Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Uprchlík

08. 06. 2014
8
16
1891
Autor
Makoves

Cigaretu nezhasil v popelníku. Když žhavý konec dosáhl úrovně filtru, prostě ho jen tak jazykem otočil a vsunul do úst. Laskominu zapil zbytkem zvětralého piva a zvedl se od stolu. Trošku těžkopádně, pravda. Židli povalil, stůl zůstal stát. Při jeho postavě by ho ani převrátit nedokázal.

Václav Formánek měřil něco málo přes sto padesát centimetrů a vážil rovných padesát pět kilogramů. A navíc o něm říkali, že je nejošklivější muž v obci. Měl propadlý hrudník a křivé nohy. Na bradě prořídlý vous, podobný ochmýření malých ptáčat. Boltce mu odstávaly a oči, jak opilé čínské prasátko, mžouraly přes tlusté čočky brýlí.

Nebyl moc pracovitý, zato opilý byl skoro neustále. Poněkud bambulovitý, námořnický nos toho byl důkazem.

Dopotácel se ke dveřím a na chvíli se opřel o futra.

„Máš to na sekeru, jako vždycky,“ houkl na něho zlomený výčepní odpověď na otázku, kterou Formánek nevyslovil, ale chystal se k tomu. Opilost mu totiž dovolila pouze mávnout paží na hostinského, asi na pozdrav, a vykročit na cestu okolo planých jabloní přímo domů. Těšil se, jak si tam uvaří kávu, silnou jako stehna od Haliny a půjde spát. Jak to probíhalo, bohužel netušil.

Ráno se probudil se spuštěnými kalhotami na toaletní míse. Kávovou lžičku za uchem, kousky brutálně roztrhaného sáčku od mletého standartu se válely všude kolem a jeho obsah byl nasypán v trenkách, které na Formánka smutně hleděly od kotníků.

Bolela ho hlava a doufal, že ne všechna káva, která i se spodním prádlem putovala do umyvadla, se rozsypala. Nahý přešel k zrcadlu. Jeho povadlý penis, který už hezky dlouho nepoužil na nic jiného než na čůrání, ho nezajímal. Díval se na svoje oči.

„Blbče,“ řekl. Z odrazu se na něho šklebila tvář ošklivého zhýralce a ztroskotance.

„Můžu já si vůbec uvařit to kafe?“ zeptal se ztichlého bytu, protože i na rychlovarné konvici se červenal nápis exekučně zabaveno. Na sedačce, stolu a lednici také. „A já tu nemám ani pivo,“ posteskl si, natáhl kalhoty jen tak naostro a kávu si nakonec uvařil. Sotva ji vypil,vypravil se za přítelem Medunou.

„Potřeboval bych půjčit pět stovek, Cyrile,“ žadonil u přítele.

Meduna chvíli jen tiše zíral a potom vyhrkl: „No ty ses zbláznil? Si asi myslíš, že se mi teď splašej kapsy a já začnu peníze cpát do těch tvejch, ne? Kdepak kamaráde, ty seš špatná investice,“ odbyl ho Meduna.

Formánek smutně procházel uličkami malé obce, kde se před tři a třiceti léty narodil jako nechtěné dítě Kláry a Václava Formánkových.

Se sklopenou hlavou pozoroval špičky svých bot, jak ledabyle předháněla jedna druhou a pociťoval čím dál větší sucho v hrdle. Napil by se, ale kde vzít peníze? Alespoň pár korun na malé pivo, na malou slivovičku. I výčepní lihovina by stačila. Snad dokonce i vaječný likér, který mu odjakživa připomínal slepičí potrat, by nyní s chutí vypil.

„Běž do banky, já tam taky chodím,“ zněla mu rada přítele Meduny v uších.

„A taky že půjdu,“ řekl Vašek odvážně a domů skoro běžel. Tam vyštrachal starou lyžařskou kuklu a atrapu jakési zbraně. „To bude stačit.“

Banku ve Hvížďanech pochopitelně neměli, vešel tedy sebevědomě na poštu a rozhlédl se. Najednou mu nějak došla odvaha. Kuklu žmoulal v kapse kalhot jako posmrkaný kapesník a ne a ne jí nasadit. Čekal na vhodný okamžik, který nepřicházel.

Nejdříve musel nechat odejít Procházkovou, potom Hrubešovou, a když byl na poště sám, propásl příležitost. Holka za přepážkou, Míša Urbanová, jeho dávná platonická láska, ho zaregistrovala a zadívala se na něho s nuceným úsměvem státní zaměstnankyně. Mávl jí na pozdrav a spořádaně odešel. Bez peněz a bez sebevědomí.

