Jeden den

Dík za čtení, nejen pod tímhle textem.

Velmi čtivé. Líbí se mi jak si hraješ se slovy a skládáš je působivě za sebou. Pro mě jako čtenáře tak dáváš místo pro mou fantazii. Klidně bych snesl větší dávku. Paráda.

Jsem trochu postižen kolizí skutečnosti a očekávání, tohle jsem od tebe opravdu nečekal. Jazyk je sice vhodně zvolený vzhledem k ději, námětu, nicméně mi prostě už přijde nějak kýčovitý, včetně, až na vyjímky (měchyřina), z něj emergentních metafor (připomíná mi to tím moji ranou tvorbu, ale je to samozřejmě kvalitou někde jinde...).

Trochu mě vyrušili dva překlepy hned na začátku v krátkém sledu za sebou, ale pak už to bylo myslím ok ("obrazechnajednou", "jen, když").

Ale jinak je to fajn.

celkem se mi líbí ten středověký nádech... nevím, představuji si nějaké rytíře, špinavé, utrmácené, páchnoucí potem... a podivně se mi to líbí, i když to nemá žádnou poinu, snad jen tu všední...stejnou, jako když každý den vstaneme a jdeme do práce.... a z ní se navbečer vrátíme, abychom znova ulehli a ráno se to opakovalo

Jeden deň v živote, alebo život zhrnutý v jednom dni(?).

Autor, ako (aj) literárny architekt, buduje na jednotlivých obrazoch svojrázny celok. Hoci dej navonok, akoby lokalizovaný do určitého historického obdobia (ako tu už spomínala Vigan), predsa len (na mňa) pôsobí skôr, ako mix hry fantázie, sna a reality. Nie je celkom jasné, či bol (dej) primárne zasadený do prírodnej scenérie, alebo scenéria do deja. V oboch prípadoch je výsledok pôsobivý. Vzniknutá kompozícia plastická, s „príchuťou“ klasických filmových záberov (v diaľke - zužujúce sa,  zbiehajúce sa aleje, cesty...). Atmosféra naozaj pôsobivá, dominuje celému dielu.

Otvorený (prírodný) priestor je tu dôležitý konštituent narácie. Je to priestor pohybu a činu; miesto, kde sa „realizuje“ život svojských aktérov. Zvláštna „dvojpostava“, resp. dvojtvárnosť jednej postavy. Posol – človek nezainteresovaný na správe, ktorú má doručiť. Niekto, nie priamo účastný (tej) konkrétnej udalosti. Na druhej strane, ale zbeh – priamy aktér v tom deji, dobrovoľne z neho unikajúci, zriekajúci sa všetkého, čo s tým súvisí, vystavený riziku „dolapenia“. Akoby rezignujúci sám na seba. Nie je jasné od čoho/koho, prečo, a kam uteká. Chýba mu „koncepcia domova“, a predsa – všetky postavy (napriek, alebo možno práve kvôli vzájomným konfliktom) „súhrne“ - paradoxne pôsobia, ako rodina.

V závere, posla/zbeha privádza kompozícia poviedky kruhovou cestou, dostredivo, na „pôvodné“ miesta. Ako návrat k jeho ľudskej podstate, utlmeným túžbam. Navzájom prepletené - zákonitosti i náhody...

Čistě napsaná povídka, z které mám zvláštní pocity. Začítalo se mi do ní těžce a asi bych se do ní nepustila, kdyby nebyla v povídce měsíce. Působí na mě jako popis bezvýchodnosti, prázdnoty. Studeného světa, v kterém se ztrácí význam jakýchkoli dobrých skutků, světa zcela ztraceného... ale pro mě bez přesahu; což je třeba jenom slepotou mého pohledu. Ale tip si určitě zaslouží, málokdo tu umí psát takhle čistě... 

Pribeh je fajn. Metafory a prirovnani mi vadi. Jinak s tim oznacenim posel/zbeh bych pracoval opatrneji a souhlasim s tim, co napsal narvah na konci. Slo by se vic soustredit na toho zbeha a trochu odhalit co je zac. Ale jinak dobry. 

