Za rozbřesku nenávisti

 Kdy tvůrci nových světů pohrávají si se svými panenkami, ty žiješ v ústraní a bráníš se autoritám, jak kudlanka nábožná předeš si své písně a v místnostech tvé mysli usadí se pavouk s úmyslem ubalit tvou budoucnost do vzácných vláken. Za lanka taháš, jak na zvonkohru, a jedno táhnutí tisíc hlav... nic nevíš. Jen mocný z nejmocnějších opodál zády o zeď pokuřuje dýmku míru se smrtí, ve skrytu duše slyšíš jeho slova.

,,Tvůj život se nenaplní - sežere ho zloba!\"

 Proč si to musel udělat proč, tak proč ty šmejde. Hlavou běží myšlenky na všechny kámoše, jejich vrahy a vaše milenky ale nic nekončí nic nezačíná. Stojíš sám uprostřed světa, oceánu lží co tě sžírají a přemýšlet kterou část těla zachráníš je snad naivita, hezký sen, usměv ve tváři mrtvoly v zrcadle. A nesměj se. Ten s dýmkou zase šeptá.

,,Myslíš že kulka v hlavě taky lechtá?\"

  Krve by se v tobě nedořezal, jen chrupavka a hnis. Myslíš že o tebe někdy někdo stál - ne jen nadávky, smích a nadřazenost dřina špína a poslušnost. Proč si to dělal když si nemusel. Vlastně ses neměl ani narodit, ta zkumavka se zbytkama z podlahy. Jak si teďka připadáš? Jako chcíplá larva ponravy, co časem rozpadne se. Zahrajem si hru se smrtí. Dáš ji název? Člověče nezlob se a chyť si kulku.