„Srabe, ty zatracenej srabe,“ nadával si, jenomže chuť polít si jazyk stále trvala. Sebral zbytek odvahy a nakráčel do večerky na návsi. Měl štěstí, že byla prázdná. Nasadil kuklu a pouťový kolt lehce narůžovělé barvy napřáhl výhružně před sebe. Jenže mladičká Vietnamka jen mávla rukou. Nezalekla se ani kukly, ani zbraně. „Neblbnout,“ řekla s úsměvem, „ co ty dát? Pivo, cigarety,“ zpívala s komickým přízvukem.

„Peníze,“ vyštěkl Formánek, když se trochu vzpamatoval z nečekané reakce slečny Lan nebo také orchideje, což dovedli přeložit jen lidé s vyšším vzděláním, mezi které ovšem Vašek nepatřil. „Tohle je přepadení,“ dodal děsivým tónem, připomenuv si scénu z kriminálního filmu, který kdysi dávno viděl.

Lan nezaváhala ani na vteřinu. „To nevadit,“ mávla znovu rukou, „mám i marlboro, Vašík.“

To bylo zlé. Nejenom že mu zjevně nerozuměla ani slovo, ale navíc ho poznala i přes jeho dokonalé maskování. Vašek schoval pistoli za tričko a dal se na útěk. Cestou popadl lahev vodky a rozrazil dveře krámku. Jakmile je za sebou zase zavřel a udělal další prudký skok směrem pryč, vypadla mu z pod trička pistole na chodník.

„Co to tu vyvádíš?“ zeptal se ho přísný hlas. Vašek sňal kuklu, sebral pistoli a postavil se. „Dobrý den, pane učiteli,“ pozdravil starého kantora ve výslužbě,“ to já jen tak blbnu,“ řekl a kvapně opouštěl místo činu.

„Už bys toho pití měl nechat,“ zavolal na něho učitel. Vašek se ani neohlédl. Láhev se pokusil skrýt a jeho rychlá chůze se brzy změnila ve zběsilý úprk. Až za vesnicí, když už si byl jistý, že ho nikdo nepronásleduje, si dovolil zastavit se a vydýchat. Potom šel klidně po asfaltové silnici, kterou už svým žárem rozehřívalo letní slunce.

Asi po deseti minutách klidného kroku, zaslechl zvuk motoru. Zastavil se a čekal. Od Skřivánků se k němu blížilo auto. Jak přijíždělo blíž, rozeznával jeho obrysy, majáček a všechno ostatní. Byla to Dacia městské policie.

Vašek uchopil lahev, jak nejpevněji dovedl a skočil po hlavě do trní, které se táhlo po celé délce silnice. Potom se kutálel a kutálel a lahev nepustil z ruky, ani když narazil do staré vrby, která už roky strážila klid utonulých na břehu rybníka Čerňáku. Vašek se pokřižoval, protože pro všechny místní představovala vrba posvátné místo a o půlnoci se zde údajně zjevovali duchové dětí.

Vašek se s námahou sesbíral a vstal. Všechno ho bolelo. „Asi budu muset udělat inventuru kostí,“ pokusil se vtipkovat, ale místo, kde se nacházel, mu veškeré úsměvy bralo přímo ze rtů.

Posléze zjistil, že kromě ošklivých škrábanců a naraženin, má patrně podvrtnutý kotník, neboť udělat pouhý krok se rovnalo utrpení středověké tortury. Při pohledu na kořist, na nerozbitou lahev vodky, ho však veškerá bolest rázem přešla. „ Anestetikum,“ vydechl slastně. Hned si pořádně přihnul. Kuklu a pistoli vhodil, jako správný profesionál do vody. Do kukly před tím zabalil velký kámen, aby klesla ke dnu. Nic nenechal náhodě.

Přihnul si podruhé. Zahleděl se na les, který na něho temně mával vrcholky smrků zpoza rybníku.

Napil se potřetí, ale to už seděl v trávě a usmíval se.

„Máňo, mám klouzka!“

Vašek se probudil. Ostrý mužský hlas se mu zařízl do mozku jako nůž. Pokusil se vstát. Obličej se mu zabořil, do sice voňavého, ale přesto nepříjemně pichlavého jehličí a ten nečekaný souboj s přírodou ho znovu dostal na lopatky. Ležel na zádech a přemýšlel.

Po chvilce zjistil, že leží v mechu pod hustými větvemi mladých smrčků. Že je celý mokrý a že prázdná lahev od vodky leží vedle něho.

