Můj přítel Nevědomý

Je trochu smutný, když je vám nelepším přítelem někdo, kdo nemá ani ponětí že existujete.

Neublížíš, ani nepohladíš

Nezradíš, ani nezachráníš

A přece pohladíš mé rozechvělé tělo, však jen zevnitř, aby se nestydělo

A přece zachráníš mou štkající duši, však jen lehce, aby se nedalo tušit

že tu vlastně jsi, i když vidět tě není,

že mi z tvých slov srdce buší,

ačkoli mně nepřísluší

o tobě představy ani o nás snění,

o procházkách, rozhovorech, o porozumění

Jak tonoucí se stébla chytá v zoufalé snaze popadnout dech,

tak já se ve chvílích nejdechberoucnějších v myšlenkách k tobě vracím

A všechny tvé jiskřivé pohledy, které věnuješ objektivům fotoaparátů,

tvé vřelé usměvy, jejichž hřejivost je pro miliony,

i tvá milá slova, jejichž obecnost mě bolí,

to vše si přivlastňuji.

Neboť ty jsi mé stéblo, můj záchranný kruh, můj tulipán

rosteš za vysokou zdí, za zdí železná vrata, za vraty smečka psů, za psy moře a tisíce kilometrů,

tam si rosteš, za neprůstřelným sklem

a já, smutně ukojená iluzí o přátelství, se na tebe dívám dalekohledem

---