Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZelený čtvrtek
23. 04. 2014
13
5
1100
Autor
Marcela.K.
sms: Mám pocit, jako kdyby nám ten náš život hodil někdo do mixéru (Ondra)
Já teď žiju tak hezký život….
„ To se nemá říkat. Když tohle řekneš, hned se něco stane," reagovala na její slova Štěpánka opřená o parapet okna na sesterně.
Zarazila se. Pak se posunula na kancelářské židli blíž ke stolu.
Usmívala se, ale přesto zaváhala. Ona přece není pověrčivá, ale fakt je ten, že člověk nikdy neví…
Kývla hlavou. Jo, nemá se to říkat. Přesto stále věřila, že jí to její přesvědčení vydrží.
Konečně se trochu oklepala, zbavila smutku z odchodu maminky a dokázala na ni vzpomínat bez slz v očích. Dnes je středa. V sobotu přijede starší syn s rodinou. Rychle háčkovala kloboučky pro mladší vnučku, které si snacha vybrala. Nesla je ukázat holkám do práce. Chtěla vědět, jestli se budou líbit.
Včera se měla dozvědět od mladšího syna, jestli to malé, které se hlásí na svět, bude holka, nebo kluk. Na smsku odpověděl vyhýbavě a tak se jen usmívala. Asi to „překvapení“ dostane za tři dny k svátku.
Ve čtvrtek ráno opět svítilo sluníčko. Čekala ji noční služba, ale dnes jí to náladu nekazilo.
Po snídani sedla k počítači a začala psát dopis. Odpovídala na ten, který přišel v úterý z Moravy.
Velikonoce se blížily a tak hledala v zásuvce i velikonoční pozdrav.
Dopis měla z půlky rozepsaný, když se ve dveřích objevil mladší syn.
Posadil se vedle ní v obývacím pokoji. Dopsala větu a podívala se na něj.
Byl bledý, ruce se mu neznatelně chvěly.
Co udělá máma, když vidí své dítě v takovém stavu?
Stačilo pár slov.
„Nevím, možná…potřebuju ségru, aby řídila. Doktor říkal, že se máme stavit u něho a že pak pojedeme až do Prahy.
Jsme tam objednaní na druhou hodinu.“
Rozbrečela se.
„Snad, možná…?“ To by nesměla být „od fochu“ aby se chytala tak slabého stébla.
Když se dcera oblékla a sedla za volant, stála mezi dveřmi se rty pevně sevřenými, v očích slzy, které neutírala, aby její děti z auta neviděly, že pláče. Jen co zmizely na konci ulice, zamkla a rozplakala se nahlas.
„Pane Bože, proč?!“
Sedla si k počítači a držela prst tak dlouho na klávese, dokud nesmazala rozepsaný dopis.
Dál seděla na židli před bílou plochou, v hlavě prázdno…mobilní telefon vedle klávesnice.
Čekala.
Za hodinu přišla první smska:
Snad i možná se v ní změnilo v jistotu, které se tolik bála.
Karcinom je ohraničený, jedeme do Prahy…
Pak synův mobil zazvonil: „Mami….“
Slyšela i holky. Dokonce dceřin smích v pozadí. Stavili se na oběd.
Za dvě hodiny další zpráva: Už jsme v Praze, sedíme v čekárně
Víc nedokázala být s tou bolestí sama.
Manžel je v práci, ne, to nejde. Tomu to řekne, až přijede domů.
Sestra! Krev není voda, říkávala babička…
„Něco se děje?“ Ozval se sestřin hlas v telefonu.
Slova, slova, slova…napěchovaná slzami se těžce protahovala úžinou v hrdle. Starší sestra, lékařka, ta přece ví, musí vědět víc!
Odkrojila si kousek její bolesti i strachu….sestřička.
Za tři hodiny sms:
Máme to za sebou…čeká nás chemo…vlasy dolů…Znělo to až příliš jednoduše…
Noční směna.