„Ty vole, já asi přeplaval ten rybník,“ řekl suše a začal se hrabat ze smrčin. Soukal se ven po čtyřech a chtělo se mu zvracet. Když se konečně vysoukal ven a do očí ho udeřil svit nového rána, nechtěl tomu věřit. Zmizel mu skoro celý den.

Snažil se vzpomenout na to, co dělal, ale z myšlení ho vyrušila holčička, která se na něho nechápavě dívala. Popadla ho hrůza. Okamžitě si vzpomněl na historky o utopených dětech. Prudce vstal. Zamotala se mu hlava a holčička začala křičet. Vašek začal křičet. Stáli proti sobě a křičeli strachy, oba neschopní pohybu.

Vašek se hnul první. To už bylo na holčičku moc a dala se do běhu. „Mamííí,“ hulákala na celý les.

Hned potom se ozval štěkot nejméně dvou psů.

„A do prkýnka,“ zaklel Vašek a se vší energií, která mu ještě zbyla, prchal skrz les.

Běžel. Větve ho mlátily do tváře a ostny ostružiníku mu cupovaly kalhoty.

Zastavil se. Mezi borovicemi bylo vidět stavení poznamenané počasím, s okapy nízko nad zemí. Mezi stromy vypadalo vybledle žluté. Zblízka bylo poznat, že okenní rámy jsou natřeny na zeleno. Barva oprýskávala.

Přikradl se blíž a jedním oknem nahlédl dovnitř. Na béžovém gauči tam seděla žena a sledovala pořad o vaření.

Žena to byla pořádná. Dmoucí se ňadra velikosti šest, měla na volno rozložené pod takřka průsvitnou látkou domácího trika. Vlasy dlouhé, tmavé. V obličeji jemné rysy křehké dívky. To měl Vašek rád.

Pěkná ženská, pomyslel si Vašek. Až na tu postavu. Mohla vážit tak sto padesát kilogramů.

Vašek se osmělil a zaťukal na sklo. Žena otočila hlavu. Zvedla své mohutné tělo, na výšku kolem metru devadesáti vzrostlé, a bez známky strachu či překvapení šla otevřít.

U dveří Vašek pochopil, že jeho odhad sto padesáti kil nemohl být správný. U této ženy bylo nutno uvažovat o hmotnosti od dvou metráků výše, ale s její tváří měl pravdu. Jako anděl. Opravdový anděl.

„Co seš zač?“ vyjela na Vaška celkem hlubokým hlasem, který však uprchlíkovi před zákonem připomínal libozvučný zpěv slavíků.

„Zabloudil sem,“ řekl.

Už jako osmnáctiletý mladík musel snášet rýpance stylu: „Formánku, já tě potkat v noci v parku, tak zahodím peněženku, klíče vod auta a beru roha.“ Bylo to tak. Nejošklivější chlap v obci a navíc měl nyní tvář rozdrásanou od trní a všude modřiny. Špinavý, pořád ještě mokrý a jistě i zapáchal, ale jak se zdálo, té statné ženě to vůbec nevadilo. Dokonce věnovala Vaškovi něco jako letmý úsměv.

„Máš hlad?“ zeptala se.

Vašek přikývl a žena ho pozvala bez vytáček dál. „Svlíkni si ty mokrý hadry a zabal se do županu.“

Na nic se neptala. Nic jí nezajímalo. Donesla žlutý froté župan a s natěšeným výrazem v tváři šla připravit něco k jídlu.

Vašek se trochu zdráhal, když vysvlékl tričko a kalhoty, byl až na ponožky úplně nahý. Včerejší trenýrky zůstaly v umyvadle, kde se do nich pozvolna vpíjela vůně mleté kávy. Rychle se nasoukal do županu a řádně se zapnul, aby mu snad nevyčuhovalo něco, co mělo být skryto.

„Nemívám tady moc návštěv,“ přiznala žena a položila před Vaška talíř s gulášem a několik krajíců chleba, „až sem se totiž nikomu nechce. Ale mám tu klid.“

„Já zabloudil,“ opakoval Vašek a hladově kousl do chleba.

„To je hned,“ řekla žena, „ráno ti můžu ukázat cestu,“ slíbila mu.

„To já zas tak nespěchám,“ pípl ustrašeně, protože se mu zdálo, že by u macaté dámy mohl najít na nějakou dobu azyl.

„Zůstaň, jak dlouho chceš. Já se o tebe postarám. Mimochodem, jmenuju se Marie,“ představila se žena.

„Jéé, Maruška,“ huhlal Vašek s plnou pusou, „já sem Vašek. Ten guláš nemá chybu,“ pochválil jídlo.

