Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCertifikát
Autor
Herr_Jaroslav
Nechal jsem práce a vytáhl šuplík. Na dně se kulatilo několik mincí, na kafe to bude stačit. Vyšel jsem z kanceláře. Na chodbě u automatu stál Kazda a sledoval, jak mu plastový penis čůrá do kelímku. Všiml si mne a pokynul hlavou.
"A pak se všichni na patře diví, že není kafe! A oni sem na něj chodí z přízemí," zanadával jsem a opětoval pozdrav. Kazda, který má kancelář v přízemí, pokýval souhlasně hlavou."
"Jsou to hajzli," řekl.
"Všechno v pořádku?" zeptal jsem se.
"Dole ano. Jak u vás?" řekl Kazda.
"Občas stíháme," odpověděl jsem. Automat zapískal a zapnul si poklopec. Kazda vytáhl kouřící kelímek a pomalu se s ním ke mně otočil.
"Mimochodem, když už tě vidím... jestli chceš, můžeš si udělat certifikát. Podnik to platí. Musíš složit zkoušku. Je to přesně z toho, co děláš. Akorát hodně teorie. Takže kdybys chtěl... Přihlášky u Duška."
"Nám nic neřekli," odpověděl jsem.
"Protože na vás serou," řekl Kazda.
"To vím i bez tebe. A já zase seru na certifikát." Ani jsem moc netlumil hlas. Na chodbě u automatu se tohle může.
"No, jak myslíš. Ale máš jistotu papíru. A lepší šance na trhu. Aspoň trochu. A navíc si ho můžeš pověsit na zeď," řekl Kazda a opatrnými kroky odcházel do přízemí. Z ruky mu stoupala pára.
Vypil jsem si kafe a vrátil se do kanceláře. Bylo devět patnáct. Čas pracovat. Bez papíru. V tom, co dělám, jsem dobrej. V baráku není větší machr. Machr bez certifikátu. Je to skoro jako by se řeklo, že chodím s holou řití. Do prdele... do té holé... A stejně jako nikdo nikdy nedokázal zabodnout vteřinu, ve které dostal žízeň, ani já jsem si nevšiml, kdy přesně jsem začal chtít Kazdův certifikát.
Zavolal jsem Duškovi. Mluví vždycky napůl nosem a tahavě, když dojde na konec věty, její začátek máte pořád přilepený v uchu. Chtěl jsem vědět, jak je to s tou zkouškou. O Kazdovi jsem se nezmínil. Pro jistotu. Jeho jistotu. Dušek nezklamal, telefon byl celý ulepený. Hradí se to prý z nějakých unijních fondů, je to pro celý okres, trvá to měsíc, týden se po večerech bude školit s lektorem a zbylé tři týdny se každý musí učit doma. Potom bude zkouška, kdo složí, získá certifikát.
"A vy byste měl zájem?" zakňoural Dušek protáhle. Skoro jsem viděl, co si myslí: "To zase bude papírování..."
"Měl," řekl jsem, než se telefon definitivně ucpe.
-------------------------------------------------------------------------------------
Čekal jsem, až Dušek všechno najde. Mezitím jsem přemýšlel, proč mu všechno trvá dvakrát déle, než běžnému člověku. Možná právě proto, že on není běžný. A nebo proto, že má kancelář ve čtvrtém, takže je tu asi řidší vzduch. Konečně měl všechno na stole. Začali jsme vyplňovat. Dušek cvakal do formulářů, kladl mi otázky a soustředil se na monitor tak, že jsem ho skoro nechtěl rušit odpovídáním. Potom vypsal to samé do papírů. Vzpomněl jsem si na přírodopis ve škole. Někteří živočichové žerou pouze rostlinnou potravu. Někteří úředníci žerou pouze papír. Ale bylo odstartováno.
Cestou domů jsem si koupil učebnici. Od Duška jsem předtím dostal jednu proti podpisu. Něco nového se objevilo v mém životě. Když jsem přišel domů, vykukovalo to na mne ze všech rohů. Potom vykoukla z kuchyně Marta a zeptala se: "Budeš jíst? Mám tady knedlík s vajíčkem a okurku."
"Dám si a potom se půjdu učit," odpověděl jsem.
"Co se půjdeš?" vykoukla Marta ještě jednou.
"No jo, učit se budu, učit," řekl jsem jako člověk, který je po letech zase na začátku. U knedlíků jsem jí vyložil, co mne následující měsíc čeká. Vlastně nás. Vyjmenovával jsem jí jednotlivé body a kyselou okurkou jsem dělal ve vzduchu odrážky.