Na oddělení je málo pacientů a tak vrchní sestra stáhla ošetřovatelku ze služby.
Tentokrát je ráda, moc ráda, že je na sesterně sama.
Myšlenky se jí rozbíhají z hlavy a stále se vracejí k synovi, snaše a mrňouskovi, který se má za čtyři měsíce narodit.
Jak to všechno zvládne to maličké?
Noc ve službě, noc bez snů, noc, která končí ránem…
Před polednem se mladí přijdou rozloučit, odjíždějí na Velikonoce k rodičům na Moravu.
Poprvé po včerejší zprávě se potkává se snachou. Sevře ji v náručí a říká: „Nedáme tě, neboj.“
A jejich slzy se na chvilku smísí.
Opět čeká ve dveřích, kdy je bude moci zavřít, aby se mohla rozplakat. Manžel je v práci, ale dcera stojí vedle ní, dnes není sama.
Když už jsou mladí na cestě, přijde smska od manžela: V úterý jsem k dispozici coby taxikář a pomocník všeho druhu.
Oddechla si. Dostal volno, mohou synovi pomoci. Ten musí v úterý do práce.
Velikonoce jí utekly ve službě. Letos je chtěla škrtnout, přesto v sobotu upekla i beránka …
Celé ty dny nechápe, nerozumí a ptá se proč. Hledá smysl toho všeho dění, který nenachází.
„Nejde mi vítání a loučení,“ říká snacha v pondělí večer po návratu z Moravy domů.
V úterý ráno stojí uprostřed čekárny odběrové místnosti fakultní nemocnice v Praze a čeká na snachu. Bojí se odejít z místa, aby se v tom množství lidí neztratily sobě navzájem.
Těhotné mají vždy přednost, čte upozornění přilepené na zdi a souhlasně přikývne.
Víc než zdravotnické zařízení jí to tu připomíná podivnou továrnu. Fronta na čísla, fronta na odběr….a hučení jako v úlu.
V čekárně před ordinací paní docentky si snacha všimne, že naproti nim, na dveřích do jedné z ordinací, je na štítku jméno shodné se jménem její provdané sestry. Zasmějí se tomu.
„Já myslela, že Hanka je na mateřské a ona zatím jezdí do Prahy do práce.“
„Já si zase připadám jako v hodně blbým americkým filmu.“
„V těch hodně blbých, na který koukám já, to ale vždycky dobře dopadne,“ souhlasí.
Vcházejí do ordinace. Lékařka sedící za stolem vstane a podává jim ruku: „ Vítám vás…“
„Já jsem tchýně, řekne a uvědomí si, že tohle zprofanované slovo použila asi poprvé.“
Snacha ji opraví: „Já jsem si přivezla s sebou maminku, ona je zdravotní sestra.“
„To je dobře,maminka tomu bude rozumět" odpoví paní docentka.
Lékárna, ultrazvuk, zpátky na chemo….
Sedí v parku naproti vchodu polikliniky, která patří k fakultní nemocnici vedle svého muže a ptá se znova proč, ale ani on nezná odpověď.
Čekají, až dívka, kterou si jejich syn zamiloval a vybral za ženu, dostane první dávku chemoterapie.
Zkouší, jaké to je sedět v parku, drobit housku holubům a čekat…
Když se dočkají jejího úsměvu, jsou rádi, že mohou vyrazit domů.
„Staráte se o mě jako o vlastní,“ řekne jim po chvíli v autě.
„Ale ty jsi přeci naše, nevím o tom, že by náš syn měl ještě nějakou jinou.“
5 názorů
Zamrazilo mě. Máš můj obdiv za statečné (věcné) psaní... a doufám, že někde za tím otevřeným koncem čeká přece jen happy-end.
dufam, ze to dobre dopadne...kolko bolesti nam zivot prinasa...ani moja Velka noc nebola dobra...
je krasne, aky mate pekny vztah s nevestou
vela sily a stastia prajem