Po stopách

I přes tu dálku je hned poznal. Šly v jeho stopách se slídící zarputilostí, malými kroky pomalu ujídaly zem. Z konečku větve křivě rostlé lípy natrhal hrst pupenů a začal je žvýkat.

Ještě před pár dny byly stromy plné listí, pak přišlo ráno, kdy jakoby se celý les domluvil, listy ztratily sílu a hlasitě padaly k zemi, bez přestávky, celý den, dokud les nebyl nahý. Sám prst by si na to nevzpomněl, ale když se ten den brouzdal čerstvým kompostem, zjevila se mu Malá se svou dcerou před očima. Celý rok na ně pořádně nepomyslel. Když je nechal v lovecké osadě, tušil, že v ní dlouho nevydrží. Mezi místní nezapadly. Ale to už nebyla jeho starost. Slíbil Malé s šikmýma očima, že ji dovede do té vesnice a dál ne.

Druhého dne po padajícím listí se mu vybavily znovu a následující den zas. Pochopil, že jsou blízko.

Přecházely planinu, po které se nedávno přehnalo stádo skotu. Dálnice hnědé podupané země, pupínky kravinců. Nízké koryto řeky s unuděným proudem mířícím k siluetě tmavého města. Vysoké budovy, komíny, torza hladově se zbíhajících elektrických vedení.

Dcera malé ho uviděla jako první. Dvacet kroků před ním se zastavily a pozvedly ruce. Opětoval pozdrav s tušením nastávajících problémů. Až když přišly blíž, si uvědomil, že břicho Malé s šikmýma očima nese nový život.

„Když jsi nás nechal v té vesnici a odešel, byl chvíli klid. Pak začala chodit smrt,“ pustila se do vysvětlování Malá s šikmýma očima. V jejím jak list pokrouceném čele viděl výčitku a netušil proč.

Vybalily z vaků studené maso, opečené na ohni kdoví kdy. Dcera malé na zem položila podlouhlý balíček ze staré látky omotaný řemínky. Když ho rozmotala, byl uvnitř jeho šíp, se kterým mu před několika měsíci utekla srna. Pochopil, že ho hledaly celé léto. Šly po jeho stopě od jedné vesnice k druhé. Nějakým zázrakem zdolaly roviny, kdysi úrodných lánů slunečnic a pšenice, kde teď pobíhají smečky lidí-zvířat, co si kamením si brousí zuby do špičata a honí vše živé.

„Jakou měla ta smrt podobu?“ zeptal se zvědavě Malé. Žvýkal nabídnutý kus tmavého masa. Bylo cítit popelem a vlašskými ořechy. Malé s šikmýma očima se nechtělo vzpomínat na noční hrůzy ve vesnici, ale věděla, že Sám prsta to zajímá. Podívala se po dceři. Pochopila a namísto matky začala ukazovat. „Když nás ryšaví bratři přivedli do osady, ty sám ses v ní nezdržoval. Řekl jsi, co se stalo jejich lovci. O pasti s kabátem, a že ti, co nás loví mění taktiku a že si nikdo nemá všímat podezřelých volně odložených věcí. Varoval jsi je, že když byla past nastražena tak blízko jejich domova, že smrt obchází někde poblíž a, že by se měli přestěhovat. Bylo to rozumné a oni souhlasně kývali hlavami.“

Sám prst si na to dobře vzpomínal. Od té doby prošel několika loveckými osadami a všude zvěstoval o nové nástraze a jak se jim vyhnout.

„Nastěhovaly jsme se do nory k Ryšavému a jeho ženě.“

Vybavili se mu jejich příbytky. V zemi vyhrabané díry, vystlané listím a suchou trávou. Tma, pot, kašovitý vzduch.

„Problém byl, že jsme nepadly do oka jejich šamanovi. Slepému starci, který uměl předpovídat zlo. Žena Ryšavého tvrdila, že dopředu cítí, když přichází smrt. On taky zakázal, aby se osada přestěhovala. Prý až na jaře. Pak to začalo. Každou noc si přišli pro jednoho nebo i dva.“

„Křičeli?“ zeptal se.

„Někdy ano. Řvali jako by je ‚to‘ trhalo na kusy.“

„Vy ostatní jste zůstali tiše, ani jste se nepohnuli, že?“

„My ano. Ostatní…, nevím,“ pokrčení rameny.