HB: hm, dik za koment, ukazuje par systematickych chyb, ktere zkusim priste vyrusit. Reka: dik za zastaveni. Zase si nemyslím, že by ti tri muzi byli az takovy evil, proste jsou a to je vsechno. Obecne jsem chtel dosahnout spis konkretnosti, ale uznavam, ze poetismus prirovnani a metafor zavadi ctenare jinam. Je to takový slovansky zlozvyk.

Myslim, ze na par mistech moc tlacis na pilu. Nektere obrazy jsou dobre ("podivný pocit prázdné duše, která se v něm rozpínala jako kapří měchuřina") nekde je metafora pro me uz za hranou, pusobi moc vykonstruovane. Treba tadyto:

"najednou, jako perla na dně žoldnéřského měšce, zazářilo cosi, co prořízlo čerň lesa ostřeji než vrahova dýka hraběcí samet." To uz pusobi skoro jako parodie. Asi bych trochu ubral na prirovnanich, popripade je vyrovnal, takhle jsou nektere celkem bezne, jine strasne poeticke, coz se mi tlouklo. Prijde mi, ze text nabere silu v druhe polovine, kde je takovy cistsi, vic smeruje k pointe a s tim i ubyde te metaforicnosti.

Libi se mi zaver. Vubec mi prijde dobre, jak je cela povidka zacyklena. Na druhou stranu se mi moc nezdaji ti tri synove/vandraci. Myslim, ze ta povidka funguje lip, kdyz jsou v ni veci nejasne a kdyz ctenar neco spatneho spis jen tusi. Ti tri tulaci jsou prilis konkretni darebaci, jestli mi rozumis. Z te nejasne roviny to spadne najednou do nejakeho beckoveho filmu, pro me, coz je skoda.

Asi bych zkusil posilit snovost toho textu. A asi by stalo za to tu prvni cast nejak prepracovat, ten text na me doopravdy zacne pusobit teprve, kdyz vstoupi do chatrce.

Je to takový IQ 140+, květnatý styl, že kolikrát nevím, co si o té větě myslet.... třeba Ale i v těch krátkých a vynucených obrazech se najednou, jako perla na dně žoldnéřského měšce, zazářilo cosi, co prořízlo čerň lesa ostřeji než vrahova dýka hraběcí samet. 

Snad to chápu dobře... perla na dně je vložená věta, takže zbytek by měl dávat smysl... Ale i v těch krátkých a vynucených obrazech se najednou zazářilo cosi, co prořízlo čerň lesa ostřeji než vrahova dýka hraběcí samet. 

Neříkám, že je to špatně, jenom že některé věty se mi četly fakt blbě. Tady si myslím, že přebývá to "se", ale třeba se mýlím a nechápu význam. 

Potom trochu krkolomný odstavec s dívkou a dívčiným týlem, který vzhledem k těm květnatým předchůdcům působí jako základní škola. Dívka dvakrát v jedné větě, pak dívka hned v následující. Dále opakování ji/jí. Např. podle mě není nutné říkat, že ránu jí obvázal, když víme, že rána je její. Vypustil bych tedy jí. A takhle je tam těch nadbytečných slovíček víc. 

Potom vlatně uplně stejný mustr je s ženou - neobratné opakování "ženy" a ženino tělo a pak zas něco s ženou. Vlastně dejavu žena a dívka... dost podobná formulace vět. No, číst se to dá, na IQ+140 styl jsem si také zvykl, ale i tak by to chtělo ještě dost poštelovat a polidštit.

Klidne :)

Můžu to nominovat do Povídky měsíce?

Je fajn mít takhle pozorné čtenáře. S tím posle/zběhem je to pravda, uvažoval jsem, jestli to takhle nenapsat, ale až příliš jsem podlehl sentimentální identifikaci s prvním jménem. Nepatřičné nepatičně samozřejmě vyšrktnu. Dík za čtení.

