David

I. I přesto, že mne celý víkend bolelo v krku, rozhodl jsem se v pondělí ráno do práce nejet vlakem, ale na kole. Z Trutnova do Teplic nad Metují je to pět a dvacet kilometrů a představa, že se mi zase podaří vyšlapat serpentýny ve chvalečském kopci, mi dodávala odvahu to riskovat s nachlazením. Při stoupání jsem v předposlední zatáčce poznal předchozí přecenění sil oslabeného těla a nohy mi odepřely poslušnost. Pravé lýtko se znenadání křečovitě stáhlo a bolest vystřelovala do nártu tak, že se to nedalo vydržet. Seskočil jsem tedy chtěje vystoupat posledních tři sta metrů do vršku v klídku a pěšky. Silnice tu vedla lesem, v němž mezi stromy prosvítalo sluníčko. Zpočátku mi křeče bolestivě kroutily nohu, ale protahováním palců v pozvolné chůzi postupně odezněly a já pak šel normálně. Na narovnaných zádech se mi posunul batoh níž a ovanul je ranní chlad. To je teda nerozum, vyrazit jen tak v tričku s krátkým rukávem bez náhradní mikiny. Ale nějak to musím vydržet. Už abych byl ve sborovně a napil se horkýho čaje, vylétlo mi z úst. Povídání nahlas mi pomohlo zahnat strach, že se mi nachlazení vrátí. Cestu mi zpříjemňoval pohled přes průsek lesa dolu do krajiny. Lány pšenice se střídaly se žlutou olejkou a pastvinami. V popředí Krkonoš se vypínala mohutná Černá hora. Vykácený pruh s trasou lanovky vypadal z dálky jako zip bundy na vypaseném obřím břichu. Kolem mne se rychle vytvořil roj much. Na zádech a ramenou se mi vyskočily kapičky potu a není divu, že je to přilákalo k hostině. Některé mi zalezly za tričko a kousaly. Mávání rukama, vztekání a jejich odhánění vůbec nepomáhalo. Asi po sto metrech chůze jsem uslyšel, jak pode mnou klikatými zatáčkami mezi stromy nahoru jede auto. Z krajnice vozovky bylo vidět, jak mne po klikaté silnici dohání tmavočervená oktávka. Postupné zdolávání jedné zatáčky za druhou, vypadalo, jako kdyby po černém hřbetě zkrouceného hada jel dětský angličák. A kurnik! To už jedou kluci do školy. Jestli mne uvidí, že nešlapu do serpentýnů na kole, a z ostudy si budu moci ušít kabát. Než jsem stačil naskočit na kolo, byli za mnou. Co teď? Napadlo mne předstírat, že narovnávám na přehazovačce spadlý řetěz. Rychle jsem dřepl, rám kola opřel o rameno a dělal, že se šťourám v osmikolečku. Domněnka, že jim nebudu stát za pozornost, až pojedou kolem, byla jedinou mou nadějí. Za pár okamžiků auto projelo, já se s úlevou narovnal a pokračoval pěšky do poslední zatáčky na samém vršku. S radostí zažehnané ostudy jsem se podíval na zaprášené cyklistické boty a těšilse , až nahoře naskočím. Cestou dolu to rozpálím a za chvíli budu u továrny v Adršpachu. Pak stačí bez námahy projet vesnicí mezi domky a až se v Bučnici objeví po pravé straně kemp s kioskem, je to ke škole co by kamenem dohodil. Ale co čert nechtěl, najednou mi jela couvající oktávka naproti. Přes zadní sklo byly vidět otočené tváře zvědavých děvčat sedících vzadu. „Dobrý den, pane učiteli. Nepotřebujete pomoci?“ zeptal se mne Honza, když zatáhl za ruční brzdu a vystoupil. Vysoký blonďák, co rád jezdil autem a i na kole. Byl zkušený řidič i cyklista. Chodí běhat, posiluje a každoročně se pravidelně účastní alespoň dvou cyklistických závodů. Prosáklý sportem na těle i na duchu je ke každému pozorný a obětavý. To možná jeho napadlo, nabídnout mi pomoc. „Ahoj, Honzo…“ odmlčel jsem se a dělal, že chytám dech, pro získání více času na vymyšlení vhodné výmluvy. „Děkuju, už to je dobrý, spadl mi řetěz a chtěl jsem to do vršku dojít pěšky.