O Žatci

Je v Čechách jen málo míst, kde by snad mohl rozložit režisérskou stoličku David Lynch. Jedno ponechávám v naprostém utajení, leč i tak se stalo známým a postupně je okupováno minimálně v létě skauty. Malá německá víska na západě Čech, vysídlená a nikdy znovu obydlená, nic tajemnějšího jsem v životě nenavštívil. A druhé takové místo je Žatec.

Město, které ještě má ducha. Kdo zná nokturna Jakuba Schikanedera, tak právě jeho noční pražská zákoutí konce 19. století je možné potkat, ovšem dnes už nikoli v noční Praze, ale v nočním Žatci. A co víc, i v Žatci denním, protože noc a den tam nemá pevných hranic. Město duchů, nebo město ducha? Obojí. Nutné je spojit ten magický výlet s cestou vlakem, nikdy jinak! A vstoupit do města Nádražními schody. Ty vedou k Náměstí lidských kostí, kde jsem poprvé před léty učinil objev: kromě hejna koček u vypáleného domu, kterých je tady tolik, i ohromnou stehenní kost. Archeologové tu odkryli zbytky kostela z 12. století, ovšem ani čerstvá kost nezklame, jde-li o objev soukromý, vlastní. Vejdete do Obloukové, projdete kolem bytu kodeinisty, jež chová dokonale sudkovské zátiší v okně: špinavý hrnek s kartáčkem, vymačkaná tuba s mastí na dásně a lahvička kodeinu. Tak jako muž v opiovém rauši za špinavým sklem, i poutník se rázem ocitá intra muros. V podloubí náměstí se ukrývají pivnice za těžkými roletami a výrostci v moři beznaděje. Těžké rolety a beznaděj. A pak chrám. Lampy se soumrakem vykreslí do stěny farního domu stín svatého Františka z Assisi, dílo barokního sochaře J.K.Vettera. Shrbený světec s lebkou jako by šel proti té beznaději, těžkým krokem železných rolet. Je město, které ještě má ducha.

***

Lze se dočíst, že Žatec za druhé světové války sloužil jako obří lazaret pro vojáky Wehrmachtu. A taky to, že po válce zde došlo k divokému odsunu Němců. Bolest i výčitka jsou v Žatci přítomné. Není to jen výčitka německá. Kdo nahlédl do útrob vypálené synagogy, prý druhé největší v Čechách, ten na dno strádání nedohlédl. Že se tudy prohnala válka a že pošramotila duše německé, židovské i české, je patrné. Snad proto mají místní tak rádi kočky. Krmí je paštikou a nechávají pobíhat v noci po střechách domů i dlažbě náměstíček. A ony jsou stále plaché, jako by se do nich vtělili původní obyvatelé, se kterými si válečné a stejně kruté poválečné běsnění zahrálo ošklivou partii. Stále lidem nevěří. Všechno chce svůj čas.