„Měli jste odejít.“

„Ten starý slepec tvrdil, že před tím neutečeme, že to je všemocné a všude a lidi jsou jeho žrádlo. Po týdnu běsnění řekl, že jsme to do osady dovedly my. Pohledy se jim rozbahnili nenávistí, tak jsme radši utekly.“

V noci seděl a díval se směrem k městu. Tma bez života, namodralé obrysy budov. Na začátku se všichni schovali doma. Ve sklepech, garáži, v kanálech, kde se jenom dalo. Že nesmí mluvit, pochopili brzy. Jediná vyslovená hláska byla jak lepidlo na kterou se lepí smrt. Bylo toho víc po čem smrt toužila. Zvuk motoru, střelba ze zbraní, hudba, šepot. Lidé umírali po desetitisících. Nepomáhaly hluboké bunkry, zvukotěsné místnosti. Blesku-rychlá smrt si vás při porušení pravidel našla všude, stačilo promluvit. Nebyl čas přemýšlet, co vyvolalo běsnění zaměřené na jediný živočišný druh, na lidi. Prostě to přišlo a nezbylo než utíkat a pokusit se přežít.

*

Sám prst toho dne uklouzl na namrzlém kameni a spadl do potoka. Malá chtěla rozdělat hned oheň, aby se mohl usušit, ale nejspíš si sama chtěla odpočinout. Tempo, kterým poslední týden šli ji zmáhalo. Sám s prstem se zamračil. Místo se mu nezamlouvalo. „Šumí tu voda a nebylo by slyšet, kdyby se někdo  chtěl přiblížit.“

„Chceš dojít do té vesnice?“ zeptala se.

Byli poblíž veliké osady. Minulé léto v ní pobýval dobrý měsíc a mezi obyvateli si našel pár přátel.

„Asi se přestěhovali. Tady všude byly lovecké stezky a zatím to vypadá, že po lidech tu není ani stopa,“ odpověděl, voda na šatech začala mrznout. Na kůži špatně vyčiněného kabátu rostly kousavé krystaly ledu. Ukázal do kopce, kde byl vidět kus igelitové oblohy. „Dobré místo na táboření. Je tam skalní převis a kolem dokola trnité křoví.“

„Jídlo?“ připomenula Malá, že druhý den nejedli. Zvěř v okolí byla ostražitější než jinde, navíc zmrzlé listí pod nohama pukalo při každém pohybu jak sklo a bylo nemožné se pohybovat lesem potichu. Jen zabručel a pokynul dopředu.

Po sto krocích se před nimi zvedl příkrý sráz. Slézt ho se ukázalo nad síly pro Malou s šikmýma očima. Jednou rukou si držela břicho, druhou se opírala o zem. Dcera malé ji popostrkovala do zadku. Obě nahlas funěly. Muž si vzal jejich rance. Měl vztek, že dělají takový rámus. Chtěl naznačit, že půjde předem a rozdělá oheň, když Malá našla první stopu. Pod vrstvou čerstvého listí se rýsoval otisk lidského chodidla. Výstražné zasyknutí, obezřetný pohled. Vrátil se a podíval na zem. Odhrnul další listí. Bosé nohy, zasekané do bahna a po čase vylité mrazem. „Mrzne týden,“ řekla Malá. Viděl, jak pod rukavicí při počítání dnů natahuje prsty. Dcera malé se sklání a odhrabává větší plochu. Praskot, šustění, nahá hlína. Stopy lidské smečky v řadě za sebou. Běželi, samí muži, už můžou být hodně daleko. „Teď aspoň víme, proč je to tady tak divné,“ kývla hlavou Malá s šikmýma očima.

V noci začal foukat studený vítr od severu, ale pod převisem byli dobře chráněni. Rozdělali oheň a přikládali celou noc, i potom co kožešiny vyschly. Jakoby plameny mohly zahnat obavy. „Mířili k té osadě, že?“ zeptala se pozdě v noci Dcera, zrovna když pokládal na lačné uhlíky další suché větve.

„Je to velká vesnice, plná silných mužů.“

„Měl jsi tam ženu?“

 Určitě řekla, měl a ne máš.

 „Já cestuju. Nemůžu mít ženu napořád,“ rozmrzele.

„Proč?“

„Co, proč?“

„Proč cestuješ?“

Protože mu táta kdysi řekl, že v pohybu je život. Nepamatoval si při jaké příležitosti mu to řekl, ale byla to jedna z mála rad, kterou si pamatoval a držel se ji. To Dceři malé ale neprozradil.

