Nezbude nic

 

 

¤¤¤

 

„… a temně jej uložil jako poklad pirátů, když zasmolené dříví plavené po řece modré jako skála, od které se odráží obloha, studeně zapleskalo vlnami tříštícími se mu u boků... V zahradě mlčky opodál číhalo přikrčené cosi na svou příležitost a nezpozorováno zachytilo se posléze na boku jedné z větších klád. Daleké cesty vyžadují bytelná plavidla."

 

¤

 

V těch hlubších místech, kde vrby zachycovaly kolem plující listí a to v chumáčích tvořilo nevábné tvary po okrajích černě se lesknoucí řeky, se tvor nechal proudem ukolébat ke spánku. Nateklé plíce sípavě vypouštěly mírně zahřátý dech do vlhkého vzduchu. Za obzorem se na chvíli ztratil tvorem sledovaný objekt – bod tak nepatrný, jaký si připadal ten, jenž byl pozorován. Poněvadž už se podzimu zapalovaly barvy a rána byla o tolik chladnější než dva týdny dozadu, na řece se ochladilo citelněji než by kdo byl čekal, po tak slunečně letním dni, který předcházel. Méně pak by to čekal Andrzej Jaczynski, který nikdy neměl na počasí odhad. Ve svém tenkém károvaném svetru nemouhoucně vesloval. Třes provázející jeho zkřehlé tělo nebyl navíc nejlepším pomocníkem v té lopotě.

Andrzejovu rodu bylo vlastní, že se jeho zástupci krčili před důležitými úkoly jako úhoř před harpunou. Nepříslušelo mu tedy, jak o sobě s ještě větší nicotností, než o komkoli jiném, přemítal, aby zrovna ON vystupoval ze zavedených řad. Nemá dost síly. Nemá jak popadnout dech.

¤

 

Toho se vzdám. Plynoucí vody. Psích tlapek na asfaltu. Otazníku na přebalu knihy. Kroků začínajících levou nohou. Kroků začínajících pravou nohou. Toho se vzdám. Šla v rytmu myšlenek mezi stromy, mezi jejich stíny a brodila se čerstvě napadaným listím. Toho se vzdám. Toho se vzdám. Nikdy se nepotkali. Jmenovala se Jadwiga.

 

¤

 

Aby načerpal rychle odplývající síly, přirazil Andrzej veslici k šedočernému břehu. Říční jíl neochotně začvachtal. Bylo již k deváté večerní a na záda mu napadaly měkké částečky první tmy. Vrby ošacené do studené mlhy mu dělaly nepříliš ochotnou společnost, když stavěl svůj stan po starším bratrovi. Stejně to nejspíš nikam nepovede a dostihne mě všechno, před čím utíkám. Jsem jenom takový neúplný roztřesený zbabělec. Kolem šustil les padajícím listím, skoro jako kdyby okolo někdo obcházel. Andrzej ale věděl, že je sám. Vždycky byl přece sám.

Tvor nestydatě přilepený ke kluzkému kmeni stromu, vzor výsměchu prosté gravitaci, se nechal unášet řekou. Cíl jeho pozorování prozatím zmizel z dohledu, to však nevadí. Zatím jej nikdy nebylo těžké znovu dostihnout, je to jen takový ubohý slabý chudák. Slabý až k vzteku.Tak jako sám tvor.

Andrzej Jaczynski zatím usínal v tenkém spacím pytli tmavomodré barvy. Trvalo mu to vždy asi dvě hodiny a třicet minut, než usnul doopravdy, jak si pro sebe spočítal. Kdyby si vedl podrobnou statistiku a někdo mu vždy přesně zapsal čas od ulehnutí do postele až k usnutí, dospěl by k průměrnému času přesně dvě hodiny, třiatřicet minut a sedmnáct vteřin. A na co myslíval? Na svůj strach. Na svou slabost. Na svou úzkost. Na to, odkud ho strach pozoruje. Jestli ze stropu, z okna nebo číhá v kráteru Měsíce. Dnes by sázel na Měsíc. Jeho oko jej nesmlouvavě sledovalo i skrz tenké plátno stanu. Ten pohled říkal, že Měsíc by tedy na Andrzeje rozhodně nevsadil … a temně jej uložil jako poklad pirátů, když zasmolené dříví plavené po řece modré jako skála, od které se odráží obloha, studeně zapleskalo vlnami tříštícími se mu u boků... Kde jsem to jen –

Usnul patnáct minut a pětadvacet vteřin poté, co ulehl.

 

¤

 

Abyste dali svému životu směr, musíte často sejít z cesty. Jadwiga z ní sešla před malou chvílí. Šeplavé listí se u jejích kotníků souhlasně rozestupovalo a i přesto, že šla do mírného kopce, se jí jevil postup tak lehký, jako by proud nedaleké řeky ovlivňoval její postup kupředu. Brouk chrobák se vyhříval na kameni, byl krásný a nehybný. Toho se vzdám, věděla Jadwiga.

