Spletené pravdy VI.

závěr

„Lžeš,“ řekla Felixovi. „A vím, že si to taky moc dobře uvědomuješ. Co ale nevím je, jestli si ještě vůbec pamatuješ nějakou pravdu.“  

Překvapeně se na ni díval, nebyl od ní zvyklý na přímá nařčení, na jakákoli silnější slova.

„Přeříkáváš mi svůj život, protože víš, že už tě málokdo bude poslouchat… Přeříkáváš mi ho tak, jak si myslíš, že by měl být. To by mi nevadilo, každý máme svou oblíbenou podobu pravdy. Co mi ale vadí, je, že tu svoji stavíš na lžích, které nejsou jenom o úhlu pohledu či zamlčení nějakých skutečností. Obviňuješ, zcela bezohledně. A neříkám to teď proto, že bych chtěla bránit konkrétně Adama,“ řekla rychle, když viděla, jak se Felix nadechuje. „Adam si svůj podíl viny nese… ale podíl, Felixi. A nese si ho… Ty jsi ten svůj na Adama prostě hodil; a je ti líp, protože tomu dokážeš uvěřit, té své podobě příběhu.

Říkal jsi mi, jak nemáš rád sraby. Ale řekni mi, není tohle dokonale zbabělé? Věděl jsi, že Adam tu vinu do sebe vsákne, protože ho dobře znáš… Dá se na něm dobře vybíjet tvoje nenávist ke světu. Naoko oprávněně – k tomu máš taky plno příběhů.

Žádný desetiletý kluk si nezaslouží, aby ho někdo zmlátil tak, že se nad ním jeho babička rozbrečí, Felixi. A ty to víš, víš, že jsi přeháněl, víš, že si tvoji nenávist nezasloužil; ani ona. Že jsi prostě nedokázal udržet na uzdě svoje emoce – ne, máš pravdu, slabost jsi neukázal. Ale myslíš si, že přiznat smutek je horší než neovládat nenávist?

Ubližovali ti; a ubližoval sis sám. Roman, protože ti vzal Hanku. Hanka, protože tě odmítla. Marie, protože sis nebyl jistý, jestli v tebe ještě věří. Adam, protože ti připomínal to, že už nemáš dceru… Ale jasně, správný chlap neukáže slabost. To se radši opiješ…“

„To je všechno, Lindo?“ skočil jí do řeči. „Už jsi skončila ve svém monologu? Tak to by dneska mohlo stačit, loučím se.“

 Cítila, jak se chvěje. Zaskočená sama sebou – tohle neplánovala, i když cítila ten rostoucí vztek, živený únavou, už když sem šla. Stejně… „Promiň, ale…“

„Ne, to se neomlouvej, slečinko. Jinak zkazíš efekt. Takže si teď hezky obleč kabát a zavři za sebou dveře, protože z chodby táhne…“

 

Neměla to říkat. Anebo měla?

Šla ulicí domů, studené slunce prosvěcovalo mezi stromy, obloha byla světlounká.

Věděla, že to, co udělala, nebylo zrovna fér. Odpustila Adamovi, protože brečel. Kdyby jí řekl to, co jí řekl, a neprojevil by při tom větší emoce, co by udělala? Jenomže ne, jemu to je upřímně líto; nebylo to jenom laciné divadlo, minimálně ne úmyslně. A jestli něco pochopil, jestli se změní, jestli si dokáže vzpomenout, až se příště objeví ve stejné situaci – to je vlastně jedno. Protože co by se stalo, kdyby mu to odpuštění nedala? Zklamal by se v ní, asi by se urazil, zatvrdil, přestal by věřit. Ne, nestálo to za to. Ona za tu lež nemusí nic zaplatit, ale pro Adama může mít velikou cenu. Jsou občas takové lži, které mají obrovskou moc; které mohou dát naději a víru, víru skutečnou, i přes svoji falešnost.

 

Když přišla domů, Adam ji objal.

 

***

O týden později jí Adam řekl, že si sehnal jiné bydlení. Jak míval ve zvyku, koupil na večer víno – jako rozlučkové. Šli spát hodně pozdě, snažil se ten okamžik, kdy zhasnou, oddálit co nejvíc to šlo.

