Sázka

     „Tak co, Jindro, už jsi s ní mluvil?“ zeptal se v pondělí u oběda kolega Andrlík. Všichni v kantýně nastražili uši, aby jim neušla jeho odpověď. Jindrův obličej se začal utápět v purpurové barvě. Ne že by ho zaléval stud z velké pozornosti pošklebujících se kolegů, spíš měl zlost na tu, co byla příčinou Andrlíkovy otázky. Alžběta! Ta odporní, šerední, sádlem přerostlá Alžběta! Jedna z mála žen na pracovišti v ich bezvadném seskupení. Jediná bez závazků a singe. Bohužel...

     „Ale jo, mluvil,“ zahuhlal Jindra a s barvou, za kterou by se nemusel stydět žádnej rudoch, se došmatlal k výdejnímu pultu. Co jim mám co vykládat? zlobil se v duchu, plácnul na talíř kupu brambor a zazdil je placatým řízkem. Koutkem oka zabloudil ke stolům. Čekali na něj, všichni chtěli vědět, jak to dopadlo.

     „Tak povídej!“ vyzval ho Andrlík. Jindra, největší playboy celé té jejich úspěšné firmy, s měsíčním platem přesahujícím půlroční příjem průměrné domácnosti, si nacpal pusu bramborama, jen aby nemusel odpovídat.

      „Nechte mě dojíst,“ mlaskl mezi další porcí doufajíc, že půlka z jeho nedočkavých kolegů odmašíruje zpět do kanceláří. Spletl se. Zpráva, že je v jídelně se  rychlostí blesku rozletěla po celé budově a do jídelny se vraceli i ti, co měli již dávno po obědě. Když to Jindra viděl, málem se tím posledním kouskem řízku udusil. „Není to nic zajímavého,“ začal pomalu, když zjistil, že se z toho nevyvleče.

      xxx

      Na minulý čtvrtek by nejraději zapoměl. Po práci zašel s kolegy a jejich rozkošnými polovičkami do baru. Rozšoupli se víc než obyčejně a v takové chvíli Jindra sršel bohorovným egem. I bez něj mohl mít každou, na kterou měl spadeno. Jemný, téměř klukovský obličej pokrývalo rošťácké strniště a činilo z černovlasého třicátnika žádaný cíl nejenom svobodných dam a slečen. Když se jeho vraní oči upřímili na cíl, nebylo pro vyhlídnutou oběť úniku.

      „Můžu mít každou, kterou chci, žádná mi neodolá,“ chlubil se upíjejíc si z několikáté sklenice. S Johnym Walkrem, nejlepším přítelem všech alkoholem opojených chlapů si připadal naprosto neodolatelný a výjimečný, a spousta žen, co se kolem něj pokaždé motala, mu dávala jen a jen za pravdu.

      „Říkáš každou?“ zeptal se někdo z druhé strany kulatého stolu. V přítmí baru osvětleného pouze blikajícimi svíčkami mu neviděl do tváře. Ohnivou vodou opantaná mysl nedovedla posoudit, čí hlas to byl. „Znám jednu, kterou bys mohl někam pozvat.“

     „Řekni kterou a bude mi zobat z ruky!“

     „Alžbětu.“

     „Jakou Alžbětu?“

      „Tlustou Bětu. Z našeho oddělení.“

     Společnost kolem stolu vybuchla v neřízenou salvu smíchu. „Tu? To barokní strašidlo zabírající svým zadkem šest židlí z pěti? Tu příšernou ženskou s michelinkou místo pasu? O tu bych nezavadil, ani kdyby byla jediná na světě! To bych se raději dal k tibetským mnichům!“

     „Copak? Bojíš se odmítnutí?“ řehtal se Andrlík a objednal další rundu.

      „Právě, že ne,“ smál se jiný, „ta by na místě skonala blahem, kdyby ji náš Jindřich pozval na rande!“

      „Vsaďte se, že to příjme! Tak co, Jindro, jdeš do toho?“

     Neměl ani nejmenší chuť mluvit s podivínskou Alžbětou a už vůbec si nedokázal představit, že by ji měl pozvat na schůzku. Další Johny Walker mu jeho zahmlené rozhodování usnadnil. „A co když,“ začal smlouvat a nutil jazyk mluvit plynule, „ji pozvu a ona fakt odmítne?“

     „Neodmítne. Když místo krásy pobrala aspoň špetku rozumu, neodmítne to,“ halekali chlapi u stolu.

