Žvýkačky

Sedím před obrazovkou notebooku, v ruce žmoulám modrý balíček žvýkaček. Určitě znáte klasické dražé, nafouklé bílé polštářky Orbitek.

Otáčím balíčkem v prstech, teda jenom půlkou balíčku, protože mám zvyk, že když se při vytlačování dražé (divné slovo, dál raději budu používat polštářek), ale zpátky k tomu zvyku, že když se dostanu za polovinu balíčku, polovina znamená, že jsem jich sežvýkal už víc než pět, tak balíček vezmu a prázdnou část odtrhnu.

Možná ten samý zvyk, dá se říct rituál, někdo z vás taky praktikuje.

O to tady , ale nejde.

A vlastně nejde ani o balíček žvýkaček v ruce, protože ho vlastně nevnímám a jak jsem už řek, pouze jej drtím v prstech a otáčím jím, teda tou půlkou, a to naprosto nevědomky, aniž bych ho jakkoliv bral na vědomí.

Jde hlavně o to, jako v tomto příběhu jde o to, že jsem právě na netu dočetl článek. Přesněji řečeno; filosofický článek. Nebylo v něm nic nového, tedy pro mě ne, ale přesto mě zasáhl.

Myslím, že každému z vás se už stalo, že ho napadla, když to řeknu v kudrlinkách, nějaká skvostná prvotní na světě ještě neobjevená myšlenka.

Ano mám na mysli přesně tohle! Právě se mi zjevila senzační věc. Po chvíli ale. To, nikdo nebude chápat! Nebo. Nikdo mě nepochopí! Se svým poznáním se zasekneme.

Myšlenku nikam nevytrubujem, a když tak jenom málo a s náznakem žertu.

Proč?

Možná se bojíme nepochopení, výsměchu, ale hlavně! Mohlo by se nám stát, že se svou myšlenkou, chcete-li nápadem, zůstaneme osamělí.

A tak čas plyne, myšlenka se zalepenou pusou zůstává odsunuta někde v koutě a bledne. A pak. No asi musíte mít štěstí, aby se to „pak“ objevilo.

No a pak, sednete ke compu a přečtete si článek popisující vaši myšlenku.

Nenávist? Zloba? Vztek na to, že byl někdo rychlejší nebo vlastně odvážnější a mou dávnou myšlenku publikoval na netu?

Ne. Cítíte radost. Radost, protože zjistíte, že nejste sami. (totiž, aniž jste si toho povšimli, s tou vaší myšlenkou, kterou jste odsunuli kamsi do šera, podvědomě se vám stalo to, čeho jste se nejvíce báli. Zůstali jste sami.) Ale to se najednou změnilo, všechno se změnilo a vy máte fakt radost.

Pak si všimnete, teda vlastně já a i to před tím je vlastně všechno o mně, tak teda, pak si všimnu, že jak tak sedím v židli, mám v prstech balíček s posledními dvěma žvýkačkami a začnu je tedy s chutí obě vytlačovat.

Ale pozor, ne tak, aby vyskočily jedna po druhé. Kdepak. Šikovně, ještě když jsou uvnitř, je hezky otočím, že jsou hezky srovnané vedle sebe a já je z obalu vytlačím obě najednou, že vykouknou jak zaječí zuby.

Zdá se to být dobrý nápad. Chcete-li, myšlenka. Chyba přátelé! Tohle nikdy nedělejte.

Proč?

Protože přichází rozhodnutí. Jakmile se objevily ty dva tesáky, uvědomil jsem si, že si budu muset vybrat!

Která z vás mi skočí do pusy jako první?!

Někomu to přijde jako banalita.

To, ale právě nedočetl takový článek jako já!

Vysypu je tedy na stůl a dám se do prozkoumávání onoho blízkého setkání. Natočím lampičku a pod pohledem patnácti centimetrů zjistím, že oba polštářky mají dokonalý tvar, pouze jeden má ulomený, vypadá to jak od myšky, tak řeknu: nakouslý rožeček.

Že by mi to usnadnilo rozhodnutí, to se říct nedá. Právě naopak. Přece jako první nesežvýkám žvýkačku jen proto, že má vadu?! Ke všemu docela jistě způsobenou mým nešetrným vytlačováním! Anebo naopak mám snad sežvýkat jako první onu nepoškozenou?! Má být první na řadě jenom, protože je, použiju slovo „dokonalá“, i když chápete, že dokonalost je blbost, ale když už jsem to napsal, nechám té nepoškozené punc dokonalosti. Mám tedy vzít první ji, onu dokonalou, jen protože je dokonalá?

V rozpacích položím obě zpátky na stůl. Přemýšlím. Na nic nepřicházím. Přistihnu se, že v prstech nervózně muchlám prázdný obal.

Vlastně?!

Prohmatávám ho a ke svému údivu zjistím, že uvnitř, až vzadu, kde je balíček slepený jak dopisní obálka, je ještě jedno dražé. (sakra, chtěl jsem říct polštářek)

---