Rozmarýn

   Blízko proletěla hvězda a snesla se do náruče nicoty. Nehybná ruka lesa pokynula tmě, aby do něj vstoupila. Nejde to, tak přestaň už, dýchavičně zašeptala osoba z útrob počínající noci.Nevyprostíš se a nevyprostíš. Rozfouká tě to na všechny strany.

    Když se sebrala k odchodu, nevěděla, co se má dít potom. Kam půjde, proč odešla. Ohlédne se a vidí jen vzdalující se hranici moře. A proč že se teď jako malá tečka komíhá na moři v loďce bez vesel příliš daleko na to, aby se mohla vrátit? Odpovědí budiž sinalá mlha nad hladinou, do níž vplouvá v rytmu promarněných vteřin. Rozhlíží se kolem sebe, ale do svítání zbývá mnoho hodin slepoty, která se beztak jen z černé změní ve slepotu šedobílou. Rozmarýn. Vnímá jej jako vzpomínku někde pod hrudní kostí jako malý zlatavý obláček. Nepamatuje si nic víc – jen rozmarýn. Budu pryč a už se nevrátím. Obláček jménem rozmarýn začal chladnout.

    Kým budu? Proč už nemohu být tím, kým jsem byla? Moře mě odneslo. Kým budu, až mě vyvrhne? Snad nikým, nikým bych mohla být. Ukonejšena zavírá oči. Už se na tmu nedívá. Tma se dívá na ni. Ne, neusne. Tahle ne. Spánek nepotřebuje, rozhodlo moře.

Ránu se podařilo rozpustit mlhu. Ona se nerozhlíží. Sedí s rukama na čele, žíznivá a prokřehlá. Když se odváží vzhlédnout, svět se jí před očima utopí v záplavě měňavých jisker.

    Dlaně se opírají o studený písek, otvírá oči a vítr jí na pozdrav ovane tvář a vhodí trochu písku do očí. Nový začátek, pomyslela si. Ohmatala si rukama tvář. Kdo jsem? Nepoznávala tu tvář. Bylo to proto, že se změnila, nebo proto, že se nezměnila?

    Vstala. Řízla se o schránku srdcovky, ani to nebolelo. Za pláží čekali první vítači. Jeden vedle druhého. Jako by upírali své neviditelné pohledy všude, jen ne na ni. Byly to stromy. Z nich vzlétlo hejno ptáků: salva na uvítanou. Ještě vyjít na kamenitý kopec. Zeshora jí moře vzdáleně připomnělo spirálu, stejně, jako jí rozmarýn připomínal zašlou vzpomínku. Otočila se zády k moři. Tyčila se v takové dálce. Hora. Zasněžená. Její. Připomněla jí tu padající hvězdu. A jak tehdy foukalo a pak někdo řekl (Rozfouká tě to, nevyprostíš se a nevyprostíš, musíš jít, víš, já bych stejně nikdy, nikdy...) – a musela odejít.

    Nedořečené se stává ukončeným, když umně umlčíte svoje srdce. A samota je nakonec skvělý společník na cestu.