      „A co když jo?“

      „Pozvi ji! Když odmítne,“ ušklíbl se Andrlík, „máš u nás...“

      „Já ti na týden půjčím svoje Ferrari,“ vykřikl Olda. „A do práce budu jezdit metrem!“

     „To bych chtěl vidět!“ smála se parta. Představa Oldřicha jedoucího v posledním vagonu metra byla víc než komická.

     „Když nepůjde,“ ozval se další z podnapilých kolegů, „dám ti v příštím měsíci všechny svoje obědní pauzy a ty získáš volno navíc.“

      „Dostaneš lepší kancelář,“ řekl Jindrův nadřízený docela vážne a pomalu si usrkl z mojita.

      „Tak si to shrňme,“ breptal Andrlík a chytil Jindru kolem ramen. Druhou rukou oběma dolil jantarový mok. „Promluvíš s Tlustou Bětou. Někam ji pozveš. Když odmítne, což je takřka nemožné, aby odolala šarmu našeho novodobého Casanovu, získáš na týden Oldovo Ferrari.“ Andrlík vesele pozdvihl sklenku a hlasitě si s Oldou přiťukl. „Dále, Tomáš se vzdá svých obědních pauz ve tvůj prospěch. A nakonec, tady pan Nedotknutelný, ti zcela vyjímečně a naprosto velkoryse poskytne lepší kancl, než si měl do dnešního dne. Když Běta tvou nabídku příjme, nás všechny naposled a definitivně přesvědčíš o svém nehynoucím šarmu. Jelikož to ve všech z nás, nejenom co tu sedíme, vyvolává určitou žárlivost, tvoje schůzka s Bětou bude pro tebe trestem. Strávit s ní svůj drahocenný čas, to bych si raději hodil mašli a myslím, že nejsem sám, že jo, chlapi?“ Kolem Jindru se rozlehlo souhlasné bručení. „Tak co? Plácnem si?“

     Jindra do sebe kopnul dalšího Johnyho a teprve pak si s Andrlíkem potřásl rukou. Po šestém panáku mu Alžběta už tak moc nepřipomínala dceru Pana Účetního, která na rozdíl od ní, byla kost a kůže.

     V pátek ráno přišel do práce s bolestí hlavy. Celý den začal jaksi špatně. Do věčně přeplněného výtahu naskočil na poslední chvíli a takřka mu převrátilo žaludek, když zjistil, že stojí tesně při Alžbětě. Jako vždy, zrak upírala k botám a v ruce svírala koženou aktovku. Jindra za svými zády zaslechl mužský smích a zachytil šeptavá slůvka „pozvat“ a „Ferrari“. Nakvašeně vystoupil o patro dřív, zamířil ke kávovaru na konci dlouhé chodby a pořád uvažoval, jak to s Alžbětou zařídit. Věděl, že i když nevyužije ani zlomek svých osvěečených balících taktik, ta michelinka stejně skočí po příležitosti vyjít si s nim. Pro ni by to byl vrchol života, kdyby o ni projevil Jindra zájem. Co Jindra, kdokoliv...

     Jenže jak to udělat, aby řekla NE? uvažoval nad hrnkem horkého kafe a ani si nevšiml, že ke kávovaru se právě přiblížila samotná Alžběta.

      „Dobrý den,“ špitla potichu.

