Tenkrát poprvé

Jako většina mých vrstevnic jsem vyrůstala na explicitních dívčích románech od Lenky Lanczové, „bravíčku“ a rádoby lechtivých komediích s Vojtou Kotkem. Jelikož sex byl u nás tak jako v mnoha jiných rodinách tabu číslo jedna, byla mi tato trashová literatura, „publicistika“ i kinematografie jediným zdrojem osvěty. Z toho důvodu (a za velkého přispění mé mladistvé dívčí naivity) jsem si o sexu, a především pak o tom mýtem opředeném „poprvé“, vytvořila dosti zidealizovaný obraz.

V mých představách se můj první sex odehrával v tajemném přítmí, možná i s nějakou tou svíčkou, samotný akt byl zahalen do zvláštní, elektrizující, sváteční atmosféry. Ačkoli jsem vlastně pořádně nevěděla, co se přesně bude dít a kdo co kam bude strkat, věděla jsem, že to bude vášnivé a krásné. Byla jsem si sice vědoma určité bolesti, která by při tom mohla nastat, nicméně jsem si tuto okolnost příliš nepřipouštěla. Zaprvé jsem ve filmech neviděla snad ani jednu holku, které by se přes prvotní syknutí bolestí nakonec na obličeji neobjevil blažený výraz, a zadruhé jsem si říkala: „Vždyť to přece nemůže tak bolet! Proč by to jinak lidi dělali?“

I obraz samotného finále byl v mé hlavě velmi přesný. Po nekonečných minutách plných „slastných vzdechů“ a „spalující vášně“ padneme s mým vyvoleným a samozřejmě „tím pravým“ vyčerpáním do těsného objetí, kde spočineme dalších několik desítek minut, které vyplníme nekritickým zhodnocením a chválou na krásu a jedinečnost právě proběhlého koitu. Já, naplněna absolutním štěstím, si obléknu jeho košili nebo tričko a budu bosky cupitat po bytě, hledajíc své vlastní svršky, které byly „explozí chtíče“ odhozeny až na druhý konec pokoje.

Možná právě proto, že moje představa prvního sexu byla tak detailní a ve všech ohledech přikrášlená, dopadl můj prvním opravdový sexuální zážitek fiaskem, ze kterého jsem se ještě dlouho poté psychicky vzpamatovávala.

K určitému zklamání došlo ještě předtím, než jsem ztratila panenství. Jelikož moje „odpaňovací hodiny“ v mých 18 letech již hodně dlouho horlivě „tikaly na poplach“, musela jsem se smířit s tím, že můj sexuálně první kluk nebude zřejmě „tím pravým“.

Ve vztazích se mi moc nedařilo. Mí vrstevníci se otáčeli spíš po malých „patnáctkách“, jelikož ty bylo snazší oblbnout, a ke starším klukům jsem neměla příliš kontakt a když už jsem na někoho narazila, bála jsem se toho momentu, kdy mu se studem budu muset říct: „Víš, ono je to vlastně poprvé.“ Plna nervozity z toho, že se snad nikdy nedočkám toho, co hrdinky knížek od Lenky Lanczové zažívaly o letních prázdninách ve svých 15 letech, vyhledávala jsem příležitosti, během kterých bych mohla narazit na kohokoli, kdo by měl zájem se mnou alespoň na jednu noc sdílet lože. Oslava narozenin jedné mé spolužačky se jevila být slibnou možností, jak najít svého „odpanitele“ bez té zbytečné oficiality vztahu.

Tu spolužačku, která slavila právě své 18. narozeniny, jsem příliš nemusela, nicméně pozvala do svého bytu, který jí rodiče stejně jako ji samotnou vydržovali, celou třídu, a tak jsem se nakonec přidala taky. To, co mě ale k oslavě nejvíce motivovalo, nebyly hektolitry alkoholu, ale především předpoklad, že se tam objeví spousta jejích bývalých kluků, které od svých 16 let střídala jako ponožky. Ano, má spolužačka byla jakousi „teenage“ kurvičkou, a mně přišlo vždycky nefér, že si vůbec nevážila pozornosti, kterou jí všichni kluci věnovali. A stejně jako jsem neměla nic proti oblečení ze second handu, rozhodla jsem se, že na oslavě eventuelně neodmítnu nic ze „second cuntu“ své spolužačky v podobě jí odkopnutých kluků.

Má prozřetelnost, že se mezi účastníky oslavy pro mě najde i nějaký můj potenciální „odpanitel“, byla na místě.

