Vzpomínková

Jsem hledající. Hledající odpovědí na všechny otázky,

které ke mně přivál sám čas.

Ty otázky mě spalují, jak oheň mění v prach kusy dřeva,

jež podléhají zkáze věků,

a touha vědět rozežírá mé tělo zaživa.

Ale někdo je tu neustále se mnou. Je to ON.

Ten tichý hlas moudrosti,

který se vynoří ve chvílích naprostého ticha a odevzdání se životu.

Je to ten, který se zjeví ze sfér prázdnoty a zašeptá mi:

"Odpovědi, které hledáš, máš v sobě. Nehledej nikde jinde, neboť nenalezneš.

Můžeš projít světa kraj, ale vždy budeš nucená vrátit se k sobě,

aby sis vzpomněla, kdo doopravdy jsi"

A já z vděčností v srdci mohu ulehnout ke spánku

S vědomím, že jeho cesta bude i cestou mou.

KDO JSEM

V mlžném oparu zděšená svou vlastní smrtí, skláním se nad tělem, které snad dříve patřilo mně. Nyní je jako pouhá schránka ležící na zemi, v níž zastavil se dech i tlukot srdce a zůstala jen nehybnost a zděšení z pomíjivosti života. Kolikrát si jen člověk přeje umřít, kolikrát je bolest tolik silná, že jen dýchat je velmi těžké? A proč, když se ono přání vyplní, je to tak šokující? Mnohokrát člověk přemýšlí, zda smrtí život končí nebo začíná, zda je smrt utrpením nebo skutečným vysvobozením. Vždyť život tak často utrpením byl. Tak proč ani teď, nedochází k úlevě?

Byl horký letní den, sluneční paprsky rozpalovaly chodníky, po kterých jsem kráčela v doprovodu dvou mužů, o jejichž identitě jsem neměla ani potuchy. Snad to byli andělé doprovázející mě na cestě, kteří náhle zmizeli, když jsem dorazila ke svému domovu. Ani jsem se neohlédla, kam. Stoupala jsem po schodišti osamocená se zvláštním pocitem, který každým krokem nabýval na intenzitě. K mému překvapení dveře od bytu byly otevřené a při vstupu dovnitř jsem zahlédla osoby sklánějící se nad mrtvým tělem, které leželo nehybně v rohu místnosti. Někdo tu zemřel, něco se stalo a já netušila co. Udělala jsem několik kroků dopředu, abych se naklonila a pohlédla do tváře oběti, která tu leží, avšak tělem mi projela hrůza, když jsem spatřila tvář té, která ležela na zemi. Jsem to já, je to moje mrtvé tělo, které leží a nejeví známky života.

Večer předtím, než jsem šla spát, jsem z úst vypustila zoufalé přání – zemřít. Ale moje tělo leží mrtvé na zemi a já jsem stále ZDE! Jsem mrtvá, ale JSEM zde. KDO JSEM?

Mlžný opar vznášející se nad tělem náhle mizí a já otevírám oči do jiné reality. Do té skutečnější reality, kdy jsem opět ve svém hmotném těle, dýchám a srdce mi zběsile tluče. Byl to pouhý sen, jehož reálnost mi vyrážela dech.  Tehdy jsem se posadila na postel a mé tělo se chvělo zahaleno strachem ze své vlastní smrti. Hlavou mi probleskla otázka. Jsem opravdu vzhůru? Nebo stále sním? Kdo jsem? Zavírám oči, abych uklidnila mysl i emoce. Jsem sama ve svém prázdném pokoji a ušima mi znějí slova, která tichým hlasem šeptají:

„Jsi stále jako sněhová vločka zmítající se vichřici, když se slovy snažíš vyjádřit svoji podstatu.  Nejsi ta, která je něčím výjimečná ve chvíli, kdy si s tebou pohrává vítr a odvane tě tam, kam ti jeho směr přikazuje. Staň se hybnou silou větru, a tak poznej to, co se skrývá pod povrchem všeho bytí. Jedině tak sama zjistíš, kým skutečně jsi a svojí výjimečností splyneš se vším. Naslouchej hlasu lásky a nech se jim vést, neboť ty jsi láskou v srdci samotném, nikoliv srdcem, nikoliv formou ani ohraničením. Hlas lásky uslyšíš ve chvílích, kdy dokážeš utišit svoji mysl, přesycenou myšlenkami a přesvědčeními, které tě drží v zajetí tvých vlastních iluzí. Věříš-li lidem jejich zoufalství a beznaděj, pak se sama stáváš zoufalou a bez kapky naděje. Věříš-li v nespravedlnost a bolest, tak i ony se stanou součástí tvého života. Pokud budeš ve své duši podporovat utrpení, budeš nucena nadále trpět. Jsi ta, která dává život všemu okolo, proto pečlivě vybírej každou svou myšlenku, neboť z myšlenky se stanou činy, kterými bude vytvářen tvůj život. Půjdeš-li za hlasem lásky, staneš se jí a poznáš to, co je skutečné a neměnné. Její hlas tě povede v hojnosti i ve vyprahlé pustině, zůstane s tebou ve chvíli, kdy ostatní odejdou. Projde s tebou tvou proměnou a ponese tě na svých křídlech ve chvílích, kdy tvé kroky budou příliš bolestivé. Jdi po její cestě, ale nehledej ji, neboť ona není ta, která je ztracená. Láska je čistá přítomnost sídlící v tvém nitru. Nelze ztratit, nelze hledat. Lze pouze být. Nejsi strach a nejsi bolest, lpění ani ta, která touží po poznání. Možná jsi tou, která v tichosti pozoruje všechno to, co se okolo ní děje. Možná jsi jen prázdnota, která ze sebe vyšlehává prožitky a sama zůstává v pozadí, jako neměnná složka všeho dějství. Ne. Nebudu ti říkat odpověď, neboť ji musíš najít sama. Skutečnou identitu však hledej však za hranicí tvého myšlení, za hranicí svých rolí a ztotožnění se s formou. Hledej jí za hranicí pozorování, neboť nastala chvíle, kdy jsi připravená znát odpověď. A ve chvíli, kdy budeš odpovědi téměř na dosah, podívej se, zda tu vůbec někdo je.“