„Cestuju od jedné osady k druhé a vyprávím lidem příběhy. Předávám vzkazy. Dělá to spousta mužů. Určitě znáš Kulhavého, Vlčí ocas.“

„Toho nemám ráda. Má zákeřné oči a mluví o ‚tom co nosí smrt‘, s obdivem.“

„Má pátravé oči,“ opravil ji. „Ale je pravda, že nikomu nevěří a říká se, že před tím než začal chodit, zabil spoustu lidí.“

„Jeho pohled děsí,“ otřásla se. „Malá s šikmýma očima bude mít brzy dítě,“ dodala pak, jako by ty myšlenky nějak patřily k sobě.

Posunul odpadlou větev do ohně, „Vesnice, bezpečí, klid, dítě,“ naznačil do jisker deroucích se kolmo k nebi, kousek nad převisem je strhával vítr, rychle zhasínala. „Tvoje dítě,“ puberťácky se na něj zubí.

Ráno, plastová mlha, větve obalené ledem. Nechal Malou s Dcerou pod převisem a šel k vesnici. Klid, za celou dobu nepípl jediný opeřenec. Našel vyležená místa, kde nocovala vysoká. O kus dál rozryté bahniště, stopy prasat. U vraku starého auta se zastavil. Stálo uprostřed lesa, daleko od všech cest.  Vše co se s něho dalo odnést, bylo pryč. Vrak byl potažený mechem, bez kapoty a skel, skrz vnitřnosti motoru prorůstal strom. Lekl se, že na řidičově místě někdo sedí, než mu došlo, že je to kabát. Stejný jaký viděl na jaře. Chvíli ho sledoval, do mozku mu sáhla ledová ruka vzpomínek. Svaly napružené k útěku. Když se uklidnil, opatrně se přiblížil. Kabát by zaprášený, nasáklý promrzlou vlhkostí.

„Jednou nás Bůh za to všechno ztrestá!“ řekla maminka a klekla si v kuchyni před dřevěný kříž. Někdo míval na kříži ještě přibitou postavu světce, ale ten symbol se ji příčil. „Je to moc, moc kruté, a když se lidi budou dívat na člověka na kříži, tak časem té krutosti přivyknou,“ vysvětlovala mu, proč mají Ježíše pouze na obrazu, zarostlého hipíka s laskavým pohledem.

„Je to svinstvo,“ přitakal táta. On se nemodlil nikdy. „Já na to nejsem,“ řekl mu, když se ho na to ptal.

„Jaké  svinstvo?“

„Na to jsi ještě malý,“ řekl táta.

„Ale jen mu to řekni, ať ví v jakém světě žije,“ chtěla maminka. Měla šedé vlasy. Všichni v její rodině dostali stříbro do vlasů už v pubertě. Prý něco dědičného. Přemýšlel, jestli bude mít taky šedé vlasy, docela by se mu to líbilo, teď je měl úplně černé, představoval si jak mu pomalu vlásek po vlásku bělejí, to už by byl velký a měl svoji kapelu, přemýšlel nad tím a matčino vysvětlování, proč se tak rozčílila nevnímal, bylo to o nějakém přijatém zákoně, že se z mrtvých lidí budou dělat granule na krmení, to se ho moc nedotklo, přemýšlel raději nad těma vlasy, a že by to vypadalo efektně.

Kabáty kvetl celý les. Čím blíž byl vesnice, tím víc jich na stromech viselo. Vystupovaly z mlhy, postavy bez hlavy a nohou, stejné velikosti a střihu, šedé, s čtyř-dírkovými knoflíky na kapsách. Mráz látku zamkl do zlověstné tuhosti. Větve bez listí odkryly scénu. Některé stromy stály ověšené kabáty od koruny po zem. Když došel k vesnici, slunce stálo dlaň nad obzorem. Chladné nepřítomné světlo. Ušlapaná mýtina, černé ohniště, špalky nabílené čerstvým popelem. Sám prst stál na jedné z cest, které ústily přímo na mýtinu. Vesnice se tvářila zanedbaně. Vyvrácené  ochranné ploty. Brány, kterými se vcházelo, chyběly. Nikde žádná hlídka. Většina brlohů byla zapadaná listím, ale k norám poblíž ohniště vedly vyšlapané pěšiny.

„Spí,“ krátké slovo zabubnovalo v hlavě a vyvrhlo obrazy toho, co v brlohu nejspíš spí.