"A je to potřeba?" zeptala se Marta nemožně. Podíval jsem se na ni rozezleně.
"A ne? Mám dřít bez papíru? Prostě měsíc potřebuju tady doma klid, a to je bez diskuse!" vyrazil jsem ze sebe a udělal okurkou tečku směrem k Martě. Marta si přimáčkla dlaní oko a zasyčela. Vypadalo to, že nic nepochopila.
Tečka okurkou je posvátná a podle toho jsem upravil svůj denní rozvrh. Když jsem otevřel fasovanou knihu od Duška, po několika stránkách jsem získal jistotu, že je toho moc. Učebnice, za kterou jsem zaplatil v knihkupectví, měla stejný problém. Marta šla ve dvě hodiny ráno na WC a cestou zpět do ložnice se zastavila v mé pracovně. I se zalepenýma očima si dala dohromady, že když neležím vedle ní v posteli a v pracovně se svítí, musí to spolu nějak souviset. Ne, neřekla nic, jen stála ve dveřích a chvíli mžourala do světla. Zakýval jsem od stolu povzbudivě hlavou, chtěl jsem tím říct: "My to zvládneme, neboj," nebo něco podobně silného. S nepřítomným pohledem zavřela potichu dveře a šla spát.
"Jenom měsíc, potom budou zkoušky a pokoj od všeho," vtloukal jsem si v práci do hlavy, zatímco jsem se nemohl strefit papírem do tiskárny. Spal jsem dvě hodiny, na židli. Bylo mi špatně. Počínající gravidita. Čekám diplom, to víte. Motal jsem se po kanceláři, pil kafe a usínal. Do klávesnice jsem bušil ve stoje, sednout si znamenalo jistou smrt. A večer do kurzu. Návrat domů v půl jedenácté večer.
Uběhl týden a já změnil názor. Když jsem na začátku získal dojem, že toho po nás chtějí moc, mýlil jsem se. Chtěli toho mnohem víc. A když požadovali oni, musel jsem nutně ubrat jinde. Marta se začala dívat na seriály. Byla úžasná. Řídila se nepatrně přepracovanou klasikou: "Nesouhlasím s tím, co děláš, ale budu ti do poslední kapky krve vařit kafe, abys u toho neusnul." Měla-li nějaké potřeby, nechala si to pro sebe. Byl bych jí byl vděčný, ale musel jsem se učit.
Kurz skončil, nastala ubíjející dřina na plný úvazek. Všude kolem mne byli duchové. Mluvili a znělo to jako ozvěna. Oslovili mne a já sebou leknutím trnul. Navíc jsem začal vidět dvojitě. Veškerá složitost světa a života se mi zredukovaly do jednoduchého povelu: "Označte správnou odpověď, a, b, c, d..." Projížděl jsem stovky testových otázek. Jednou večer jsem si šel namočit hlavu do studené vody. Marta seděla v obýváku před televizí. Podívala se na mne a já si uvědomil, že ji nesnáším. Proč mne ruší tím, že se na mne pokaždé podívá? Proč mne vůbec ruší svou přítomností? Nevšímal jsem si jí, polil jsem si hlavu a vrátil se k učebnicím.
Kazda se shýbl, zdvihl dvacetikorunu a podal mi ji. Myslel jsem, že jsem ji hodil do otvoru, ale byl o něco málo vedle. Tohle se mi poslední dobou stávalo často. Napodruhé už mince zapadla. Zapomněl jsem zmáčknout tlačítko a čekal jsem. Automat také. Kazda zmáčkl za mne. Někde to začalo bručet.
"Zítra dělám zkoušky na ten diplom," řekl jsem.
"Já vím, standardku," odpověděl Kazda. Bylo v tom něco zlověstného.
"Cos říkal?" zeptal jsem se a promnul si dlaněmi oči.
"Děláš certifikát Standard, tak se to jmenuje. Ještě existuje Plus, trvá to dva měsíce. Ale to už si musí každý zaplatit sám."
"A rozdíl?" zeptal jsem se opatrně. Byl jsem vysílený.
"Stručně, standardi jsou dělníci s papírem, kdežto kdo má Plus, je bůh," řekl Kazda.
"Běž do prdele," řekl jsem chraplavě.
"Říkám jenom, jak to je," prohodil Kazda. Šel jsem pryč.
"Nechals tady kafe!" křikl za mnou. Nevěděl jsem, o čem mluví. Takže Plus, kdo má Plus...
