Peter Handke – Úzkost brankáře při penaltě

Lidé se mění. Z výběrčích daní se stávají svatí, z kurev matky, z buřičů konzervativci. Stejně tak i rakousko-německý spisovatel Peter Handke, známý v českém prostředí jako autor nekonfliktního Nebe nad Berlínem, začínal jako radikální literární revolucionář. Pevnost divadelních jevišť zkoušel hrami bez scénáře, obecenstvo slepou střelbou do jeho řad a románové čtenáře nezvyklými postavami, které bývají ve vysoké literatuře tabu. Schválně zavzpomínejte, kolikrát jste četli „velký román“ o fotbalovém golmanovi?

Na druhou stranu Bloch, hlavní hrdina rané Handkovy novely Úzkost brankáře při penaltě, již kulatý nesmysl vyměnil za stejně zbytečnou práci na stavbě. A i z té je na začátku knihy propuštěn. Tím začíná Blochova odyssea k českým hranicím, během níž se popere v hospodě, navštíví starou známou, koupí si několik svačin, vypije pár piv, seznámí se s mladou prodavačkou lístků, uškrtí mladou prodavačku lístků, najde mrtvého školáka a zajde si na okresní fotbalový zápas. 

A jestli to teď zní, jako bych vypsal celý děj, pak ano, vypsal jsem celý děj. Jenže stejně jako v budhismu, i zde je důležitější cesta sama. Před Blochem, jenž je vyhazovem vytržen z běžného života, se najednou otevírá svět vjemů a podnětů, které běžným lidem v šumu všedního dne obvykle unikají.  Škrábance na lavičkách, gesta při hovoru, umístění předmětů v místnosti – tato masa vizuálním, asociačním a hovorových jevů je tělem Handkovy novely. Na rozdíl od Camusova vraždícího Cizince tak nejsme svědky existenciálního rozjímání hrdiny, který přestoupil řády společnosti, ale zaplavuje nás samotná surovost jevů a dějů jako takových.

Handke totiž vyvíjí značné úsilí, aby úzkost bývalého brankáře nespočívala ve vědomí vlastní viny, ale právě v neschopnosti sestavit si řád, který by k vině zavdával příčinu. Autorský záznam představuje nezpracovaný popis světa bez jakékoliv hierarchie: novinám položeným na stole je věnována stejná literární péče jako vraždě. Mrtvý školák propluje po hladině řeky s naléhavostí odhozené matrace plovoucí nedaleko. To vede k úmyslné záplavě textu banalitami, takže čtenář uvyklý na klasické příběhy, se cítí ztracen, zavalen a často i přemožen masou balastu a literárních zbytečností.

Destrukce literární narace se odráží i ve větné struktuře. Běžná věta může vypadat i takto: „Hostinská, která právě se zakloněnou hlavou otevírala láhev vína, dala servírce, která stála za výčepním pultem a myla sklenice, které pokládala na pryžovou podložku, která sála vodu, která…“ V posledku Handke dokonce volí krátký ikonografický záznam sestávající z čtverců a linií, které přesto docela věrně vykreslí, co všechno Bloch viděl za otevřeným oknem.

Posedlost vizuálností a jevovostí je zcela nestylizovaná a nelyrická, věty zůstávají holé a strikně informační, s minimem přídavných jmen. Vzniká tak diametrálně odlišný obraz od Handkovy pozdější tvorby (zmíněné Nebe nad Berlínem, román Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu). Zároveň však klade zvýšené nároky na svého čtenáře. Což může být i slabina. Zatímco v 70. letech magnetismus knihy vyvěral z její radikální jinakosti a rušení literárních tradic, dnes je složitější podobnou hru přijmout. Percepce literárních děl a palety způsobů čtení jsou širší, a zdánlivě se tak vytrácí důvod číst experimentální román, který již experimentem dávno není. Nicméně to neznamená, že by se jednalo o román banální či zbytečný. Stejně jako Bloch, který opouští známost všedního dne, aby se mu otevřela surovost světa, v níž nachází očištění, i čtenář uvyklý postmoderním či minimalistickým postupům současné literatury může uvítat nečekaný vhled do literárních postupů, jejichž cílem nebylo nic menšího než revoluce.

Peter Handke / Petr Janus / Rubato / 2013

P.S: chtěl jsem dílo zařadit do kategorie "sportovní" - není tu.