Guter a Simon

~~V dalekých krajinách, o nichž se dětem zdává a kam nemají leckteří dospělí přístup, žil chlapec jménem Guter. Procházel se zahradami, které se zlehka podobaly těm lidským, avšak voněly sedminásobně omamnými květinami a ovocem ze stromů, z nichž každý měl své jméno. Guter se staral o zahradu, v jejímž středu stál Strom Znalostí, ověnčený zlatými lístečky a jemně cinkajícími plody, které se nepojídaly, nýbrž zasazovaly. Byl to zvláštní strom. Jedinečný svojí majestátností a září, kterou vrhal na okolní vegetaci.

 

Gutera každý večer navštěvovaly bytosti z našeho světa. Ty malé nazýval ourely a větším říkal getrové. Nestávalo se často, aby mluvil s některým člověkem - getrem, ale když ten přišel, zdržel se velmi, velmi dlouho. Chtěli vysvětlení pro svůj život, odpovědi na otázky, které je tížily, poučení jak dělat věci správně a s větší radostí. Svěřovali se s únavou a zklamáním a leckdo se přiznal k tomu, že chtěl s svoji zemskou pouť předčasně ukončit. Guter s velkým zaujetím provázel getry zahradou a představoval jim jednotlivé druhy rostlin. Většinu z nich zavedl nejprve k bylince, jejíž účinek spočíval v utišení duševních strastí, aby mohli prohlédnout a rozjasnili zrak v kráse celé zahrady. Potom přičichli ke květině, která uklidnila mysl a způsobila bystrý úsudek. Takto byli getrové připraveni k rozhovoru o vlastním životě a svém úkolu na zemi. Poté Guter usedl s návštěvníkem pod Strom Znalostí a nechal volně plynout řeč getra dokud se nezačal ptát.

Jedné noci zahradu navštívil muž jménem Simon.

Simon byl malého vzrůstu, ale velký duchem. Už od malička převyšoval ostatní bystrým úsudkem a citlivostí. Vnímal svět jinýma očima, než většina ostatních. Nebylo mu lhostejné, jak vypadá svět, trápilo ho bezpráví a všudypřítomný chaos. Neustále se ptal a nenacházel odpovědi. Kladl sám sobě takové otázky, na které nebylo možno uspokojivě odpovědět. A tak prošel životem, aniž by věděl jak. "Divím se, že jsem to všechno přežil," řekl si toho večera, než usnul. Zrovna mu bylo čtyřicet let.

"Simone," ozval se hlas. "Jsem Guter, strážce Zahrady Poznání. Vím, proč jsi zde a vítám tě."

Simon pohlédl Guterovi do očí. Bylo v nich všechno. Klid a vyrovnanost, radost a láska a naděje.

"Vím, že máš spoustu otázek, Simone. Odpovím ti na vše, nač se zeptáš. Jen měj trpělivost. Provedu tě zatím po zahradě," pokračoval Guter.

Simon se s důvěrou postavil po Guterově boku. Vykročili. A míjeli všechna ta roztodivná květenstva a stromy. Guter nechal podle svého zvyku Simona přivonět k bylině klidu a poté květině bystrosti a zavedl ho ke Stromu Znalostí.

"Krásný strom," vzdechl Simon.

"Odpovím Ti na otázky. Chtěl bys vědět, pod jakým stromem sedíme? Je to strom Znalostí. Máte je všichni, ale ti, kdo navštíví moji zahradu, je mohou rozmnožit. Ptej se mne nač chceš, odpovím ti."

"Proč jsem nemocný?"

"Jak víš, že jsi nemocný?"

"Říkají to o mně."

"A co o sobě říkáš ty?"

"Nebyl jsem k sobě dobrý, ubližoval si. Trápil se a trestal za to, že nezapadám do světa ostatních. Nenáviděl jsem se, protože moje snaha o změnu nebyla nikdy korunována úspěchem. Jsem nešťastný, to bych o sobě řekl."

"Tedy nešťastný, ne nemocný...."

"Říkají to o mně."

"A co si myslíš ty?"

"Kdybych se tolik nenáviděl, skončil jsem to. Možná se mám aspoň trošku rád. Snad mi svitla naděje, ale neustále je tlumena tmou mojí nemoci. Ptám se, Gutere, proč jsem nemocný?"

"Odpovídáš si sám, Simone. Co to znamená ne-moc?"

"Je to beznaděj,"odpověděl udiveně Simon.

"Je to nemožnost změnit věci. Je to beznaděj, je to utnutí výhonků čínů, které jak si myslíš, by mohly vést k nápravě. Je to zoufání z marné snahy, nekonečného boje. Proto, Simone, probuď se! Nic ve vašem světě není tak důležité, jako jsi ty sám!"

Guter podal Simonovi plod ze Stromu Znalostí.

"Zasaď tento plod a neustále se zdokonaluj v poznávání světa kolem sebe. Sleduj, jací jsou lidé vůči sobě. Nehodnoť nespravedlnost, neoddávej se snění o tom, jak by to správně mělo být. Přijímej události jako vítr, který nemůžeš ovlivnit a který si vane jak se mu zachce. Když se ti bude chtít plakat, plakej. Když se budeš chtít smát, směj se. Neomezuj sebe v konvencích, ale konvence dodržuj, abys mezi lidmi obstál. Buď však pevně v sobě sám takovým, abys tomu svému Simonovi mohl podat ruku, přátelsky ho poplácal po rameni, pohladil ho, když je třeba a smál se jeho vtipu, který pronese. Uvědom si vlastní jedinečnost."

"Děkuji," hlesl ohromený Simon.

Než se Guter nadál, ocitl se opět sám. Simon se probudil ze sna, který ho zanesl do Zahrady Poznání.

"Jaké to bylo milé setkání," řekl Guter.

A začal se těšit na dalšího hosta.

 

---