Italové

V 16 letech jsem odjel na jih Bulharska se spolužákem Matušíkem a předstírali jsme tam, že jsme Italové.

Matušík neumí italsky a jmenuje se Mirek, tak z něj byl zádumčivý a málomluvný Ital Francesco. Bulhaři asi nejsou z nejbystřejších.  Možná mají jenom málo jodu nebo tak něco, ale naši ďábelskou lest neprokoukli. Já zrzavý Ital a Matušík, co na mě mluvil česky s italským přízvukem. Kdyby si nás pletli s kolotočáři provozujícími lidově-technickou zábavu, ale takhle…  

Dokonce jsme uzavřeli velevýhodný obchod v ceně několika tisíců západoněmeckých marek s místními mafiány. Za odměnu jsme chtěli seznámit s „nějakejma pěknejma kočkama“. Definice odvázané kočky v 16 letech byla, že "slečna už pije kafe".  Slečny kouřící cigarety a usrkávající kapučíno nám přišly hrozně dospělé a nepochybně volnějších mravů.  

Pak jsme stáli jeden podvečer na útesu u památníku Rudoarmějců a z dálky se blížily naše dvě slíbené mega samice. Černé kozačky, kožené kalhoty, černé kabáty a dlouhé hřívy černých vlasů vlajících v přímořském větru. Už byly tak na půl metru a musely slyšet hlasitý tlukot našich srdcí, když tu se druhdy mlčenlivému Francescovi Matušíkovi  na nos vysral racek velikosti malého dopravního letounu...