Až pak, když za sebou chtěla zavřít dveře pokoje, sebral odvahu zeptat se jí na to, na co myslel celý večer. „Lindi, teď, víš, když už budu bydlet jinde, když se ti pak vrátí Martin… Nezapomeneš na mě?“

„A ty na mě, Adame?“

 

IX.

„Už jsem myslel, že nepřijdeš.“

„Mrzí mě to.“

„Co by tě mělo mrzet? Dobře ses do mě opřela – to jsem od tebe ani nečekal. Tolik vlastní energie; i když trochu málo vlastního názoru. Ale co už, Lindo. Zasloužil jsem si seřvat, to uznávám, takže tě nemá co mrzet.“

„Mě mrzí, že jsem to řekla tak, jak jsem to řekla.“

„A jak? Že jsi taky jednou byla naštvaná?“

„Že jsem nenechala emoce ustálit.“

„Prosím tě, k čemu? Pak bys přišla, začala bys plácat sladké nesmysly a já bych tě vůbec neposlouchal. Takhle jsem si z toho aspoň něco odnesl. Jenom mě štve, že ses nechala tak ovlivnit Adamem; ale ono to tak je, ten obličej, co? Koukl na tebe, smutně se podíval: Dědeček mě mlátil, jsem chudáček, lituj mě, vyspi se se mnou, potřebuju to.“

„Ne,“ řekla pevně. „Teď mluvíš jako pětileté dítě, co obviňuje tříletého bratříčka, že mu bere pozornost rodičů.“

Koukl po ní. „Hm, dobře, dobře, Lindo. Pětiletý… No, aspoň že Adam zůstal pode mnou,“ ušklíbl se. „Jenom jsem prostě už věřil tomu, že mu nenaletíš.“

„To samé mi řekl on – že si myslel, že se nenechám vmanipulovat tebou, Felixi… A mě už to nebaví. Buď ho přestaneš neustále očerňovat, anebo jsme spolu skončili – to samé jsem řekla i jemu. Nebaví mě to.“

„Kecáš, nic takového jsi mu neřekla. Ale na tom nezáleží, dobře, nechme Adama Adamem. A řešme tebe, Lindo. Co ten tvůj? Martin?“

„Co s ním?“

„Už ví?“ zasmál se. „Já kdybych byl na jeho místě, tak už bych měl dokonale promyšlený plán. Nebojíš se? Že přijede a rozmetá tebe i Adama?“

„Felixi,“ nadechla se, „vím, že jsem ti minule ublížila tím, co jsem řekla. Mrzí mě to. Můžeš prosím tě přestat s touhle pomstou?“

„S jakou pomstou? Normálně se tě ptám, Lindo.“

„Můžu ti odpovědět, ale nemá to cenu. Protože by tě odpověď stejně nezajímala, stejně už máš v hlavě vymyšlenou skutečnost, které věříš. Tak si jí věř, ale nebav se o ní se mnou.“

„Bojíš se, no jo… Myslel jsem si. Ono představy jsou jedna věc – v představách může být člověk dokonalý a čistý a vždy se udržet. Ale realita, Lindo. Málokdo odolá, když je přímo sváděn, věř mi. Vím, o čem mluvím,“ zasmál se. „,Ne, ne, já jsem vdaná, Felixi, já nic takového nechci…‘ A pak už jenom vzdychala slastí. To je na tom to nejlepší – to porušení pravidel, překročení hranic.“

„Myslím si, že tě děsí představa, že tě Marie neměla vůbec ráda. Že tě v posledních letech naopak nenáviděla, jenom už nedokázala odejít. Snažíš se před tím strachem schovávat, ale minule, po tom, co jsem ti řekla, se ten strach zase naplno objevil – protože ti ho poprvé někdo potvrdil. Někdo jiný, než Adam… A ano, je snadnější hned říct, že je to proto, že mě Adam navedl. Jaká úleva, Felixi… Ale proč? Já si nemyslím, že by tě nesnášela, nemyslím si, že by byla tak slabá. Naopak, věřím, že ti věřila. A že ti pořád věří…“

Mlčky se na ni díval.

