KNAN

Jistě jste si všimli, že jsem se nějaký ten den odmlčel. Tady ve vyšetřovací vazbě není jednoduché dostat se na net, ale popořádku:

Koncem března jsem se vrátil linkovým autobusem z pravidelné kontroly na Úřadě práce z okresního města k nám do Bučinky. Protože jsem za jízdenku dal poslední peníze, nemohl jsem ani zajít za kamarády na žejdlík do naší nálevny „U poctivého sociálního demokrata“. Jak jsem se tak zbůhdarma poflakoval po rozmlácené asfaltce podél rybníka na návsi a pozoroval veselé děti převážně z jedné velice životaschopné etnické menšiny, přišel jsem na nápad založit politickou stranu.

Nezavrhl jsem tu myšlenku, ani když jsem se ráno probudil a poradil jsem se se svým sousedem instalatérem Hulíkem. Podpořil mě. Když jsem navíc našel v kuchyňském stole poštovní známku s písmenem „A“ a s vyobrazením Pata a Mata, nestálo mé žádosti o registraci už nic v cestě.

Čekání na kladnou odpověď a na sociální dávky jsem si krátil vymýšlením hesel a malováním transparentů. Když se mi navíc podařilo prodat karburátor z pradědečkovy Čezety  vydělal jsem tak přes čtyři sta korun, už jsem to nevydržel a vypravil se z Bučinky  zase do města. Získávat členy a zahájit politický boj. 

U prázdné kašny na lanškrounském náměstí jsem rozvinul plakát

„Děti nemáte kvůli státu, ale kvůli sobě“

a vztyčil dva transparenty:

„Pomocnou ruku hledej vždy nejprve na konci vlastního ramene“

„O zdraví má pečovat především každý sám a až potom žebrat u zdravotní pojišťovny“

Několik maminek s kočárky se právě přemísťovalo z jedné cukrárny do druhé, a tak jsem jim vnutil odznáček s nápisem "Kdo neplatí daně, nemá právo volit". V ruce jsem přitom mával flyery s výrazným heslem "kdo si nevydělá na nájem prací, je vyvrhel!"

Nikoho jsem tím nezaujal. Hesla Pirátské strany „Evropa je naše moře“ nebo Komunistů „Evropa pro lidi“ jsem přitom pokládal za mnohem méně úderná, a ani "Evropa pro stromy" strany Zelených neburcovala z letargie. Rozhodl jsem se vytáhnout hlavní trumf, název své strany:

„Kdo nepracuje, ať nejí!“

Toho si všimla skupinka Romů, povalujících se v barokní kašně. Shlukli se kolem mě. Od městského ukazatele počasí k nám sice vyrazil městský strážník, ale během několika kroků usoudil, že je v oslabení a stáhl se na provozovnu. Ohlásil nepovolenou demonstraci a státní policie nás civilizovaným způsobem rozehnala. Šťastně, i když bez transparentů, jsem chytil v 16,43 poslední autobus do Bučinky.

Ještě před zprávami na Nově jsem příhodu vyprávěl sousedovi Hulíkovi. Upozornil mě, že on sice se mnou souhlasí, ale mou stranu volit nebude. Dá hlas komunistům. Ti mají v Bučince pohodlnou většinu a on potřebuje jejich zakázky.

Když jsem se tak ploužil domů podél našeho rozpadlého plotu a spokojeně si pohvizdoval jednu z bojových písní střední třídy, vynořila se přede mnou nečekaně dvě zásahová auta Policie ČR. Povalili mě opatrně na zem, humánním způsobem spoutali a následně sdělili obvinění z podněcování rasové nenávisti.  V tu chvíli jsem si uvědomil, jak bude manželka nadávat, až zjistí, že jsem nevynesl koš s odpadky.