Doma na stole rozevřené knihy. Tak, jak jsem nad nimi dnes ráno ve tři usnul. Marta už ani nenakoukla do chodby, když jsem odemykal. Seděla v obýváku a dívala se na televizi. Sedl jsem k učení. Označte správnou odpověď. Po tisící, po sto tisící, po miliónté... Ruce se mi třásly, oči mne nesnesitelně pálily. Smyslem života je zaškrtnout správnou odpověď. A proč? Abych dostal Standard! Kurva do hajzlu, abych dostal standardní kus papíru! Kurva, kurva, kurva...! Kniha letěla proti dveřím, ale to nestačilo. Židle letěla za ní, to už stačilo. Na vysklení. Marta přiběhla.
"Jirko!" zakřičela poděšeně.
"No co, co je?" zařval jsem rozzuřeně.
"Co je s tebou? Chováš se jako blázen!"
"A co je tobě do toho? Kurva, co je tobě do toho? Mám tě plný zuby! " řval jsem na ni. Oči se jí rozšířily strachem. Zmizela v obýváku. Okamžitě jsem na ni zapomněl. Takže zítra dělám standardku. To je legrační, úplně jsem se musel smát. A taky jsem se smál. Takže já budu mít standardní papír. Za tu dřinu, za to umírání. A co byste chtěli za Plus? Mám se svlíknout z kůže a zpřelámat si kosti? Vydloubnout si oči a provrtat díru do mozku? No tak dobře, já to udělám. Kazda bude konečně držet hubu. Na chodbě to zašramotilo. Rozsvítilo se a potom zhaslo. Zabouchly se dveře. Takže rychle, neztrácet čas. To všechno byl jen předvoj. Potřebuji Plus!
Že Marta odešla mi nevadilo. Nechala na listu papíru vzkaz, že bude bydlet u své matky, protože se mne bojí. Papír jsem použil na studijní poznámky. Třes v rukou, vratké nohy, krvavé oči a hučení v hlavě už nevadily. Mozek mi pracoval na plný výkon, dychtil, cítil cosi lákavého. Plus...
Hned po zkouškách jsem odchytil jednoho z komise a vyzpovídal jsem ho. Ano, je to možné, Plus je skutečně nevyšší meta v oboru, ovšem tomu odpovídá i náročnost. Termín zkoušek je za dva měsíce. Doporučená literatura taková a taková. Popřál mi hodně zdaru. Spěchal jsem do knihkupectví a potom domů. Výsledky dnešní zkoušky jsem se měl dozvědět zítra, ale nijak zvlášť mne to nezajímalo. Byl to jen Standard.
Něco málo z knížek jsem sehnal hned, zbytek jsem objednal. Hodiny ukazovaly deset večer. Měl jsem osm hodin nerušeného studia. Pokud neusnu. "Opovaž se!" varoval jsem sám sebe. Rozbité dveře v pracovně nevadily, v obýváku byla tma a ticho. Zase podtrhávat, vypisovat, hledat dodatečné informace. A potom přijde vytoužené: "Označte správnou odpověď." Neumím si představit, že jsem kdy mohl existovat bez čtyři možností, z nichž jen jedna je správná. Směju se už nahlas. A kafe a studená voda...
V práci jsem nemohl najít svou kancelář. Spletl jsem si patro. Nakonec jsem trefil. Na netu jsem si našel výsledky včerejší zkoušky. Udělal jsem. Nevadí, jedeme dál. Už mi to nemyslí. Ale Kazdovi to řeknu. I že dělám Plus. Musím si jít pro kafe. Na chodbě jsem se dal doprava, potom jsem si vzpomněl, že automat je opačně. Potkal jsem ducha. Asi Makovský nebo Řeřicha. Všechno se mi pletlo. Mluvil jako ze studny.
"Ty vypadáš! Jo, znal jsi Kazdu z přízemí? Tak to má za sebou. Rozmlátil se na dálnici. Škoda ho." A šel pryč.
Zavřel jsem se na záchodě. Kohoutky jsou tu dost vysoko, aby se pod ně dala vrazit hlava. Studená voda mi stékala po spáncích. Tentokrát to nebylo ze studijních důvodů. Kazda už není. To jeho věčné postávání u automatu a vševědoucí řeči, to všechno byla jen fikce. Ve skutečnosti byl mrtvý. Od začátku. Nebo jak to vlastně je? Chtěl jsem se mu zmínit o Plus. Aby sklapnul. Ale má smysl zavírat hubu mrtvému?