„Takže toho prosím tě už nech.“

 

„Zdávaly se mi o ní sny,“ řekl jí. „Potom, co umřela. Nikdy předtím se mi nezdály smysluplné sny a málokdy jsem si něco pamatoval, ale po její smrti, najednou… jasný obraz, víš? Jako by to byla skutečnost, žádné nesmysly, jenom to, že byla naživu.

Vraceli jsme se na různá místa, která jsme kdysi navštívili. Do těch zvláštních chvil, kdy mezi námi byla… rovnováha. Ani jsme moc nemluvili, nebylo to třeba. Byla jiná než za života… a já byl asi taky jiný než ve skutečnosti, protože ve snech…“ zamyslel se. „Ano, prostě nepotřebuješ slova.“

Poslední sen, který se mu o ní zdál, byl sen loučící. „Ta nejpitomější paralela – musí někam odjet, někam daleko. Seděli jsme u nás v obýváku; však víš, jak to tam vypadalo. Seděli jsme, nalité víno – moc nepila, ale asi kvůli mně. Bílé, ve skleničkách, co se používaly jenom na Vánoce. Ona sbalené kufry, stály v rohu.

Ptal jsem se jí, jestli opravdu musí jet. Přikývla a nic víc neřekla. Jasná záležitost, tak už jsem mlčel, pil to víno. ,Budeš mi chybět,‘ řekl jsem. Znovu mlčela, dost dlouho, než pak řekla: ,Ty mi taky‘.

,Vidíme se naposled?‘

,Je to dost možné,‘ přikývla. Tvářila se tak klidně, spokojeně a šťastně.

K loučení na nádraží už nedošlo, probudil jsem se. Bylo mi z toho zvláštně smutno – jako by až teď umřela, jako bych to až teď pochopil. A možná jsem věděl – i když takovým věcem nevěřím, opravdu ne, Lindo, ani teď… ale stejně, jako bych tušil, že se mi o ní už zdát nebude.“

A další noc už byla zcela beze snů, černá, nijaká. Ráno bolest hlavy a jen sucho v krku. Věřil tomu, že jí vrátí život – nebo aspoň snovou podobu – chlastem. „Protože předtím, každý večer, dával jsem si na dobrou noc, jednu… skleničku. Decovku. Líp se pak spí. Měl jsem pocit, že deci třeba nestačila, že je třeba víc… A pak jsem se jedno ráno probudil v nemocnici.“

 

***

„Já na tebe nikdy nezapomenu. Ještě mi nikdy nikdo nedal to, co ty.“

Zasmála se.

„Myslím to vážně,“ řekl. „Ještě mě nikdy nikdo takhle neposlouchal…“

„Možná chtěl poslouchat, ale ty jsi mlčel.“

„Lindo, ty věříš v Boha, že jo?“

Podívala se na něj, na okamžik zaváhala. Ale pak poprvé v životě na tuto otázku odpověděla ano.

„Babička taky věřila. I když nechodila do kostela nebo tak. Ale věřila. Přišlo mi to směšné, nechápal jsem, jak v dnešní době může… Lindo, myslíš, že nás teď třeba vidí?“

„Ona anebo Bůh?“

 

FELIX

„A kde teď Adam je?“ zeptal se Felix z ničeho nic a odložil knížku na noční stolek.

„Sehnal si bydlení s nějakým kamarádem – ukazoval mi to tam, docela pěkný byt, maličký, ale fajn.“

„Hm.“

„Nastěhoval se tam už před třemi dny.“

„Takže už se s ním nebudeš vídat?“

„Proč?“

„Já nevím, ptám se.“

„Proč bych neměla?“

„I když se vrátí ten tvůj?“

„Ano,“ řekla Linda, „i když se vrátí ten můj.“

Felix mlčel. „A dovedeš ho ještě někdy sem? Myslím Adama.“

„To nevím… jestli bude chtít.“

„Nechce?“

„Divíš se?“

„Já za to nemůžu, že si všechno tak bere,“ zamračil se. „Člověk ve vzteku naplácá věcí… A on se kvůli tomu na smrt urazí.“

„Spíš se tě bojí,“ zavrtěla hlavou. „Akorát že to ti sám neřekne. Stejně jako ty neřekneš jemu, že ho vlastně vidět chceš.“

 

„A ty?“ podíval se na ni. „Ty tu budeš ještě chodit? Lindo?“

 

 

---