Jak si lavičky jaro vymohly

Lavičky posedávaly toho zimního večera v parku docela neorganizovaně, docela náhodně – jako by je někdo jednoduše rozházel po trávníku. Bylo to zvláštní.

Abych vás uvedla do obrazu: Představte si takové ty klasické lavičky: nosí sedačky z několika dřevěných tyček a běhají na bytelných kovových nožkách. Dnes své dřevěné tyčky schovávaly pod řádky chladivě bílé polevy. Večer byl spíš podvečer, tak kolem půl sedmé (ale tma už se snesla pořádná). Park se zachumlal pod tenkou dečku ze sněhu, na kterou holé větve stromů kreslily mapy stínových cestiček. To, jak přes větve svítilo načervenalé světlo lamp z přilehlé silničky.

Tak tenhle večer lavičky nadšeně pozorovaly dvě siluety jistě zamilovaných a mladých, dobře jsem si toho všimla: Ti dva procházeli parkem a něžně si špitali. Lavičky se na ně usmívaly, hrdě nastavovaly svá sedadla kolemjdoucí dvojici.

Co však mladý pár říkal, nešlo slyšet přes hádku laviček. My lidé většinou řeč laviček neslyšíme, takže ty dva mladé to docela nerušilo. Ale lavičky byly hádky plné:

„Na mě si přece sednou!“ zrovna povídá jedna z nich.

„Co by si sedaly na tebe, zrovínka na tebe, to tak!“ Jízlivě se do ní opírá druhá: „Vždyť máš na opěradle šrám, ty stará rachotino!“

„Jaká rachotino?“ rozlítí se první lavička.

Pyšný vyšší hlas se ozve ze zadní části parku: „Co by si sedali na vás? Na vás dvě? To ode MĚ mají výhled na celý park. A navíc jsem nejnovější!“

„Vy jedna mladice, vy si snad myslíte, že krása je všechno, ale to vám povím, na mě už seděly tisíce lidí! A jen si pochvalovali.“

„Ano“, notovala další: „Zkušenost je víc než krása. Zkušenost nedostaneš jako čerstvý lak!“

„Když já mám uhnilé prkénko“, fňukla do toho jedna docela na kraji trávníku. „Nemůžete s tím něco udělat?“  A tak to pokračovalo ještě notnou chvíli.

„Tak dost!“ Pomalým hlasem pronesla jedna z nejstarších laviček, která celou dobu zatím mlčela. „Copak jste si nevšimly, milé kolegyně, že zatímco my se tu dvacet minut hádáme, nikdo z těch mladých si VŮBEC nesedl?“ A to slůvko „vůbec“ zdůraznila záměrně a velmi pečlivě. „Možná bychom měly přemýšlet nad tím, proč si nesedli. A ne se předhánět v tom, která z nás je lepší! Jsme přece k tomu, aby se na nás sedělo. Bez sezení jsme k ničemu, nebo ne? Když si nesednou na žádnou, jsme k ničemu všechny. Znamená to, že my lavičky jsme nepotřebný druh. “

Po té promluvě se v parku rozhostilo ticho. Lavičky se mlčky styděly. A jak tak ztichly, najednou slyšely pochrupování zmrzlého sněhu pod chodidly mladého páru i špitání dvojice do noci. Jejich zamilovaný hlas se proplétal mezi větvemi stromů a rozbíhal se po bílé duchně do šířky celého parku, až to zaslechly docela všechny lavičky.

 

 

 

„Mě ti už bolí nohy, Milane, asi už půjdu domů.“ Podívala se dívka na chlapce omluvně.

„No počkej, vždyť jsme sotva vyšli. Kdyby nebyla taková zima, tak bychom si mohli sednout. Ale jak je to všechno zasněžené a promrzlé, tak by jsi se jen nastydla.“

„Takhle se nastydnu.“

„Škoda že nemůžeme k nám“

„Ani k nám, máma by mě zabila.“

„A miluješ mě?“

„Moc.“

 

Ale to už lavičky zase neslyšely. Propukly v novou diskuzi.

“Oni si nemůžou sednout, protože je jim zima“ dí jedna.

„Hlavně jsme všechny zasněžené, v tom je ten problém.“

„No, ale teplo bude až na jaře, nemůžou s tou láskou chvíli počkat?“

„Ne! Oni si potřebují sednout teď. Musíme s tím něco udělat. Nebo by se třeba mohli kvůli tomu rozejít!“

„No to si přece nemůžeme vzít na svědomí!“

„No to nemůžeme!“

„Ale co s tím uděláme?“

„Nevím, myslete!“

„Holky myslete! Přece to takhle nemůžeme nechat?!“ zašpitla nejvyšším hláskem jedna z mladších.

Rozhovor se roztočil do úpornosti, do lítostivé snahy. Jako by najednou všem lavičkám šlo jen o to, aby si pár mohl sednout. Jenže teď nevěděly, co s tím. Seděly mlčky na zasněženém trávníku, přemýšlely, až se z nich kouřilo.

A jak tak přemýšlely, a jak se z nich kouřilo, začal tát sníh na dřevěných tyčkách, pomalu se vypařoval, odtékal, a kolem laviček se ukazoval zatím slehlý trávník.

Po chvíli se každá lavička nacházela v obrovském kole odtálého sněhu. Dokonce to teplo z laviček zmátlo i jeden nerozvážný a zbrklý petrklíč: Vystrčil vedle nožky jedné z laviček svoji žlutou hlavičku.

Dřevěné laťky všech laviček byly za chvilku suché a ještě hřály. Ani si toho lavičky nevšimly, jak usilovně přemýšlely.

 

 

Mladý pár si sedl hned na tu nejbližší. Milan se shýbl a pohladil petrklíč: „Podívej, vítá nás jaro. Mám ti jí utrhnout?“

Mirka pohlédla k noze lavičky. „Jé ten je krásný! Netrhej ho, to by byla škoda“.

 

„Holky, jaro je tady“. Povídá jedna z laviček, ta která má zrovna to štěstí, že si sedli na ní. Usmívá se a má moc velkou radost.

„Jaktože si sedli zrovna na tebe, vždyť ty máš šrám na opěradle!“ začala fistulí jedna z laviček.

 „Cože, na ní?"

„Na ní!"

A i když se hádka rozeběhla nanovo, mladému páru to docela nevadilo.

---