Třešně

   Malý chlapec klečel na poválené trávě, dlaně měl sepjaté jako v modlitbě. Nad ním se tyčil robustní plešatý muž v umolousaném tílku a záplatovaných kalhotách. Byl velmi rozzlobený a zhluboka dýchal.

______________________________________________________________________________________________________________

   Čtrnáct dní za plotem školní zahrady dozrávalo malé ovoce, zelené bobule nám rostly před očima a postupně nabíraly červenou barvu. Ten večer jsme přelezli plot.  Už jen při pohledu do korun stromů jsme měli plnou pusu slin.

   Seděli jsme v pokřivených větvích, trhali a jedli ty masité tmavé kuličky, které chutnaly trochu po krvi. Křupaly nám mezi zuby a byly ještě teplé z odpoleního slunce. Štáva mám tekla po bradě a na trička, další třešně jsme cpali do igelitových sáčků, které byly najednou tak malé a tak těžké.

   Z postranního vchodu školy náhle vyběhl pan školník, křičel, mával rukama a nám ztuhla krev v žilách. Pud sebezáchovy velel seskočit i z těch nejvyšších pater větví, přelézt plot a utíkat  a utíkat.

   Korpulentní muž se k nám ale blížil závratnou rychlostí, kterou by u něho nikdo nečekal. Bylo nad slunce jasnější, že některé z nás dohoní. Jako by se najednou zastavil čas. A pak se stal ten zázrak.  Malý kluk, kterého jsme s sebou vzali jen proto, že tolik škemral a škemral, seskočil hbitě ze stromu, začal kličkovat směrem od plotu ke školnímu hřišti. Pan školník se zarazil, zastavil se na chvíli a rozběhl se za drobným chlapcem. Netrvalo dlouho a dlouhými kroky svou oběť dostihl. Víc už jsme neviděli, přelézali jsme plot a utíkali ke vzrostlému křoví, kam jsme se ukryli, sípavý dech nám unikal z dětských hrudníků a svaly na nohou se nám chvěly.

   Chladný večer  byl najednou ještě chladnější, studené čůrky potu nám stékaly po páteři. Z úkrytu, obklopeni zelenými listy, jsme v tiché hrůze pozorovali lampami ozářenou scénu, kde hlavní tragickou postavou byl malý kluk.

Plačtivým hlasem úpěnlivě prosil, sliboval a žádal o odpuštění. Slzy jako hrachy se mu valily z očí, i na tu dálku jsme slyšeli vzlykání a litanii o tom, jak jeho táta hodně pije, o tom, jak je často bitý a má stále na zádech modřiny. Monolog zakončil přesvědčivým prohlášením, že jestli to pan školník oznámí, tak ho táta určitě zabije.

   Ustrnulo by se nad ním  i to večerní nebe. Ustrnul se nad ním i pan školník, zatahal ho jen za ucho, pak mu domlouval nepříliš silným hlasem. Za nějakou chvíli se do tiché ulice nesl kovový skřípot zavírané železné branky.

Malý chlapec si začal potichu pískat a a čím dál byl od plotu školní zahrady, pískal hlasitěji a hlasitěji. Palce rukou si zastrčil do kapes od třešní zakrvácených kraťasů. Byl najednou o pár centimetrů vyšší, jak narovnal záda a srovnal s námi krok. Po slzách nebylo ani památky.