dvojí krádež

Jednou o pul noci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky básní štouraje se prstem v dásni
do klímaní v polospaní, ozvalo se z nenadání
velmi jemné zaťukání na dveře a pak už ne.

Je to návšťeva, či zdání, bylo to tak nezvučné,
jednou jen a pak už ne.

Vzpomenul jsem na Havrana jehož čet jsem včera z rána,
vlna strachu zmrazila mě, a tak jsem mohl slyšet klamné
zaťukání druhé, ruce měl jsem tuhé, rty zbaběle
tisk jsem k sobě, viděl jsem se hnít už v hrobě.

Je to návšťeva, či zdání, bylo to tak nezvučné,
dvakrát jen a pak už ne.

Už už jsem měl na kahánku,vtom však procit jsem ze spánku
vedle mě Ty, byl to sen,jsem jak znovu narozen.

Usnout nechci tak vzpomínám nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,

s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.

Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;

To byla važně podívaná,
bavil jsem se s Tebou jen
o mršině celý den.
A večer jsme se z té radosti
milovali do sytosti a pak jsme usli
a přišel sen a ten mi zkazil noc i den.

---