Když po dvou hodinách ucucávání domácích „drinčíků“ konečně opadla všeobecná ostýchavost a trapné postávání v neproniknutelných kroužcích, které mezi sebe nepřijímaly žádnou neznámou osobu, dal se se mnou v kuchyni do řeči kluk, kterého jsem si za ten celý večer ani nevšimla. K tomu, abych ho vyhodnotila jako svého potenciálního odpanitele, mi vlastně stačilo, že se s nejvyšší pravděpodobností dalo předpokládat, že má penis a že se se mnou sám začal bavit. Svitla mi naděje, že „dneska by to konečně mohlo být“.

Alkohol dělá při seznamování své; usnadňuje komunikaci, přikrášluje realitu a prohlubuje porozumění. A tak jsem dost brzy po seznámení se svým „idolem“, jak by ho označila rétorika časopisu Bravo, skončila v jednom z pokojů.

Nervozita a očekávání způsobily, že jsem rychle vystřízlivěla, čehož litujui. V opilosti zažitá traumata se totiž dají lépe zpracovávat než ta, které prožijete při plném vědomí.

Když můj „idol“ zabouchl dveře od pokoje a začal se bez jakýchkoli emocí či náznaků nedočkavosti pomalu svlékat, jako kdyby se šel sprchovat, uvědomila jsem si, že to určitě není „ten pravý“, nicméně, jak už jsem zmínila, ze svých přemrštěných očekávání jsem již dávno polevila. Doufala jsem tedy, že alespoň to fyzično bude odpovídat mým náctiletým představám a popisům v knihách Lenky Lanczové.

Prvním šokem pro mě bylo, jak by řekl Humbert Humbert, „prznitel“ slavné Lolity, samotné „žezlo jeho touhy“. Ta vzedmutá klackovitá věc působila u jeho těla podobně směšně, jako když ráno vstanete a od hlavy vám do vzduchu trčí pramen vlasů a vy ho ne a ne uplácnout. Když se to ale ke mně začalo blížit, smích mě přešel a nahradil ho obří knedlík v krku.

Moment první penetrace mě definitivně zbavil mých naivních představ, že alespoň to fyzično bude odpovídat mému vysněnému ideálu. „Idolovi“ bylo zřejmě hned jasné, že asi nepatřím mezi holky, které už jako školačky hrály se svou blankou a pastelkami hru „kdo s koho“, ale na můj útrpný výraz, který nešlo přes všechnu mou snahu zakrýt, reagoval pouze slovy: „To musíš holt vydržet. Poprvé to vždycky trochu bolí.“ V tu chvíli jsem mu chtěla vpálit do jeho zrudlého obličeje, že on, jako působitel těch muk, nemůže mít ani páru o tom, jak to bolí, ale v tom se začaly pohyby jeho holého bílého zadku zrychlovat. Celé to netrvalo ani dvě minuty a bylo po všem. Místo toho, aby spadnul do mé náruče, odvalil se na druhou stranu. Koutkem oka jsem mohla pozorovat, jak jeho „žezlo touhy“ pomalu ochabuje a proměňuje se ve splihlého a odporného slimáka. Místo projevů něžnosti zvedl ruku a zamžoural na hodinky. Nevím, zda jen chtěl vědět, kolik je hodin, nebo si snad měřil nějaký osobní rekord. Mně však i bez měření času bylo jasné, že můj teď již zcela zvadlý „idol“ byl spíše sprinterem než vytrvalostním běžcem.

Po chvíli trapného mlčení, během kterého bylo slyšet jen jeho oddechování, jsem si začala oblékat své svršky, které jsem si chvíli před tím tak neromanticky musela sundat sama. Letmo jsem pohlédla na „svého prvního“, když si zapínal knoflíčky u košile, kterou jsem teď, dle mých dívčích představ, měla mít na sobě já. Když si zapínal poslední knoflíček u ještě upoceného krku, naše pohledy se naposledy střetly a rázem uhly stranou. To pro mě bylo znamením, že je definitivně po všem, a se zahuhláním „tak se měj“ jsem s tichým tlumeným brekem opustila pokoj i celou oslavu.

Takto neslavně tedy proběhlo to slavné „poprvé“. Od té doby jsem začala nenávidět jakékoli zavádějící filmové zpracování prvního sexu a v duchu jsem spřádala obvinění na Lenku Lanczovou za mou psychickou újmu. Nicméně stejně jako se brzo zahojilo mé místo průniku, přebolela i ta násilná ztráta iluzí. Nakonec jsem si uvědomila, že ne 18. narozeniny, ne maturita, nýbrž první sex byl mou první zkouškou dospělosti, neboť mě jako první naučil, jak se srovnat s deziluzí.