Filip

Mlčky mu podám index. Vezme si ho, poděkuje.

"Tak nashledanou na příštím termínu pane kolego, věřím, že tentokrát se vám to povede... a učte se!" neodpustím si s nepatrným úsměvem poslední slova, když se zvedne ze židle a s rozloučením, ještě trochu nervózně, pomalu odchází z mé pracovny.

....

Filip. Filip. Filip. Stárnu, blbnu a směju se. Když si beru kabát ze skříně, tak se podívám do zrcadla zavěšeného ve dveřích. Skoro ve čtyřiceti se zamilovat do pětadvacetiletého kluka. Já? Vysokoškolská pedagožka, před pár lety uznávaná pracovnice archivu a věhlasná regionální historička, ale hlavně svobodná máma, takřka na plný úvazek?  Ne, to doopravdy ne, nebo snad ano?  Někdy mám pocit, že ho vidím všude, že mi ho připomene každá drobnost - od propisky, kterou si u mě zapomněl na minulé konzultaci, mých poznámek k jeho diplomce, učebnici čtení písma, kterou mi vrátil celou popsanou tužkou, darovaný český granát z exkurze z Kozákova, když byl v prvním ročníku, nebo mladík ve stejné bundě ve vlaku či závan pánské vůně v drogerii. Na každou hodinu výuky, kterou mám v jeho ročníku, na každý dotaz i další setkání se těším jak malá holka a přitom se i bojím... Přála bych si..., přála bych si kamaráda pro svého syna, a pro sebe přítele, co mi bude oporou,  trochu toho štěstí, ale vím, že se to nesplní... a navíc jsem ve svém věku platonicky zamilovaná a nevím jak dál.

...

Bylo pátého prosince, čert, anděl a Mikuláš. Ondrášek ještě trochu stonal, před pár dny měl akutní záchvat laryngitidy, cesta sanitkou na dětskou pohotovost, čípky do zadečku a na pár dní do nemocnice. Teď už jsme byli doma a těšili se spolu z nadcházejícího víkendu a mikulášské nadílky.

" Ondrášku, udělám palačinky. Dáš si? Budou s tvarohem, a s marmeládou..." Pětiletý rozumbrada sedící za stolem, zvedne tázavě oči od modelíny. "S jakou?" "No s jakou budeš chtít, s malinovou, s meruňkovou, s borůvkovou od strejdy ředitele, na jakou budeš mít chuť. "Tak jo, s bovůvkovou pvo živafu" a ukáže mi něco co právě vymodeloval a vzdáleně připomíná žirafu. "Vysmrkej se, ju? A nechceš pustit pohádku od dědy, než budou palačinky." Kývne a dál modeluje svou malou zoo.

Když jsem byla malá, rodiče mi řadu pohádek z Hrubínova Špalíčku převyprávěli na magnetofonové pásky a potom mi je pouštěli. Když jsem si na to po letech, když jsem čekala Ondru, vzpomněla a nalezla na půdě po krabicích několik pásek a taky starou promítačku Meoptu s diapozitivy, byl to pro mě ten největší poklad. Škoda jen, že knížka se během let mého dětství ztratila. Ondrášek je po mě, nejradši má Červenou Karkulku " Myslivec nemeškal, vpadl dovnitř a tesákem rozpárel vlkovi břicho..." slyším jakoby zdálky tátův hlas a smažím další palačinku pro sebe a svého malého jedlíka. Pořád jsem musela myslet na setkání s Filipem v knihkupectví na nádraží, ten letmý dotek rukou, vůně po holení, "Promiňte paní doktorko, nevšiml jsem si vás. Vždy usměvavý, slušný, zdvořilý. Stáli jsme spolu pak u odjezdové tabule, vyprávění o škole, o práci v archivu, o mě, o Ondráškovi..."

...a ta paní v nemocnici žíkala, že když nebudu zlobit, tak mi Mikuláš s čevtem něco pvinese mami. Usměju se, "Určitě, neboj Tygříku. Ale nezapomeň, že jim budeš muset říct nějakou básničku, třeba tu o kuřátku, jak se ztratilo mamince kvočně." Můj skvělý syn mě vzápětí ujistí, že ji umí a zachumlaný pod dekou, potom co zbašil dvě velké borůvkové palačinky s tvarohem, si hraje s autíčky.

Myji nádobí, s Láďou jsem domluvená, že příjdou se synem Jirkou kolem 19 hodiny, tak spěchám, abych si stihla s Ondráškem zahrát ještě pexeso.  Za pět minut půl osmé mě přepadá zoufalství, přičemž po tom co si přečtu esemesku, že nevyjel z domu a tak nedorazí, že zkusí přijet alespoň Jirka na kole, ale že neví, kdy a zda vůbec, ať se nezlobím... Báječné, musím vymyslet něco, jak zachránit Mikuláše. S dárky problém není, ty mohu klidně schovat někam za okno, na zahradu nebo ke studni..., to taky udělám, ale stejně, navíc když mi sám od sebe řekne, že "Mikuláš nepšíjde? Má vozbitý auto, že jo?"  tak už nevím, co dál, než slíbit, že se cestou zastaví a něco mu tu nechá.