Trochu mate střídání zběha a posla - ve třetí odstavci se posel změní na zběha a toho bych se buď držel, nebo přešel ještě k něčemu jinýmu.. Pak máš dvakrát slovo "nepatřičně krátce za sebou.. Stejně pak starý hlas - stará žena.. Tu větu Otočil.. bych propracoval, možná místo "vzal tělo" "vzal j"i a pak vynechal "jej" a "z něj". S kalíškama jak dva budou stačit je to vtipný. Psotrádám smysl ve větě "Za koho by se pak ten kněz vlastně modli" - přijde mi alogická k textu předtím.. Pod "starobou" si představuji spíše stáří než onu bytost.. Mnoho obrazů má takovej mekcarthyovskej charakter, jen mi přijde, že se v nich místy možná až moc snažíš a pak to působí trochu přepískle.. Celkově - ten příběh - to jde trochu do ztracena.. Napadá mě, čeho se chytit na příběhu toho muže.. Proč nerealizuje svoje motivace se bránit, kde se v něm vezme ona rezignace - v textu k tomu není příliš vodítek.. Jazyk pěknej..

 

 

Dík za čtení i koment .)

pro mě je v tom po emocionální rovině textu snaha o zřeknutí se minulosti, konfrontace s neznámým a následně uzavření v tomtéž kruhu, nemožnost odejít z "já"-lesa (ačkoli v závěru cosi úlevného, přesto se vrací k místu naleziště a připomíná) --- to, jak se les "zavírá a otevírá", jako by v sobě mělo lidskou vůli.. celé prostředí jako by reagovalo na rozpoložení protagonisty. je zvláštní, s jakou náhlostí se věci objevují - (dívka, trojice, chalupa, baba, synové, kteří mohou být i předchozí trojicí..) všude je přítomná nepředvídatelnost, vzniká mi dojem magičnosti prostředí, jako by ono samo bylo hybatelem děje..

líbí se mi propojení vnitřního stavu(-"lesa") posla s formou textu - kdy začátek je "uzavřením" do děje (podobně jako posel uvržený do sebe) a následně stále v tomtéž prostředí - setkání ho dynamizují, ale nedávají odpovědi - tedy i já jako čtenář jsem někde, odkud nevím, jestli existuje cesta.. a znejisťovaná zamlčováním, zakrýváním průzorů příběhu, kdy přesto vzniká pocit něčeho známého (s jakoby snovou logikou..) možná se dá les číst i jako imaginární místo určené k napravení "něčeho z minulosti", což už nelze oživit, ale ve své představě se posel může pokusit alespoň o důstojné pohřbení.. vybízí to k hledání různých souvislostí.. a ačkoli příběhem prostupuje pocit odcizení, temnost lesa, jsou tam místa, která jako by v něj vnášela ironii a upozorňovala na jeho nejednoznačnost..

Popravdě řečeno jsem nad těmi větami taky uvažoval, jestli to nenechat úplně vnějškové. Určitě sis všiml, že ty věty se vyskytují hlavně v závěru, kde autorská nerozhodnost graduje a strhává jinak skvělý text .) Možná to ještě proškrtám.

 

Dík za čtení.

Dík za čtení. 

Tohle je ovšem krásně temná rovina čtení! Každopádně ženské, u níž přespávají cizí chlapi, bych moc nevěřil.

Dík za čtení.

Připadá mi to jako úryvek, epizoda z nějakého historického, či spíš (dnes obvyklejšího) fantasy příběhu, v němž mám ovšem po obsahové stránce zmatek: Obvázal-li dívce ránu, předpokládám, že nebyla mrtvá; i ze stařeniny nabídky přespání to (že dívka nebyla mrtvá) vyplývá. Podle všeho tedy posel-zběh pohřbil živou, což v mých očích staví ten příběh do zcela jiné kategorie.

Je možné, že celý ten příběh představuje jakousi nezřetelnou alegorii či podobenství; v tom případě mi ale slohově i obsahově připadá příliš konkrétní.