“ „V autě máš nářadí, to se můžeme panu učitelovi na kolo podívat,“ vystoupil z auta Jirka jeho kamarád a posunkem brady mu naznačoval, využít možnost si u mne trochu škrábnout. „Ne, chlapi. To je dobrý, jen mi spadl řetěz. Je to v pohodě,“ dostal jsem strach, aby náhodou nepoznali, že je blafuju. „Opravdu nepotřebujete pomoci?“ otočil se na mne Honza. „Ne, opravdu ne. Pokračujte dál, ať nepřijdete do školy pozdě. První hodinu máte technologii, paní učitelku Pavlíkovou. Víte jak je přísná a nemá ráda opozdilce. Ještě budete mít kvůli mně malér. Já mám čas, učím až od devíti.“ „No, to my jí vysvětlíme a vám pomůžeme. Jste přeci náš třídní. Ne?“ nenechal se odbýt Jirka a vzal situaci do svých rukou. „To vás tu tak nenecháme. Musíme vám pomoci. Sundáme přední kolo z vidlice, a dáme je do kufru. Vy pojedete s námi. Já se vejdu dozadu k holkám a vy máte tak jistý místo vepředu vedle řidiče. A moc neodmlouvejte, nebo opravdu na tu technologii přijdeme pozdě! Bude to kvůli vám.“ „Jasně, dejte nám kolo, sedněte si dopředu a ostatní už nechte na nás,“ přidal se Honza. „Kluci, vy jste teda pěkný citový vyděrači. Jen co je pravda. Přeci …“ než jsem se nadál, vzali mi kolo z ruky, povolili napínák a během chvilky bylo vše v kufru. Sice nešel zcela zaklapnout, pro čouhající řídítka, ale jet se tak dalo. Jirka otevřel vpředu dveře a ukázal rukou dovnitř: „Prosím, ukončete nástup a výstup dveře se zavírají. Příští stanice knedlová fakulta... eeehm… střední odborná škola gastronomie a cestovního ruchu.“ „No to je pěkná přesila,“ stáhl jsem si šle černých elasťáků z ramen na boky a sedl si dopředu vedle Honzy, který si skrz stažené okénko rovnal postraní zrcátko. Vzadu se na děvčata přimáčkl Jirka. Pozdravili jsme se a mávli si na uvítanou. Seděla tam Martina s ještě jednou. Nevzpomenul jsem si hned na její jméno, ale učil jsem ji v prvním ročníku technologii. Ve škole často chyběla a za neomluvené hodiny dostala v pololetí dvojku z chování. Batohy s učením měly položené na klíně, s rukou před ústy si něco špitaly a smály se. „Vy jezdíte do školy na kole z Trutnova?“ zeptala se mne prvačka hned po rozjezdu, hlasem, jako když se zeptá vykroucený Pražák. „Já si nestačím ani zapnout pás a už tu je výslech,“ usmál jsem se. „Asi tak dvakrát do týdne.“ „Jak dlouho to jedete?“ „Necelou hodinu a půl.“ „Stihneme to v pohodě, za chvilku jsem tam… Kurva! Džordži, nežmoulej tam vzadu to cigáro, kdo to má pak uklízet, bude tam rosypanej tabák!“ skočil nám do řeči rozzlobený Honza. „Aby si se z toho neposral. Minule jsem si tu mohl zapálit, a nyní když je tu tříďas, tak to vadí. Dej tam radši nějakou muziku.“ „Jo, vadí! Však mne táta za popel mezi sedadly, pěkně zjebal. Já si od něj auto půjčuju. Nedostal jsem ho k Vánocům jako ty, který si v něm může dělat co si zamane.“ „No tááák, chlapi! Nehádejte se mi tu, ještě vás budu rovnat jako ve škole!“ snažil jsem se zastavit začínající konflikt. Uráželo mne i používání vulgarismů v mé přítomnosti. Abych převedl pozornost, ukázal jsem na vlak, co právě jel po trati souběžné se silnicí. Přes okna bylo vidět dovnitř. Protože jsme byly rychlejší, stihl jsem si jen všimnout několika žáků, co nám mávali a jedné paní s pletacími jehlicemi. Tento ranní vlak byl ve všední dny vždy plný. Kdybych se nerozhodl jet na kole, byl bych vněm také. Cesta s ním trvala asi stejnou dobu, jako když jsem jel na kole. Většinu času jsem spal, nebo opravoval písemky. Nejednou mi pak opřená hlava o okenní sklo při cukání na vyhybkách spadla a já se uhodil o stěnu vagónu. Nebo jsem nad písemkami usnul a ony mi spadly na zem. „Hele, u vokna sedí Stehlíková! To je ale kus baby. Tu kdybych dostal… já bych ji…“ začal se vytahovat Jirka. „Aby si ses z ní nepodělal! …a dej tu ruku pryč, nebo ti jednu vrazím!