(S)Vědomí

   Stolní hry, společenské hry, alkoholické hry, jakékoli hry, všechny je mám od malička potřebu vyhrát. Je jedno, jestli hraju o vypití "trestného" panáku nebo Člověče, nezlob se! s dětma ve školce. Chci vyhrát. Musím vyhrát. Musím, jinak budu naštvaná. Jinak budu nutit vítěze hrát znovu, dokud nevyhraju. Protože když nevyhraju, začne peklo. Peklem se rozumí to, že minimálně třísknu do stolu takovou silou zlosti, že veškeré komponenty na stole změní svou polohu nebo pozici. Několik následujících minut budu obličejem připomínat nafouklý puchýř a v duchu budu přemýšlet o taktice na odvetu. Vítězi potřesu tak akorát pěstí před obličejem a vypustím několik konspiračních teorií o poctivosti jeho výhry. Ať je pravda jakákoli. 

   Už jako děcko jsem se hodiny vztekala v koutě pokoje, když jsem s otcem prohrála Pexeso. Dostihy jsem za svůj život dohrála do konce nanejvýš třikrát. Buď jsem na začátku hry šlápla na "Dištanc", což mě psychicky tak demotivovalo, že jsem všem protivníkům tak dlouho omílala, že je to nespravedlivé, až se nakonec slitovali nebo to dál nechtěli poslouchat, a začlo se znova. Nebo jsem v půlce hry zjistila, že ta moje "vítězná" taktika nebude tak vítězná, jak jsem si myslela. Takže jsem začala navrhovat různé aktivity, jako svačinku, odpočinek na zmrzlinu nebo procházku, zkrátka cokoli, u čeho by se dala "omylem" rozkopnout hrací deska, takže by v rámci nastalého chaosu byla hra ukončena. Byla jsem hroznej křivák, teda stále jsem. Občas. Ale já za to nemůžu, mě prostě nestačí "Hlavní je se zúčastnit".

   Nedávno se u mě vyskytlo pár nových přátel, kteří ještě neznají mou obsesi výhrami. Výhrami ve společenských hrách, na jiné výhry jsem příliš laxní. Neznale navrhli Poker. A to by bylo, abych ve hře, kde je podstatou Poker face, kterej je pro mě absolutně neaplikovatelnej, nevyhrála. Výhru rozhodně nelze přičíst mé herní zdatnosti, ale mé strategii nezavřít pusu ani na půlminutu. Je těžké se soustředit, když hrajete s někým, kdo místo Pokrfejsu probírá poslední "trhák" od Trošky. A slevy v Lidlu. A počasí v Uzbekistánu. Skutečně to nelze. Je to mnoha mými výhrami potvrzené pravidlo.

   Když ne v Pokeru, tak co třeba v Osadnících? Nu, jak myslíte. Já, starej mistr "šmela" vim, jak se nenápadně poposunout k výhře. Podvody ve stolních hrách, v nestřežených okamžicích, to ke mě patří, jak "lidičky" k Lucce Bílý. Ale těch, kupodivu, nebylo třeba. Ani v první hře, ani ve druhé, ani za dva týdny ve třetí. Výhra třikrát v řadě. No, pro moje školními neúspěchy a blonďatostí pošramocené ego, jako živá voda. "Tak dáme panáka a odvetu?" Hmmmm, ... Jistě. Musím přeci zjistit, jestli jsem opravdu takový mistr strategie, abych počtvrté obhájila zlato.

   Jenomže já jsem člověk psychicky nestabilní. A když se v půlce hry všechno jeví ztracené, začíná mě ovládat panika. A v tomto okamžiku nastane situace, kdy osazenstvo stolu opustí své pozice, hru zanechá jak leží a běží a odejdou. Prostě odejdou, aniž by si uvědomili, co tím způsobili v mé hlavě. Podvádět nebo hrát čestně? Podvádět a možná vyhrát nebo nepodvádět a možná vyhrát? Nebo možná prohrát. Ale je lepší prohrát poctivě hranou hru? Nebo prohrát hru, i když jste podváděli? Co je víc potupné? Co teď? Když tam dám navíc tohle políčko, nikdo si toho nevšimne. Co trošku posunout tuhle vesničku? Bude si někdo pamatovat, jak to bylo? Tak aspoň prohlídnout ty bonusový kartičky. Ne, to nemůžu! Jsem přeci učitelka, tohle by bylo nepedagogické. Nebylo by to hodno Mirka Dušína. Nebylo by to ... Počkat, proč mě to vůbec zajímá? Tady jde o výhru! A nikdo tu není. Nikdo tu není už pět minut. Deset minut. Patnáct. Patnáct pekelných minut, kdy jsem si sepsala imaginární Pro a Proti Podvádění. Je to tak jednoduché, stačí jenom ...

   Neudělala jsem to. Neudělala jsem to, ne proto, že bych z výhry podváděním neměla radost, tu bych měla, výhra je výhra, na podvádění se historie neptá. Neudělala jsem to proto, že jsem sama sobě chtěla dokázat, že už nejsem ten malej fracek, co v Dostizích dělal pokladníka, aby si mohl "půjčovat" peníze. Nejsem ten desetiletej pihatej křivák, kterej kartičkám Pexesa ohýbal rohy, aby je pak "náhodou" našel. A nejsem ani ten podvodník, kterej, když pikal koukal mezi prsty, kam se kdo schovává. Nejsem. Jsem dospělá a podvádění je pro děti a politiky v předvolebních slibech. Hraju poctivě, aspoň prozatím. Aspoň do tý doby, než mě někdo porazí:-))