     „Dobrej. Jó, to jste Vy...“ hlesl Jindra a proměřil si kolegyni nepříjemným pohledem. V tmavých kalhotách a padavém triku ukrytém pod černým sáčkem, s lehounkým mejkapem, nevypadá až tak blbě, pomyslel si a zařekl se, že víc nebude pít. S Johnym Walkrem rozváže přátelství nadobro, než se nestane ještě něco horšího... Nedopitou kávu nechal na stolku a o pár minut později se zavřel ve své kanceláři. Nebyla špatná, ale proč nemít lepší, když ji teď může získat? V půl třetí vyšel s dokonale promyšleným plánem za Alžbětou. Ve správném okamihu, až byla v  kanceláři pouze s mladičkým kolegou Honzou Novákem, který jako jediný měl být svědkem slavného pozvání, ji s neodolatelným úsměvem na rtech a sametovým hlasem oslovil: „Dobrý den, Alžběto.“

     Stejně stará kolegyně nevěřícně zvedla hlavu od rozdělané práce a vyjeveně hleděla na Jindru Mikulčíka. Zdálo se jí to, nebo opravdu řekl její jméno? To ještě nikdy, žádný z kolegů a kolegyň neudělal za celých osm let, co tady pracovala. Vždy ji oslovovali pouze příjmením nebo slečna. Zejména to druhé z duše nenáviděla. A od lidí na pracovišti to brala zvlášť špatně. Nemohla se ubránit dojmu, že to říkavali s jistou dávkou škodolibé radosti.

     „Dobrý den. My už jsme se dnes zdravili,“ řekla přiškrceně.

      Jindra si vzpoměl na ranní střet u kafe. No jo, mohl jsem to udělat tam, ale kdo by mi to pak dosvědčil? ptal se sám sebe a kývl hlavou k Honzovi. „Tak jsem si říkal,“ začal Jindra, „jestli by ste příští víkend nešla na takový menší výlet. Na kolech. Víte, nerad jezdím sám a přátelé už mají v plánu něco jiného. Tak jsem myslel... víte, že by ste mohla jít Vy.“ Jindra se kochal ve zděšeném obličeji nic netušící oběti jejich ponižující sázky a dál koval železo, dokud bylo horké: „Nebylo by to nic těžkého, jenom takový menší okruh kolem Jabloneckých rozhleden a zakončili by sme to na Ještědu. Samozřejmě, tam by sme si dali večeři, jestli by Vám to nevadilo. Co vy na to, Alžbětko? Vím, že předpověď na příští víkend je mizerní, ale mně déšť ani zima nevadí. Nenecháte mě jít samotnýho, že ne? Samota bolí.“

     Mně to povídej, pomyslela si Alžběta. Ještě nikdy ji jikdo nikam nezval. Byla příliš rozrušena na to, aby vůbec uvažovala nad tím, že by mohlo jít o nejapnej žert a pokus v jednom. Na kole... na Ještěd? „Dobře,“ řekla.

      Jindra měl najednou pocit, že dostal do žaludku pořádnou ránu ocelovou pěstí. Ne, ne, ne... jistě se přeslechl...Tak kolo a liják, byli, doprčic, málo? „Nebo třeba,“ hlesl mnohem nejistěji, „můžeme jít jinam...“

     „Proč? Jizerky jsou přece skvělé. Už jsem na Ještědu dlouho nebyla. A na Petříně, Bramberku, Královce a Slovance taky ne.“

     Co to plácá? Ta sádlová hora někdy vytáhla paty z baráku? „Tak – příští sobotu? V sedm? Máte kolo?“

      „Jistě.“

     Tak proč na něm nejzdíš a neshodíš alespoň tunu? Splácli by ti duše, když na něj sedneš, viď? uškrnul se v duchu. Jindra nevěděl, co bylo horší – to, že bude muset příští víkend strávit s ní, nebo že přišel o Oldovo skvělé Ferrari, víc volna a lepší kancl. Byl si naprosto jistý, že pozvání na jakoukoli schůzku s nádechem sportu Alžběta odmítne. Nedovedl si představit, že někdo jako ona může mít jízdu na kole docela rád. Tak jako on.

      xxx

     Jindra dojedl oběd a řekl Andrlíkovi a ostatním pouze to, že s Alžbětou již promluvil, někam ji pozval a že to přijala. Honza Novák přisvědčil, ale nedokázali ho přimět, aby jim o tom rozhovoru pověděl víc.