“ vyprskla na něj uražená Martina. „No co, že jo! Abys tě neubylo. Najednou ti to vadí.“ „Tak a máš to!“ mlaskla za mnou facka. „Vy tam vzadu… No tak, nechte toho! Že jsem se nechal přemluvit. Ono nestačí, že vás rychtuju ve škole, ale ještě musím i tady. Sednout a Jirko ruce za záda!“ šibalsky jsem mrkl a pokusil se znovu odvrátit pozornost jinam: „Honzo dej tam nějakou muziku, třeba dají pokoj.“ Do konce cesty byl v autě klid. Za nedlouho jsme projeli, kolem kempu. U stánku s občerstvením se tlačila skupina dětí ze školního výletu nějaké základní školy a komicky pobíhající blonďatá učitelka se je marně snažila šikovat do dvojic. No jo holka, taky to s nima nemáš lehký, i ty tvoje jsou jak z divokejch vajec. Nebyly jsme o nic lepší, vyslal jsem ji v duchu útěchu. Ke škole jsme dorazili asi půl hodiny před zvoněním. Vytáhli mi společně kolo z kufru, já poděkoval, sestavil ho a šel uklidit do kabinetu tělocviku. Raději jsem neriskoval, nechat jej napospas studentským žertíkům ve stojanu před hlavním vchodem. Oni se se mnou rozloučili, že si musí před vyučováním něco honem zařídit. Věděl jsem dobře, že žádné zařizování nemají. Chtěli se jen dostat z mého dohledu a obejít budovu školy k zadním dveřím, kam není vidět. I přesto, že to bylo zakázané, scházeli se zde před osmou kuřáci na cigaretu. Většinou se v takových místech přetřásají různé školní historky, drbou učitelé a starší ročníky se vytahují, jak mají školu na háku. Bylo mi jasné, že ten den tam bude na paletě i má historka se spadlým řetězem. II. „No, konečně jsi tady! Zrovna ti volá paní Valentová, maminka od Davida,“ přivítal mne s netrpělivostí Pavel, zástupce ředitele. Nestačil jsem ani zavřít dveře do sborovny a do ruky mi strkal telefonní sluchátko. Hřbetem ruky si proti srsti pohladil bradku a vzteky semknul úzké rty. „Něčím jsi ji pěkně naštval. Nandala mi to hned z kraje.“ Byl to vousatý padesátník se sportovní postavou. Zakládal si na morálce a pořádku a to i vyžadoval od všech. Jak od žáků, tak i od učitelů. Na kompromis přistupoval nerad, ale k těm, jenž se k povinnostem stavěli odpovědně, uměl velkoryse odpouštět a nějaký ten prohřešek přehlédl. Poděkoval jsem a přiložil si sluchátko k uchu: „Dobrý den paní Valentová, u telefonu Vojtyla. Co se…“ „Dobrý den pane učiteli. Vy jste si vzal v pátek odpoledne Davida sebou?“ nenechala mne dokončit větu. „Víte, já…“ „…byste nám to mohl aspoň říci předem a nevzkazovat to po klukovi, až se vrátí domů. Měla jsem strach, jestli zase někde něco nevyvádí.“ Vůbec jsem netušil, o čem paní mluví. Ze zabarvení hlasu jsem usoudil, že se na mne hněvá, ale nevěděl jsem proč. Tušení mi napovídalo, že se David vrátil pozdě domů a vymluvil se na školu. Stále se na něco doma vymlouval. Byl to vysoký zdatný rezavý osmnáctiletý kluk, který se prokousával obdobím dozrávání v dospělého muže. Jevil se všem jako dobrohloupý těžkopádný dub a nedomýšlející důsledky svých činů. Jeho staří rodiče před třemi lety koupili chatu v Malé Úpě. Museli si na ni vzít úvěr a zadlužit se. Aby to zvládali finančně utáhnout, neměli žádné zaměstnance, jen