Před zpovědí II.

Tamto na sebe přece nemohu říct

ta hrůza…

co si o mně kněz pomyslí…

a žít s tím už taky nedokážu

úplně všechno na sebe teď řeknu

jen prosím, prosím, prosím

tu strašnou věc…

až třeba příště? 

nebo aspoň před někým jiným…

nebo nemohlo by to zůstat jen mezi námi?

tak moc to bolí a chce ven

ten koutek srdce,

který ještě nikdo,  nikdy …

Kriste, prosím, dej mi sílu

ta strašná hanba, že tohle dělám

a ještě jsem pyšný prolhaný křivák

co to tolikrát zamlčel

při zpovědi

aby vypadal lepší

a ne jako zkažený hříšník

pyšné vzpurné srdce,

co nebi smrdí,  jak obílený hrob

plemeno zmijí,  co neuteče soudu

ne, stejně to nedokážu říct…

ne,  prosím,

nemluv o tom,

jak moje tajné hříchy

zazní  jednou před Tvým trůnem

ze střech

a vše skryté bude zjeveno

Néé, prosím,

to néé

neber na mne to slovo

o ohnivém jezeru

…pro smilníky…

tím to tak strašně bolí

Auu!  au!  au!

tak ano

to zas bude...

... strašná hanba...

(jako obvykle)

...