Max

Ještě před týdnem jsem nevěděl, že to nádraží existuje. A teď to vypadá, že budeme svoji navěky. Alespoň doufám. Ráno do práce, odpoledne čekat na vlak domů. Nová práce, nové nádraží. Je k němu přilepený malý dvorek s vraty. Dole jsou z plechu a pak to má co dvacet centimetrů železné pruty. Začínám se rozkoukávat. Když mám před příjezdem čas, snažím se ho zabít. Nahlížím skrze mříže do dvorku. A už je tu pes, kterému to všechno patří. Velký a s hlubokým hlasem.

"Huf, vuf, vuf..." Nevím, jak znázornit hloubku jeho štěkotu. V krku se mu točí ozubené kolo, dělá to: "Vrlrlrlrlrlrlrlr...." Sleduje mne. Budeme se vídat od pondělí do pátku.

 Tři dny štěkotu a hrozeb. Ale je to jediná atrakce při čekání. A vlak mívá pravidelně zpoždění. Pes vypadá opuštěně. Vedle boudy se válí sežvýkaná PET flaška, jediná jeho hračka. Třeba bych si ho mohl pojmenovat. Kdo ví, jestli nějaké jméno dostal. Připadá mi, že je svým majitelům ukradený. Jak se jmenoval nejznámější ukradený pes? Max. To byl ten, co ho Švejk ukradl pro svého nadporučíka.

"Maxi?" zeptám se psa. Roztočí ozubené kolo. "Maxi, Maxi," pět vteřin mu nechám na rozmyšlenou a pak se znovu zeptám: "Maxi?" Rozštěká se.

Další den mu přinesu rohlík. "Maxi?" ptám se. Kousek mu podávám. Třeba mi kus ruky zbyde. Pes se přiblíží. Očichá rohlík a začne štěkat. Přitom však vrtí ocasem. Maxi, ty si protiřečíš. Přijíždí vlak.

Další odpoledne a rohlík. "Maxi!" volám na psa a nabízím mu. Přijde a vezme si. Jíme společně. Potom jde k boudě, vezme petku a přinese ji ukázat. Další dny si v práci vždycky kupuji v kantýně o rohlík navíc. Tak jsem poznal Maxe.

Už fouká a brzy se stmívá, na nástupiště padá listí. Max čeká u vrat. Dostane rohlík, pak si stoupne na zadní a předníma se opře o mříže. Hlava se mu přehoupne přes vršek a dívá se přímo na mne. Sáhnu mu na čumák a on udělá: "Fffffffffff...!" Je starý. Odjíždím a v šeru ho vidím přilepeného k vratům. Bude temněji, Maxi.

Pod nohama křupe sníh, dupu a mačkám kouli. Hodím ji přes plot. Pes ztěžka vyběhne a hledá. Těžko se rozezná bílá od bílé. Zvláště s jeho očima. Maxi, Maxi, ve svém věku bys měl posedávat v křesle a nosit bačkory. A nedojedl jsi rohlík...

Dny letí, tma a tma, přes den to trochu blikne a hned se zhasíná, Zima šetří na Slunci. Netušil jsem, že psi po rohlících takhle zleniví. Max se nechce hýbat, vždycky přijde, stojí a dívá se. Hodím mu sněhovou kouli, dokud je z čeho ji udělat, otočí hlavu a stojí. Maxi, Maxi, bude jaro, bude líp...

Ale nebylo. Zavoněl vzduch a zažehl pod Sluncem. Teple to zahučelo a bylo po zimě. Pro mne se nic nezměnilo, ráno z vlaku rovnou do práce, odpoledne opačně. Max leží u boudy, občas se vyhrabe na nohy a pomalu se vydá na dlouhou cestu přes malý dvorek k vratům. Když si vzpomenu, že začátkem loňského podzimu jsem měl strach, že je přeskočí... To jsme se ještě neznali. Ještě si dojde pro podrbání, to ano. Teď už se přeci známe. No a další den už jsem ho nenašel.

 Ten dvorek je bez Maxe ošklivý až běda. Zvykl jsem si na něj. Postávám na nástupišti a nevím, co dělat. Načuhuju skrze železné pruty, je tam bláto, otlučená bouda a v rohu u plotu zelená petka. Může být na světě truchlivější kout? Maxi, Maxi...

Další den a další odpoledne. Za vraty se něco hemží. Jdu se podívat. Štěně, robustní a chlupaté, lítá kolem plotu. Kdyby mělo na zádech držadlo, byl by z něj docela pěkný kufřík. Štěně si mne všimne a přiběhne. Šrabe na plech, do mezery mezi pruty ještě nedosáhne. Copak to celé začne znovu? Mám... nemám? Ale co...

"Maxi, Maxi... Maxi?" ptám se štěněte.

"Ňaf, ňaf, haf...ňaf...," odpovídá štěně. Všechno chce svůj čas.

Začnu zase kupovat rohlíky...