Fejeton s několikerým poučením v závěru

   Všiml jsem si jí, sotva vešla. Opravdu se nedala přehlédnout. Výstřední klobouk, sněhobílý kožich, rukavičky z kordofánské kůže, boty mně neznámé, jistě však světově proslulé značky. Sami už jste jistě potkali ten typ žen - padesátnice, které se snaží čas ošálit pravidelnými návštěvami u kosmetických, dentistických, sportovních a jiných specialistů.

   Nejprve přezíravým pohledem znuděné hraběnky přejela interiér hypermarketu, rezignovaně vzdychla a pak s nacvičenou grácií zaplula i s nákupním vozíkem mezi regály. Já tyhle novodobé princezny ze mlejna nemám moc rád. Ještě včera měly holá pozadí, pak taťka něco vydělal, zdědil, nebo ukradl a šup, už se cpou do popředí! Nosánek nahoru, prsa vystrčit, půlky stáhnout… I tenhle exemplář dával nepokrytě najevo, že do takovýchto obchodů pro běžný plebs normálně nezavítá; snad šla jen zkontrolovat poddané či co, kdoví? Velkým snem dnešních zbohatlíků prý je objevit mezi svými předky nějakého šlechtice (to je fuk, že to byl mordýř a lapka), někoho s modrou krví. Já jsem z takového přání přinejmenším rozpačitý - pokud je mi známo, mají tuto barvu krve akorát hlemýždi a ty rozhodně nepočítám mezi inteligenty. Vždyť by je ve vědomostní soutěži zcela jistě porazily i tolikrát vysmívané obyvatelky českých kurníků. No, ale proti gustu žádnej dišputát…

   Když stála ve frontě u pokladny, zaregistroval jsem, že její nákupní vozík téměř zívá prázdnotou, dva, tři kousky tovaru, víc nic. Neudivilo mě to - z výrazu ženiny tváře bylo zřetelné, že poddaní již byli přepočítáni, náležitě poučeni a vycházka mezi spodních deset miliónů se tedy blíží ku konci. A tu začaly mít události nečekaně rychlý spád. Dotyčná madam náhle v obličeji zešedla, srdceryvně vzdechla a za němého úžasu ostatních se poroučela k zemi. Protože nikdo z přihlížejících nebyl jako na potvoru akčním hrdinou s bleskovými reflexy, břinkla její hlava o dlaždičky. Bác! To byla rána!

   Předsudky vůči nafoukané princezně vzaly okamžitě za své a u většiny přítomných se projevily samaritánské sklony. "To je mrtvička, to jasný!" "Uvolněte jí límec, ať může dýchat, volejte doktora!" "Nehýbejte s ní a klobouk nesundávejte, určitě má prasklou lebku!" Snažili jsme se všichni, ale ulevilo se nám, když konečně přijela sanitka. Lékař zkoušel na bezvědomém těle různé medicínské hmaty, pak zdvihl ženiny nohy a ta se konečně probrala, hurá! Když se chtěl ujistit, nemá-li přece jen nakřápnutou lebku, slabě protestovala, ale nebylo to nic platné a klobouk musel z hlavy. Žuch! Překvapení! Ty vole, kuře! Tak takhle jsem se naposledy divil při vlastním porodu! Ta přezíravá novodobá šlechtična totiž pašovala pod kloboukem mražené kuře! Možná jí v těsném prostoru natolik ochladilo hlavu, že mozek kapituloval a na chvíli vypnul, kdoví?

   A poučení?  Hned trojí! Pýcha zkrátka předchází pád. Za druhé - je dobré jednat s chladnou hlavou, ale taky by se to nemělo přehánět. A konečně poslední - ne vždy se vyplatí mít pod čepicí!