na sezónu brali pár brigádníků, kteří jsou levnou pracovní silou. Oba byli od rána do večera v práci. David vykonával doma, co bylo zrovna potřeba. Ráno před odchodem do školy prostíral snídaně a jel do obchodu pro pečivo, odpoledne po návratu zastával práci v kuchyni. Prováděl i drobné údržbářské práce, zametal, štípal dříví, uklízel sníh, sekal trávu a podobně. Neměl tak pro sebe skoro žádný čas. Není divu, někdy se potřeboval odreagovat a zajít s kamarády na pivo. Neopíjel se, ale pod vymyšlenou záminkou přicházel domů pozdě v noci, nebo až druhý den ráno. Málokdy mu to prošlo a rodiče mu to věřili. Většinou to prasklo. To pak otec řádil. Nejprve ho zmlátil gumovou hadicí, až mu na zádech naskákala jelita, kvůli kterým se styděl před klukama při tělocviku. Pak následovalo dvoutýdenní domácí vězení. Když vše odeznělo, přišel další Davidův úlet a vše se znovu opakovalo. „Ale já…“ netušil jsem, o co se jedná. Zase mne nenechala dopovědět větu: „Na jaký akci to byl?“ „No… na akci…“ tápal jsem stále. „Choval se tam dobře? Nevyvedl vám tam nic? Doma se na něj nedá spolehnout a my si už nevíme rady. Několikrát dostal, ale není to nic platný. Je to nenapravitelný hajzlík. Potřeboval by mlátit od rána do večera. Abychom ho stále hlídali jak malého kluka, na to nemáme čas, stále lítáme kolem penzionu…“ rozkašlala se a já využil možnost skočit do řeči a zjistit o co se vlastně jedná. „No víte, ve škole není nejlepší, ale taky není nejhorší. Je to normální zdravý kluk…“ „Jestli vás tam neposlouchal, nebo dělal něco jiného, než měl, klidně nám to povězte. Táta to z něj doma vytluče. Já nechápu, že jste si vybral na ten raut zrovna jeho. Na co sáhne, to zkazí. Ale nakonec jsem přeci jen ráda, že se něco naučí. Doma stále hudruje, že po něm furt něco chceme a nikam ho nepustíme. Jen ať pozná, že vydělat peníze není peříčko. A děkujeme za ty dortíky, co přinesl domů. Byly moc dobrý. Ty se povedly. David říkal, že je připravoval s vámi. Však jsem mu hned nakázala, že je musí udělat doma. Prý je sám nezvládne. Je mi to nějak podezřelý a proto vám volám.“ „Dortíky?“ zakroutil jsem hlavou a pomalu mi začalo docházet, oč tu běží. Každý pátek po škole chodí kluci z mé třídy na pivo do hospody ke Korečkům. Tentokrát šel s nima i David. Doma nic neřekl, protože by ho stejně nepustili a po pozdním příchodu si vymyslel, že byl připravovat raut. Sázel na to, že mu to táta s mámou uvěří. Pro jistotu mi hned v pondělí ráno maminka zavolala a chtěla si to ověřit. Tak a teď jsem nevěděl, zda mám jít s pravdou ven, či nechat maminku v mylné domněnce. Když jí řeknu pravdu, táta ho surově zbije. Když ji v tom nechám… „ …a byl jste s ním spokojenej?“ ozvalo se ze sluchátka. „Ano David je šikovnej,“ odpověděl jsem nepřímo. „To jsem ráda, že to slyším, to řeknu manželovi. Bude mít radost. Víte, on se nesmí rozčilovat, před třemi roky měl infarkt a musí být v klidu. Davida krotím, aby ho nedráždil a poslouchal…. No víte, jsou to chlapi a já mám s nima kříž. Ráda jsem to slyšela a nezlobte se, já už musím běžet. Mám spoustu práce. Budu ráda, když si Davida zase někdy vyberete, ale řekněte nám to prosím dopředu.