani nevšimne, že to zmizelo. Nikdy jsem ji neviděl, že by je nosila, že by se na ně jenom podívala…“

Linda už tušila. Památka na Mariinu matku… A cítila Mariiny pocity, když zjistila, že jsou šperky pryč. Ne, nešlo o bolest nad ztracenou vzpomínkou; šlo o Adama. Že udělal něco takového. Po tom všem, co udělala, jak mu věřila…

„Plakala. A nechtěla mě vidět. Chtěl jsem se jí omluvit, říkal jsem jí, že jí ty peníze vrátím, anebo že zkusím získat zpátky ty šperky… Ale řekla mi, že je nechce. Že jí to už nezajímá, ale abych odešel. A tak jsem šel; říkal jsem si, že to bude v pohodě, že jí to přejde. Ale vlastně jsem věděl hned, že ne. Že jsem to opravdu posral… Slíbil jsem si, že se jí omluvím, že ty šperky seženu zpátky… Ale ona se pak chovala, jako by se to nestalo. Když jsem přišel, čekal jsem, že něco bude. Ale nic, dokonce se na mě zase usmívala. A tak jsem to pustil z hlavy, doufal jsem, že je to dobré… Za týden umřela. Děda má pravdu, utrápil jsem ji. Je to moje vina.“  

„Nemá pravdu, Adame,“ řekla měkce. „Ublížilo jí to, to ano. Ale neumřela kvůli tomu. A Felix ti to řekl proto, že sám cítí vinu.“

„Strašně mě to mrzí, že jsem se jí nestihl omluvit; nebo ne nestihl, ale že jsem si myslel, že to není třeba…“

„Odpustila ti to.“

„Proč myslíš?“

„Protože to vím, Adame. Proto už se k tomu nevracela… Bolelo jí to, na chviličku až příliš… ale ona tě znala, věděla, jaký jsi. Věděla, že děláš chyby… ale věřila tomu, že to pochopíš sám. Možná trochu pozdě, ale pochopíš… A já myslím, že chápeš. Ne?“

Našla nový balíček kapesníků: „To je poslední, takže nesmím zítra při skypování s Martinem brečet,“ řekla, ale Adam ještě neměl náladu na odlehčování situace.

„To, co říká tvůj děda, Adame… to nemůžeš brát úplně vážně. Kope kolem sebe, protože je sám zraněný… Což je možná fráze, ale ony fráze z něčeho vznikají… Potřebuje najít odpověď, ale ve skutečnosti se bojí ji hledat, tak si ji vymýšlí. Ty jsi dobrá odpověď, obhajitelná…“ Zarazila se. Byla si celkem jistá, že Adam nerozumí. „Když se budeš vinit a zpytovat svědomí, ničemu tím nepomůžeš. Jenom dědovi uděláš radost, že potvrdíš jeho odpověď. Mnohem důležitější je, co z toho vyvodíš… Co si z toho vezmeš. Je důležité, aby sis uměl odpustit, Adame. Odpusť si, ale nezapomeň…“

„A ty bys mi odpustila?“

„Ano. I ona ti odpustila, věř mi.“

 

***

 

„Ptal ses, jestli jsem někdy podvedla Martina a já jsem řekla, že ne,“ začala, když bylo už dlouho ticho a když slyšela, že se Adamův dech postupně uklidnil. „Ale není to úplně pravda, teda – je to pravda v tom smyslu, v kterém ses ty ptal. S žádným jiným klukem jsem od té doby nespala, žádného jiného jsem od té doby nepolíbila. Ale jednou jsem se nechala svést – nebo ne svést, ale zlákat. Byla jsem pár dní na jedné akci, kde Martin nebyl. A věděla jsem, že skoro nikoho z těch lidí, co tam jsou, už nikdy neuvidím. Ani jeho, myslím Davida. Víš, takový ten chlap, co na první pohled zaujme. Hezký, trochu děvkař, to vidíš na první pohled. Ale ne až příliš namyšlený, spíš ten romantický typ, co kolem sebe potřebuje ženy, jako něžné bytosti, které mu umožňují snít. Proto, když žije se skutečnou ženou, zatouží občas po vzpomínce na tyhle víly… Je to jen útržek, polibek či dotek, někdy milování, ale vlastně to tak nemusí být. Jde o tu atmosféru… Měsíc byl skoro v úplňku; ale první strašně pršelo; podzim, ale skoro jako by to byla bouřka. Šílený vítr a zima, ledové kapky. Pak se obloha roztrhala… Samozřejmě jsme byli opilí. A samozřejmě jsem věděla, že pozvání na procházku není jenom tak. Chtěla jsem. Protože je hezké se někomu takovému líbit. Ať to znamená cokoli…

Nedovolila jsem mu ale vůbec nic. Jenom mě držel za ruku, mohl mě obejmout. Ale ne jinak, než mě můžeš obejmout ty. Nebylo v tom nic za hranou a přesto… když jsem pak přijela domů, myslela jsem na to. Měla jsem pocit, že si nemůžu věřit. Snažila jsem se obviňovat, dívala jsem se na Martina a kladla si hloupé otázky.

Když někdo cítí vinu a mlátí hlavou o zeď a zpytuje svědomí, bere se to jako správné. Ale ve skutečnosti je to gesto,“ říkala, i když věděla, že Adam už spí. Ale možná právě proto. „Protože je snadnější litovat a sebeobviňovat se, než něco dělat. Očišťujeme se tak před sebou a před ostatními, smýváme tu pomyslnou špínu pláčem – abychom po té proceduře byli zase bílí a nevinní; a přitom se nijak nezměníme, minulost zahodíme jako něco, co už je odpykáno, poctivě odtrpěno. Zapomeneme. A brzo děláme tu samou chybu, se stejným scénářem… Je to jenom hra našeho ega, které si hledá snadné cestičky, aby bylo uspokojeno… hlavně pozorností.

I já jsem vlastně chtěla, aby se Martin zeptal, aby to zjistil… Protože se mi napůl líbilo, že jsem se líbila; a napůl jsem chtěla, aby žárlil, aby věděl, že o mě může přijít… měla jsem totiž tehdy pocit, že se sobě vzdalujeme. Méně jsme spolu mluvili, stáhnul se jako by do sebe… A já místo toho, abych se ptala, co se děje s ním, jsem se zajímala o to, jak mi to ubližuje… víš?

Nevíš,“ zasmála se. „A já jsem taky nevěděla, naštěstí – jak to bývá v pohádkách, láska byla silnější než všechny ty hloupé pocity..." 

---