A nezůstane kámen na kameni...

V nakladatelství Bez.vydavatele mi vyšla básnická sbírka A nezůstane kámen na kameni (Zde je možno si ji objednat: http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=483).
  Obsahuje mj. řadu sonetů a villonských balad, obálku obstaral grafik, Jiří Staněk. Jejím nosným tématem je odvrácená tvář naší společnosti. Rozevírání nůžek mezi extrémně bohatými a enormně zbědovanými, žalostná situace týraných dětí, dětí, které nepoznají cit, zato rány a ponižování v hojné míře, narážení systému na vlastní limity, utrpení dlouhodobě těžce nemocných, pocit vykořenění ze společnosti, respektive pocit, že člověk nikde není doma, pocit zmaru, hledání smyslu života, otázka viny a trestu, problematika svobody a zodpovědnosti, temná zákoutí lidské duše, otázka změnitelnosti „osudu“, hrozba fašizace společnosti – to vše se v předkládaných básních zrcadlí.
 Jejich hlavním poselstvím však není poukázat na chaos a zmar či jakkoli se vyžívat v deprivaci. Naopak, stěžejním motivem má být naděje. Síla citu, víra v to lepší v člověku, hledání – to jsou pilíře, na nichž lze stavět. A obrysy těchto pilířů se v jednotlivých básních skrývají. Někde více, jinde jsou vidět jejich obrysy – a v některých pasážích jsou snad již jasně viditelné.

 Určité přešlapování na místě, absence nějakého jasného směru, kterým je možno se vydat a někam dojít, zachycuje například úryvek z básně Jsme vazaly svých slují:

Tak jako trestanci chodíme stále v kruhu
pro více svobody se uzle utahují
Měl nám být předán cit – a rozum jít jen k duhu
Plácnutí do vody.
Jsme vazaly svých slují

 Odchod blízké osoby vždy zabolí, zvláště, je-li zdlouhavý a provázený značným utrpením. Takovýto moment obsahuje následující báseň:

Beznadějná

Holé jsou svahy nad Vltavou
do oken bezmoc ťuká morseovku
sama zas přes noc láme další krovku
leží a prahy jsoucna plavou

 Nejedla sousta, zbědovanou
však plnou vzteku, který neuhasl
nechali z fleku stranou, anděl žasl
uviděl chrousta, slzy kanou

 V trubicích nit, jež drží při životě
bolest chce znít v té neprostupné hmotě
jako tehdy – v bříšku

 V trubicích stisk, jenž hatí každou cestu
Osud? Či risk? Již tiše, bez protestů
usne na Františku

Svůj prostor zde dostává i reflexe zločinu, šok ze zrůdnosti některých lidských činů - jsou skutečně nevyhnutelné, nejde jim zabránit?

 Dvanáctý únor, symptom shnilé doby (úryvek)

 Zbytečný osud, promarněné vlohy,
v rozbitých očích zboží bez výlohy
(myšlenky na smrt hlavou třesknou)

 Vypiplá kvítek, po němž jiný dupe,
do snění řízne světlo bíle tupé
(jež už snad nejde nevyzvracet)

Nevidí přístav - a když spatří, sotva
bude smět přistát       (tomu brání kotva,

              provaz a uzel rezignace)

Ve sbírce ale nejsou zahrnuty pouze básně chmurné až ponuré. Ty jsou pouze jakýmsi odrazovým můstkem pro poezii, která se zamýšlí, ptá, která se nespokojí s jedinou možnou cestou.
 Čtenář zde může objevit i lyriku milostnou a přírodní. Mj. zabrousí do různých koutů Prahy, které jsem zde oblékl do takové atmosféry, jakou na mě tato místa působila.
 Následující báseň je možné vnímat jako jednu takovou toulku Prahou, ale i jako kritiku konzumní společnosti, jež konzumuje, aby se konzumovalo, a to bez ohledu na to, jakou cenu většina z nás zaplatí (ani nemluvě o stavu, když ta většina už nebude mít, co konzumovat):  

V jarních jinotajích

V kontrastu k hrdým zdem, svatostánky všedna,
stojí tam proti všem, přehlíží se asi,
kde se vše prodává, kde se o zisk jedná,
v mlze tam postava slibuje, že spasí

 ty, co již mají šat z mramoru či květin,
slunce se proplétá stíny, jež se ptají,
a jež se budou ptát, proč že mají tleti
od zimy do léta v jarních jinotajích
 Svíčky se otřesou, vyhoří až do dna,
na čela platanů črtá víla hodná
vzkaz, že neokorá
 Fotky tam zežloutnou, z větví spadnou na zem,
ve jménu havranů zakrákají rázem
chrám. Ne, palác. Flora

