<#$` (Department de destin)

Zuzana už postávala před světelnou tabulí s číslicemi více než půl hodiny. Mezi prsty svírala lístek s číslem 625, ale na monitoru svítila teprve číslice 13. V “občanské kanceláři“ bylo sice příjemně teplo a rozlehlý open space za hlavní přepážkou bzučel pracovitostí mnoha úřednic před monitory, nicméně Zuzana by už ráda vypadla ven na listopadové sluníčko na nábřeží.

Doufala, že číslice 13 je z jiné agendy. Třeba ze psích známek nebo příspěvku na bydlení. A její naděje se vyplnily. Po číslici 13 sice naskočila nejprve 383, ale hned potom 623. nestihla si přečíst ani kód pro dnešní výběr pekárny na hlavní informační tabuli a už na ni svítila 625.

Za přepážkou sedělo děvče sotva dvacetipětileté. Mělo pěkně upravený havraní cop, nepomačkanou sytě žlutou halenku a tmavě modrou sukni, jako všechny uniformované pracovnice městského úřadu, a mile se na Zuzanu usmálo. Děti podle visačky na klopě neměla a oslovila Zuzanu úplně bez romského přízvuku:

„Tak co, maminko, máme tam nahrané  všechno?“

„Myslím, že ano,“ snažila se stejně mile odpovědět Zuzana, ale dlouhé čekání jí přece jen vnášelo do hlasu rozmrzelý tón. Podávala úřednici přes přepážku Barborčin čip a zeptala se:

„Proč vlastně musíme  čipy předávat osobně? Proč se nemůžou soubory poslat emailem?“

„Kvůli ověření pravosti. Jde přece o Vaše dítě, chcete Mozartovu kouli?“ nabídla úřednice Zuzaně na usmířenou talířek s laskominou.

Zuzana jenom zavrtěla hlavou a vstřícně mlčela. Zastyděla se, protože ráno proseděla s kamarádkami, také matkami na mateřské, dvě hodiny v „Dobrým Kafíčku s Kočárkem“ a to jí nevadilo. Sežraly tam každá nejméně tři zákusky. Úřednice jistě jen koná svou povinnost a teď ji navíc vytrhla z brouzdaliště svědomí svým příjeným hlasem. Poznamenala totiž:

„Ještě se u Vás osobně staví komise na vyhodnocení. To už znáte  od předchozího dítěte. To bude naposledy, kdy se musíte letos setkat kvůli dítěti se státní správou osobně.“ Termín si dohodly na příští čtvrtek ve 14,30 - zase podle Zuzanina nabitého programu mezi spinningem, Mamma fortis a pravidelným shoppingem v North Parku. Pak Zuzana slyšela jen:

„Přeji vám příjemný zbytek dne,“ ačkoli dne ještě zbývala naprostá většina a označit toto časové období zbytkem by mohl den považovat za urážku. To už ji segway odvážel pryč. 

Komise se dostavila ve 14,25 a předsedkyně se omlouvala, že jdou o něco dříve. Průjezd městem byl o něco rychlejší, než jejich časový plánovač ráno předpokládal.

Pohodlně se rozesadily kolem společenského stolu, Zuzana na kratší straně a každý zbývající účastník u jedné z dalších stran. Nakonec tedy nebyla žádná strana stolu prázdná.

Úvodní kecy Zuzana znala už od prvního dítěte. Nakonec si je kdykoli může přečíst na netu. Věděla, že hlavní pasáž přijde v části „vyhodnocení a doporučení“:

„… genetické předpoklady převládají ze strany otce – sklon k exaktnímu myšlení, méně zručnosti, spolehlivost, pracovitost, bude to něco ze střední třídy, ale Barborka není vhodná pro věřejnou službu, na to bude příliš samostatná …

… zdravotní předpoklady ji bohužel neopravňují k účasti v programu s vlastními dětmi, máme tam nějaké riziko epilepsie, mohla by to být i leukemie nebo porfyrióza … „

Zuzana je bedlivě poslouchala, ale při tom přinášela na stůl tác s různými druhy káv tak, jak si je jednotlivé členky komise přály. Nikoho nepohoršovalo, že při hodnocení vlastního dítěte rozdává šálky. Všichni věděli, že jednak zprávu poslouchá a zadruhé, že si ji prostuduje nejpozději před první atestací za dva roky.

„... jako bydliště se jeví vhodné pobřeží Jižní Ameriky … předpokládaná délka dožití 108 let … doporučujeme začít s masitou stravou co nejpozději …“ bla bla bla … desítky dalších doporučení plynuly z úst předsedkyně. Na závěr položila před Zuzanu podepisovací tablet a Zuzana přiložila k displeji svou levou ruku čipovou stranou jako podpis.

Komise se zvedla a popřála Zuzaně i jejím dětem hodně štěstí. Ve dveřích se předsedkyně ještě obrátila:

„Málem bych zapomněla: Otci doručíme výsledek do datové schránky. Pokud si vzpomínám, letos nedostane žádnou vycházku z chovné stanice,“ poznamenala a a podávala Zuzaně ruku. Ta byla ráda, když „Sudičky“, jak se jim říkalo, konečně zmizely a ona se mohla na chvíli natáhnout před večerním chatem.