“ „No vidíte, že vám David nedělá je samé starosti, ale také umí potěšit. Vždyť se z něj teprve stává dospělý člověk a ještě se formuje ve svém jednání. Už musím také končit, za chvilku jdu na hodinu. Omlouvám se, že jsem Vám to nesdělil předem. Příště to napíšu do žákovské knížky. Mějte se pěkně,“ s povzdechem jsem položil sluchátko. Byl jsem si vědom jakému velkému nebezpečnému riziku se vystavuju. Pokud se to vše provalí a rodiče si půjdou stěžovat, může mne to stát i místo. Kromě mne a zástupce Pavla ve sborovně nikdo nebyl. Rozhovor s paní Valentovou slyšel jen on a nikdo další o mém zalhání nevěděl. Vykoukl z kuchyňského koutku, kde si zaléval kávu, rozhlédl se po sborovně, zda tam nikdo není a zašeptal: „ Jardo, že byl doma zase bit jako žito? Dáš si také kafe, když mám horkou vodu?“ „Táta by ho už snad asi vzteky zmrzačil a zkolabovalo by mu srdce. Nevím, komu by pravda ublížila víc, jestli tátovi, mamě, či Davidovi,“ řekl jsem a přistrčil k němu hrníček na nabízenou kávu. „To mi ten týden pěkně začíná. Takové věci řešit hned po víkendu, se mi moc nechce.“ Jen co jsme osladili, někdo zaklepal. Zrovna když chci mít klid, tak už otravují, zabručel jsem a šel otevřít. Za dveřmi byl bledý David a vzadu opodál stálo několik jeho kamarádů. „Co potřebuješ, Davide?“ zeptal se ho Pavel. „Potřeboval bych mluvit tady s panem učitelem,“ ukázal na mne. „Nestůj na chodbě a pojď dovnitř!“ vyzval jsem ho. „Já bych chtěl mluvit s vámi o samotě,“ vešel a patou přitlačil dveře, které se zaklaply. „Já jsem si stejně přišel jen zalít kávu,“ podíval se na mne Pavel a prošel kolem nás do své kanceláře, do které se šlo přes sborovnu. „Za chvilku přijdou další učitelé. Moc dlouho tu sami nebudem. Co máš na srdci?“ předstíral jsem, že nevím, o čem chce mluvit. „Bude vám volat mamka,“ podíval se na zem a zakroutil špičkou pravé nohy do země. „Maminka mi bude volat?“ srkl jsem si kávy a vytáhl z ní lžičku. „Potřebuje tě omluvit ze školy?“ „Ne. To nepotřebuje. Víte… Já jsem to…“ „Co jsi to? Nerozumím!“ postavil jsem hrnek na stůl, zapřel si ruce pod paže a podíval se co nejpřísněji. „Víte…“ „Nevím!“ „Víte, já jsem udělal kravinu“ „Vím!“ „Nevíte jakou,“ podrbal se na temeni. „Vím!“ „Máma už s vámi mluvila?“ udivil se. „Mluvila!“ přimhouřil jsem víčka, aby ho moje oči co nejvíce propíchly. „Hmm… tak to vám pěkně děkuju. To bude doma pěknej mazec. Zase dostanu. Táta mne stříská hadicí na sračky. To je v prdeli!“ „No, to asi je, když si takhle vymýšlíš. Doma možná nedostaneš, ale já ti určitě dám pár pohlavků, jestli budeš se mnou mluvit sprostě,“ napřáhl jsem se jen naoko, jako že ho udeřím. Nepochopil, že to na něj hraju. Skrčil se a hlavu skryl v rukách. S pokorou čekal, odkud přijde rána. Z té hory svalů se stala měkká hromádka neštěstí. Překvapila mne jeho reakce, protože to mělo být jen takové pohrození. Myslel jsem, že vše hned prokoukne a vezme si ponaučení. Přece bych žáka neuhodil. Z napřažené ruky má strach? To je asi tak vystrašený z domu, došlo mi. „A povíte to mámě?“ utrousil. „Nepovím, pokud se to už nikdy nebude opakovat,“ položil jsem mu dlaň na rameno. „Nebude, to vám slibuju. Jen ať se to nedozví naši,“ odkryl si hlavu. „Nedozví, pokud jim to neřekneš sám,“ sundal jsem z něj ruku a chtěl ho poslat do třídy, jenže jsem si ještě vzpomněl na jedno: „Co to bylo za dortíky, cos dostal ode mne?“ „Pane bože… To taky víte?“ „Vím! Přeci bych se na to neptal.“ „To jsem odpoledne koupil v cukrárně. Mamka má ráda sladký. No… a musela něco ochutnat z toho rautu. Řekl jsem ji, že jsem je dělal já. Přece by mi jinak nevěřila.“ „Ty jsi teda mazanej, jen co je pravda. Běž už do třídy! A nezapomeň, co jsi mi slíbil!“ postrčil jsem ho ke dveřím, protože už přicházeli kolegové do práce.

---