Variabilitou výkladu se vyznačuje celá řada mých básní. Nechávám na čtenáři samotném, kudy se vydá. Jaký význam najde v jednotlivých symbolech, čím ho dílčí obrazy zaujmou, který výjev ho osloví, a který se bude nadále krčit někde v pozadí:

A nezůstane kámen na kameni (úryvek)

Soumrak se rozhostí, už se stmívá
z popela Fénix ovšem nevstává
obloha zakrývá sešlá zdiva
Vše bude v květu, hlásá představa
Dvakrát to samé se prý nestává
zase bič učí přežít bez práva
v desítkách pravd je každá nepravá
za zlaté tele se úcta mění
postava s kosou šanci nedává
a nezbude kámen na kameni

Báseň vypráví o nějakém bodu změny. Je ale zahaleno rouškou, o jakou změnu se jedná. Může jít o významný moment v životě konkrétního člověka, stejně tak ale můžeme podobenství přenést na celou společnost. Můžeme se bavit o vzniku světa, o velkém třesku, ale i o plynutí času, a tak podobně.
 Verše, jež čtu v následující ukázce (http://www.youtube.com/watch?v=t7jwkcFllnY) zase upozorňují na duševní mrzačení, svazování a ničení. Pokud člověk již v dětství místo lásky pozná pouze rány, hrubost a naprostý nezájem, získává značný handicap na cestě k plnohodnotnému životu. V podstatě se o jeho směřování rozhodne bez něho – a odkaz „zmařených“ se lavinovitě předává dál. Dokážeme ještě slyšet něčí volání o pomoc? A především – umíme a můžeme pomoci?
 Nezájem o cokoli, lhostejnost spojenou s pasivní konzumací života – to jsou pro mě alarmující body, jimž se ve svých básních věnuji. Existuje vůbec něco, s čím jsme odhodláni se nesmířit? Jak máme nastavené své vnitřní limity pro to, co nějak omluvíme, s čím se nějak vyrovnáme, kde se ohneme?
 Tyto otázky zaznívají celkem zřetelně v básni Nezměň se na bič, ani na rohožku:

 Kdyby se psalo nové desatero
klíčovým bodem bude: neponížíš
nevezmeš úctu, neukuješ mříží.
Bezrucí vodu z dlaní nenaberou

 Nebudeš srážet, nesebereš úctu
příkoří bližních tebe nepovýší
nezachtěj stavět z ustrašených skrýší
kterých máš v týdnu víc jak do půl tuctu

 Varuj se, abys dětem před očima
vyválel otce s matkou v pohrdání
důstojnost serval z čarokresby dlaní
dítě chce lásku: krutost neobjímá

 Ani svou myslí, natož vlastním tělem
žádného z bližních nijak neznásilníš,
nebudeš tvrdit, že jen lidé silní
mají svá práva, zrůdní spasitelé

 Neštěstím druha sebe neukojíš
chceš-li ho proklet, potom sám se zmítáš
v pekelném stroji, věc je zapeklitá
a každá pravda tvář má provždy dvojí

 Nestaň se loutkou, nedej sebou orat
zášť s mocnou zvůlí víru neporobí
nechtěj se plazit, netyj z lidské zloby
nestloukej klece, nestav protektorát

 Nezdupej talent těm, co právě na něm
závisí život, když ho neotupí
nesnaž se vesmír, jeho hvězdokupy
rozložit na prach; nerýpej se v ráně

 Nevraždi lidem sny, co taví do cest
závist a křivda tehdy nezabolí
když se dvě osy vzdaly paraboly
nechtěj krást víru, jež má sílu dovést

 Nezměň se na bič, ani na rohožku
žárlit je lidské, když se nepřehání
nenech se spoutat nebezpečnou zbraní
kterou je dogma, skryté pod pokožku

 Kdyby se psalo nové desatero
zástupy marných nikdo nespočítá
výrazy prázdna, mrtvá prosperita
zmačkaný papír, odložené pero  

 Věřím, že se mezi vámi najdou ti, jež předkládané verše osloví. Kteří si najdou čas, aby se nad nimi zamyslili – a aby v sobě našli klíč k jejich sdělení.