     „Tak to před tvým šarmem smekám, kamaráde,“ vzdychl si Andrlík. „Ale – jak jsem řekl – za to, že jsi nám vždy přebral ty nejlepší holky a sváděl každou sukni, co se kdy kolem nás mihla, tě teď nemine trest v podobě Tlusté Běty!“ Kantýna se otřásla škodolibým smíchem. Alespoň jednou tomu gigolovi spadne hřebínek! Jindra znechuceně odešel. Celý týden se úzkostlivě vyhýbal místům, kde by mohl natrafit na Alžbětu, nebo kohokoliv s její kanceláře. Dost, že s ní bude celou sobotu...

      xxx

     V smluvený den, v sedm hodin ráno, zastavilo Jindrovo Audi před Alžbětiným panelákem. Marně doufal, že si to přece jen rozmyslela a pozvání, které přijala tak zbrkle, s odstupem času odvolá. Třeba budu mít štěstí, pomyslel si Jindra, a bude marod. Bude předstírat smrtelnou chřipku, jen aby nemusela šlapat na Ještěd...

      Navzdory předpovědi počasí, byl den jako malovaný. Z brány se na vteřinu přesně vynořilo nejprve kolo, pak řídítka s připevněnou brašnou a vzápětí Alžběta v sportovním oblečení.

      Ještě, že na její velikost není cyklodres. Ty obtáhlý pneumatiky bych fakt nerozdejchal...

      Naložili kolo na nosič, nasedli a celou cestou se v autě rozhostilo trapné ticho. Beze slov pak odstavili auto v Jablonci u hotelu Neptun a nasadli na kola. Jindra udával tempo a čekal, kdy Bětě dojde pára. Několikrát se ohlédl. Jeho „partnerka“ nejevila nejmenší známky únavy. Když pak později oba s námahou vyšlápli na jablonecký Petřín, sesedli z kol přímo na trávník a kochali se výhledem na město pod nimi. Jindra se mimovolně rozpovídal. Mluvil o své zálibě v cestování, o tom, kde všude byl, co zajímavého viděl, jakou knížku naposledy četl a co se mu na ní nelíbilo... Ani nevěděl jak, Alžběta při jeho povídaní očividně roztála a sama se rozpovídala. Jindra žasnul, jak rozhleděného člověka má vedle sebe a jak skvěle a naprosto přirozeně se s Alžbětou povídá. Když opadnul její obranný stud, přímo z ní sršela legrace a on se smál od srdce, jako už dlouho ne. Ačkoliv si to nechtěl přiznat, bylo mu s Alžbětou moc dobře a podvědomí mu napovídalo, aby někam vyrazili i zítra. Teď v tom však žádný postranní úmysl nebyl.

      Kdyby v práci věděli, jaká fajn holka Bětka opravdu je, posteskl si k večeru stoupajíc k Ještědu. Navzdory prvotnímu plánu protrpět s Alžbětou sobotu, v neděli vyrazili na pěší túru po hřebenech Jizerských hor. Přespali v Neptunu, každý v jiném pokoji a Jindra dlouho nemohl usnout. Nechápal, proč tuhle Alžbětinou stránku nikdo nezná. Protože nikdo o to nikdy nestál, odpověděl si vzápětí a sám za sebe a svoje dosavadní chování se poprvé v životě styděl.

     xxx

     V pondělí ráno se ho Andrlík jen okrajově zeptal, jaký to bylo. „Přežil jsi to?“

      „Vidíš, ne?“ odvrkl Jindra a víc o tom odmítal mluvit. Následující měsíce se na sázku zrozenou u flašky poťouchlého pana Walkera, zapomělo. Alžběta, usmívajíce se víc, než kdy předtím, chodila do práce radši, než všichni ostatní. Dvacet víkendů po sobě je trávila s Jindrou. Nikdo o jejich vztahu netušil. Když pak jednoho podzimního odpoledne srazilo Alžbětu nepřiměřeně rychle jedoucí auto, Jindřich Mikulčík byl jediný z celé firmy, kdo se jejího pohřbu účastnil a zalykal se horkými slzami smutku a žalu. Pomalu padající žluté a rudé listí zasypávalo čerstou hlínu Alžbětina hrobu. Tři dny po pohřbu našli Jindru zastřelenýho v jeho luxusním bytě. Navlečený do cyklistického trička svíral v ruce dopis s jednoduchou prosbou: „Pochovejte mě vedle mé milované Alžbětky.“

---