Řidičská

Přední kola rozvrzaného náklaďáku spokojeně ukrajovaly další metry šumavské silničky. Z pootevřeného okna kabiny vystupoval v rytmických intervalech obláček dýmu. Pobrukování motoru zvláštně melodicky spojené s okolním zamrzlým tichem jen občas přerušilo zachrchlání letitého kuřáka. Řidič na chvilku odvrátil oči od silnice a s úsměvem pozoroval malou vločku, které se podařilo prodrat pramínkem kouře vystupujícího oknem, a teď mu rychle roztávala na prstě. Tiše pohlédl ven, na další vločku, která spolu se svými kamarádkami plakala ze smutného nebe. Chvíli lehce letěla vzduchem a pak se zachytila na větvi jednoho ze stromů, kde se připojila svým drobným hláskem k dechberoucí symfonii tvarů. Řidič se zamyšleně podíval dopředu. Do budoucnosti, kterou mu ze života neúprosně ukusovaly ozubená kolečka tachometru.

Kolikrát chtěl říct lidem, kteří od něj ve vesnických samoobsluhách přebírali zboží,  že je šťastný. Nakonec se ale vždy jen usmál a se zabouchnutím oddělil svou kabinu od světa.

Byl to přece jen cizí, starý řidič.

A stopy za náklaďáčkem rychle zarůstaly tisíci drobných vloček.