Usnul jsem pod proudem studené vody, potom jsem se vzbudil a bylo mi mnohem lépe. Viděl jsem jasněji, jako by mi někdo mezitím vyleštil oči Okenou. Rychle jsem se vrátil do kanceláře. Takže co, co udělám? Co jsem to chtěl? Označte správnou odpověď... ale hovno, kde mám klíčky! A cestou k Martině matce musím někde sehnat kytku...
24 názorů
Tomáš Sedlačík
09. 05. 2015Přijde mi, že to nemá zdaleka tu kvalitu jako Hotel C. Narážím stále na divnosti jako "Z ruky mu stoupala pára. / zabodnout vtěřinu / A nebo proto, že má kancelář ve čtvrtém, takže je tu asi řidší vzduch." V tom posledním případě jsi asi myslel "takže je TAM"... Až potud to nemá spád a to je dost. No a přiznám se, že mě to ani tematicky nebaví, takže vzhledem k výše uvedenému jsem nedočetl.
správný náboj, dá se do toho vžít.... líbí se mi, jak píšeš, aniž bych to zkoumala pohledem.... stačí jen číst....a vnímat slova a měnící se atmosféru.... *t
blacksabbath
07. 07. 2014četla jsem až do konce....smekám klobouk hluboce.....T***
Životná situácia hlavného „hrdinu“ - obsahovo prázdna, úpadková. Prostredníctvom nej (situácie), vidíme obraz poklesnutia určitých prirodzených hodnôt v spoločenských i medziľudských vzťahoch. Podané maximálne autenticky, inteligentne a s vtipom. H._Jaroslavovi sa (tu) podarilo vytvoriť takú analogickosť zobrazovaného sveta so svetom skutočným (mimetizmus), že nás tento jeho „poviedkový svet“ zväčša až pohlcuje, ako model reálneho sveta.
(Možno miesto záverečnej vety by stačilo - Marta...).
pochopil sji to úplně blbě...:) mít fleka na úřadě je dneska docela výhodný byznys...ale pro udržení se na něm, musíš hold mít min. vysokou... nejlépe hned dvě...
Dobry. Vtipny.
Zuzulinka, a ja to pochopil tak, ze holky na urade musi mit vysokou proto, aby NEdelaly totez :)
Ten konec na mě púsobí báječně v tom, že certifikát je sice potřebný, ale ženská je důležitější.
No to je pěkné. Povídka má spád.Srší vtipem a zvrat na konci po vygradovaném ději je nečekaný. Rozum zvítězil.
Nechtělo se mi to číst, ale udělal jsem dobře. Zlepšilo mi to náladu. Takhle nějak to občas dělám. Když už nevím co dřív, tak se vykašlu na všechno a jdu se psem do lesa.
Drobné chyby by se asi našly. Např.: hned druhou větu by bylo lepší rozdělit tečkou na věty dvě. Ale to není podstatné.
Tííp.
Květoň Zahájský
19. 05. 2014Skvělé, až na ten "penis". Tenhle fór je spíš do jiného žánru.
no, holky na úřadě zase musejí mít vysokou... některé tam dělají 30 let bez ní a najednou ji prostě potřebují, aby dělaly totéž...chuděry... tak se u nás nesmyslně živé nesmyslné věci... a lidi, namísto aby žili, hromadí papíry, tituly a třesou se o židle...
*
Ještě doplním: Čtu si to podruhé a zjšťuji, že to, co mi vadí na úvodu, jsou uvozovací věty za jednotlivými dialogy rozhovoru. Dle mého vkusu jsou to "brzdy", jenže tohle může cítit každý čtenář jinak, a vzhledem k tomu, že je nás už nejméně sedm, kteří dočetli do konce, ten úvod asi tak odpudivý nebude :-)
Začátek je takový rozpačitý, "nevtahující" a mám pocit, jako když nevím, o čem čtu nebo dokonce jako když autor neví, o čem píše; jaký byl záměr. Čím dál ale čtu, tím je lepší čtení to je, a obavy, naplňující mě na začátku (tj. že je to o ničem), rychle mizí. Závěr je krásný a smysl téhle povídky je po dočtení dostatečně jasný.
@aleši, jen aby to v tom druhém případě nebyl čertyfikát (o kterém jsi tu tuším někdy psal)
Hezky napsané. Čekal jsem že se z Kazdy vyklube zákulsní manipulátor a on je nakonec spíš záhrobní.
Jen ten "plastový penis" hned v úvodu na mě působí zbytečně obhrouble.
aleš-novák
19. 05. 2014Úžasně vystupňované napětí. A ty neveselé psychologické postřehy jsou tak přesné, až to děsí. Happyend se mi do závěru téhle šílené jízdy moc nehodí.