Údolí

Chodím rád do toho údolí.
Vlastně vždycky když cejtim potřebu někam jít jdu do nějakýho údolí .
Podivuju se když někdo vypráví kam vylez ,na jakej kopec nebo horu .
Jak to bylo náročný a kam vystoupá příště .
Ani jednou v životě jsem neměl takovou potřebu .
Stačej mě údolí a to jedno obvzlášť .
Má svoje počasí ,tepnu a dějiny .
A šero ráno dýl a věčer dřív .
Takovej jinej svět v tom většim v kterym se žije .
Ty jeho dějiny málokdo zná .
Jen ten kdo jich kus zažil a druhej kus slyšel .
a třetí si mohl domyslet .
Když tam někoho zavedu tak to nevidí .
Nevšimne si třeba ,že vítr je slyšet o dobrou půlminutu dřív než přijde.
Zašumí na úbočí a pak se teprv přinese .
A zvuk se tam chová jinak .
Když teda člověk neni přímo u nějakýho splavu nebo peřejí .
Tam se mu řeka zareje do uší .
Jednou jsem si vzpomněl na ty lezce po horách a rozhodnul jsem se vylízt na kopec .
Jako cesta do jinýho světa .
Jak jsem stoupal začal vzduch vysychat a těžknout teplem .
Zemitá vlhká vůně se změnila na horkou lesní .
Energický vyřvávánání ledňáčka přebralo sebevědomé káně .
Najednou i otázky co se mě melou v hlavě v údolí se proměnily .
Nekoukám pod nohy na každou kytku na všechno co se pohne .
Ale zírám do dálky a oči mnu ,aby přeostřily .
Člověk si musí dopřávat změnu v rozhledech .
Aby nezakrněl .