Ten stan tam pořád ještě byl. Jeho obyvatel asi nebyl z nejdobrodružnějších cestovatelů, jak si myslela už včera, když nedaleko jejího přístřešku dělal při svém táboření takový hluk. Vytáhla připravený vzkaz ze zelené tašky (byl na ní obrázek sedící černé kočky s kytkou za uchem) a umístila ho do spáry v pařezu sotva dva metry od Andrzejova stanu. Pak bez ohlédnutí pokračovala dál. Větru nad jezerem. Písčitých břehů. Brzkých příchodů s úsměvem. Toho se vzdám. Toho se vzdám. Tohoto oblázku, toho se vzdám, hodila ho do řeky. Zrychlila krok.

 

¤

 

Vzbudil se ve 3:03, což by věděl, kdyby vlastnil hodinky. Zdál se mu sen, že prší a že nemůže najít přístřeší. Že pobíhá sem a tam v dešti a bojí se, že prochladne. Probudil se, právě když mu ve snu došlo, že celou dobu v ruce svírá modrozelený deštník a že kapky dopadají tlumeně na jeho oblouk. Ve skutečnosti tím zvukem byla prška drobného listí, která mu zaklepala na stan. Lesem i řekou zachvíval sílící vítr. Brzy opět usnul a ráno si na sen nevzpomínal. Své sny si většinou nepamatoval. Pamatoval si spíš svoje strachy a úzkostné pocity. Na sny nezbývalo místo.

Ráno, slunce už stálo vcelku vysoko, se vzbudil potřebou močit. Jít ven ze stanu, oči ještě slepené spánkem mžourají do světla. Hledal příhodné křoví, nedovedl totiž vykonat potřebu někde ve volném prostoru, i kdyby nakrásně bylo takřka nemožné, aby ho někdo pozoroval. Je slabý a ubohý, ano. Vracel se ke stanu, že z batohu vytáhne kus chleba, všiml si však papíru zastrčeného do spáry pomenšího pařezu. Asi po vrbě, pomyslel si rozespale. Byl tu už včera? Nevěděl, byl příliš unavený a navíc všude už vykvétala namodralá tma a z řeky se vytahovaly dlaně mlhy. Vyprostil papír, četl.
 

„Tenhle člověk. Možná si myslí, že je slabý a nepatrný. Není. To já ano. Ptáků v polích. Zahrad mezi lesem a loukou. Tvorů mezi řekou a vzduchem. Brázd v měkké hlíně. Tónů pryskyřice. Toho se vzdám. Nezbude nic. Ani Jadwigy nebude.“

 

Zběžně se rozhlédl, ač věděl, že nikoho neuvidí. Vzkaz, možná neurčený nikomu, složil do malého čtverečku a schoval jej do kapsy. Kvapně začal sklízet stan. Nedbat na smutek, který se mu po přečtení vlil do spánků a mezi žebra, nevnímat. Honem odejít.

Tvor s očima otevřenýma pod vodou sledoval pomalé stíny ryb. Nepomáhal kládě v pohybu. Nebylo třeba. Proud jej stejně dovede k tomu třesoucímu se uzlíčku ubohosti.

 

 

¤

 

Její myšlenky byly proudem řeky. Šla a listí zlatavými okraji hladilo její nahá lýtka. Scházela po svahu s jistotou lesní zvěře. Bezbřehé oblohy. Opadaných jablek. Březnových tání. Rozeklaných stromů po bouřce. Čerstvě naostřených tužek. Vzpomínky na čajovou konvici. Trojice svíček, jak se tehdy neslušelo rozsvítit lampu... I toho se vzdám. Nezbude nic. Listí jí sahalo po pás, po ramena. Podzim ji bez odporu přijal. Šla. A pak už Jadwigy nebylo.

 

¤

 

Tvor Andrzeje dostihl druhého večera, když slunce zbarvilo obzor na západě do kýčovitých barev. Modř prohlubujících se stínů ale ujídala i ze světla na obloze.

Tak odtud mě sledoval. Copak sis myslel, že jsi někdy měl možnost doopravdy tomu utéct? Takový nikdo jako ty! („Možná si myslí, že je slabý a nepatrný. Není.“) Strach Andrzeje Jaczynského se odlepil od plovoucího kmenu a vylezl z vody na břeh, i zde mazlavě jílovitý. V károvaném svetru se těžce vzdoruje čemukoli. Navzdory lezavě vlhkému chladu od řeky jej jeho majitel svlékl jako před zápasem muže proti muži. Tmavomodré triko z tenké bavlny sice nepůsobilo o mnoho bojovněji, ale aspoň nebylo tak okatým výsměchem jakéhokoli sebeprosazení. Andrzejovy myšlenky nedůležitě se zaobírající oblečením se konečně ustálily na Strachu, který si ho prohlížel s pohrdáním a úsměškem ve tváři.

 

V jednu chvíli byli dva.

Pak do Andrzeje vkročil Strach,

jako volavka popelavá vchází do vodní páry –

a rozplynul se v něm.

 

¤

 

„Brázd v měkké hlíně. Tvorů mezi řekou a vzduchem. Výhledů zaslepených břízami. Toho se vzdám. Šatů barvy medu, brzkých setkání. Dnešní ráno má jímavý nádech, jako moře. Abyste dali svému životu směr, musíte často sejít z cesty. A Andrzej Jaczynski tu svou právě opouští.“

 

 

¤¤¤

---