Jsme po koupání, zachumlaní u mě v posteli, prohlížíme si pohádkovou knížku, kterou jsem koupila odpoledne a loupeme první mikulášskou mandarinku. Ruce mám prokřehlé,  ještě mi je zima z toho, jak jsem byla venku pro nadílku. Fouká studený vítr, mohlo by přes noc začít sněžit. Jsem špatná herečka, neumím předstírat, ale můj malý mi to neřekne, místo toho je ke mě přitulený, spokojeně listuje knížkou a cpe mi do pusy další oranžový půlměsíček. Dnešek mě zmohl, není ani půl deváté, a chce se mi tak spát. Štěstí, že je zítra víkend. Třeba se mi o něm bude zdát, tak jako minulou noc...

"Mami, slyšíš? Zvonek! Pšišel!" Ondrášek vyskočí z postele a běží se podívat zda něco neuvidí z okna. Jediné co mě napadá, že Láďa je přece jen borec, kromě toho, že je to ten nejlepší šéf jakého si mohu jako státní zaměstnanec přát. "Počkej tady, ju? Já se podívám" špitnu malému v kuchyni a jdu si do verandy pro kabát a pro klíče. Počasí se ještě zhoršilo, při pohledu za branku se nejdřív sama leknu při pohledu na to nejšpinavější, nejchlupatější čertisko, které se opírá o kolo a je mi v tom šeru dost povědomé... no jasně, vždyť je to Láďův syn. Popoběhnu k brance, "Dobrý večer Jirko, pojďte dál, ať se zahřejete." Mám dojem, že se usmál, i když dál mlčí, jen zacinká kravským zvoncem, blblblblblblblblbl! odloží si kolo u popelnice a s cinkáním a blekotáním mě následuje. Je prostě dokonalý. Ve verandě není moc světla, Ondrášek sedí napjatě na schodech a číhá na nás.  Čekal Mikuláše a čerta. Samotný čert ho zaskočil. Nebojí se, nikdy se moc nebál, ale respekt má. Čerta pozdraví, přizná se, že někdy zlobil a řekne mu básničku o ztraceném kuřátku. Trochu ji poplete, čert poděkuje, vytahne z kožichu něco v novinovém papíře, špinavém od sazí.  Ondra poděkuje taky a přitiskne si vděčně  špinavý balíček na hruď. Něco mi ale už v tu chvíli nesedí, čert se na dítě usměje, usměje se na mě, s blekotáním  a zvoněním mizí zas pryč. Ondrášek nadšeně rozbaluje papír s další knížkou, s tou, o které jsem dnes řekla Filipovi, že ji nikde nemohu sehnat, Hrubínův Špalíček pohádek. Běžím za ním, bosá, doženu jej u branky, dívám se do obličeje špinavého od sazí, nevím co ani jak říct, i když vím, že se to nakonec obejde beze slov, ten cizí čert, ale jinak můj student a diplomant mě pak po našem prvním a druhém polibku šeptne, ať utíkám domů, abych nenastydla, a že ještě příjde..., pokud si to budu přát. Kývnu a setřu si slzu a saze z tváře.

Ondra spí. Usnul i se Špalíčkem pohádek a plyšovým slonem, krátce po tom, co od nás čert odešel. Zhasnu v pokojíčku a sejdu z patra dolů do kuchyně, kde na mě čeká Filip. Asi bych se měla zeptat, co ho to napadlo, ale neptám se. Nabídnu mu na zahřátí čaj s medem, s povděkem ho příjme. Noc je dlouhá, tiše si povídáme. Mám položenou hlavu na jeho rameni, tak nějak ochranitelsky mě objímá. Je nad ránem, když se přistihnu přitom, že pláču. Hladí mě konejšivě po zádech a šeptá slova, která mi roky nikdo neřekl. Už vím všechno, o tom, že je do mě zamilovaný od prvního ročníku, od první hodiny paleografie, že si téma práce vybral hlavně kvůli mě, že se těšil na každé setkání, že se snažil, aby mě mohl vidět i mimo školu, třeba na nádraží, že už nevěděl jak dál, že se rozhodl v té chvíli, co u sebe v pokoji našel Špalíček pohádek to risknout...

...

O pár dní později sedí Filip v pokojíčku mého syna a hraje si s ním. Jsem šťastná. Takový zájem o malého neměl ani jeho otec. Ondrovi se Filip líbí, zda v něm poznal čerta, který k nám před pár dny přišel, nevím.  Povídají si. Filip vozí Ondru na zádech, blbnou spolu. Jsem šťastná a nechápu, co se to vlastně přihodilo, že je tady, ale je to tak. A večer ležím schoulená vedle něj pod peřinou a předčítám mu skripta zatím co mě líbá a hladí.  "Udělala bys prosím pro mě něco? Vyhoď mě, lásko. Já se na to přes Vánoce naučím. S Tebou."

 

Na předvánočním předtermínu 21. prosince jsem nemilosrdná, i kolega doc. Smíšek se diví, co to do mě před Vánocemi vjelo, že mě takovou nezná a hlavně, že jsem vyhodila svého diplomanta a nejlepšího studenta z celého ročníku.

 

Zamilovaní lidé dělají různé věci, a to, že mě o to poprosil neprozradím nikomu.

 

.

 

---