„Až dojíš, tak se osprchuj,“ nařídila mu, stále ještě s milým úsměvem.

„To bych moc rád,“ souhlasil. Uvědomil si totiž, že musí smrdět jak toulavý pes.

Za půl hodiny už vycházel ze sprchy, navoněný, vymydlený a hledal Marušku.

„Já jsem tady,“ ozvala se mu z patra, kam vedlo mlynářské schodiště o sedmi schůdcích. Nahoře byla nízká ložnice. Tak nízká, že Vašek musel zůstat na čtyřech, aby se dostal k Marušce. Ta se rozvalovala na dvou modře povlečených matracích a byla zcela nahá. Něco takového Vašek dosud neviděl. Její faldy se roztékaly jako rozbředlý pudink a ona na něho svůdně mrkala a špičkou jazyka olizovala horní ret. Ňadra si smyslně hladila dlaněmi a klín, ten ani nebyl vidět.

„Ten župan nech dole,“ řekla mu a on poslechl. Připlazil se k ní. Po výměně pohledů se začali líbat. Vaškovi se zvolna topořil úd. Už byl akorát tak čas. To věděli oba. Vašek si lámal hlavu s tím, jak to zvládne. Už dávno tomu, co měl ženu. Dementní Janinku z Prahy, jejíž rodiče koupili ve Hvížďanech chatu. Potom tu chatu nečekaně prodali. Říkalo se, že Janinka otěhotněla, ale nikdo to dosud nepotvrdil.

Janinka byla štíhlá s hrudníkem po tatínkovi. Droubounká a nesmírně pitomá. Nebylo s ní moc práce, ale teď se Vašek musel vypořádat s ženou, která vydala za čtyři, ne-li za víc.

Maruška však byla chápavá. Odhrnula faldy na břiše jako péřovou duchnu, aby Vašek neměl tolik práce. Tím se naskytl pohled na trojúhelník kudrnatých chlupů havraní barvy, který vehnal Vaškovi do těla sílu chtíče. Položil se na Marušku jako surfař do rozbouřeného moře, čekaje příval mohutných vln.

I potom mu Maruška všemožně pomáhala. Byl to nádherný sex. Vašek si užil plnými doušky. Maruščina objemnost poskytla novému dobyvateli nepřekonatelný zážitek, ale on přesto v duchu děkoval bohu za nízké stropy, které neumožňovaly výměnu pozic.

Milovali se každý den a úplně všude. Večer co večer. I přes den. V kuchyni pří vaření. Na gauči, kde si Marie osedlala Vaška jako poníka. Ten málem vypustil duši. Od té doby preferoval sex raději v ložnici. Pak také ve sprše, kde to šlo pouze ve stoje, ale tam zase musel stát na stoličce, ze které hrozil pád. Milovali se i venku při sběru hub. Trvalo to celý měsíc a Vaškovi už docházely síly.

„Co je s tebou zlato? Nějak vadneš,“ ptala se a povzbuzovala ho, když už nemohl, „makej, makej. Tady seš v domě lesní královny, to není jako vypít flašku.“

Vašek se poprvé odvážil a řekl: „Ne.“

„Co ne, neříkej, že už nemůžeš?“ přeměřila si ho Maruška, když se upocený odvalil z jejího rosolovitého pupku.

„Nemůžu ze zdravotních důvodů,“ vymlouval se, „nedávno sem prodělal těžkou operaci slepého střeva, při které sem skoro umřel. Doktoři říkali, že se mám šetřit,“ tvrdil, ale nebyla to vůbec žádná pravda. Nemohl, protože měl alkoholem zesláblý organismus a dlouholetým nic neděláním ochablé svalstvo.

„A kde máš jizvu?“ nedala se Maruška zmást jeho ohavnou lží.

„Lapa..., laparokopi..“koktal Vašek. Z Marušky začínal jít strach. Rudla a výraz její tváře se měnil v děsivou grimasu.

„Já ti dám laparoskopicky,“ zaburácela a vlepila Vaškovi výchovnou facku, až se skutálel ze schodů a zastavil se až mezi křeslem a komodou.

„Tak jestli chceš, miláčku,“ sípal Vašek a za chvíli se z ložnice už zase ozývalo Mariino povzbuzování. „Pořádně, pořádně,“ křičela, „tady seš v lese a ne ve Hvížďanech.“

Ještě tři dny to vydržel, než řekl svoje ne znovu. Tentokrát však z uctivé vzdálenosti.

„Ale králíčku, co ti to zas přelítlo přes nos,“ řekla mile, ale vztekle dodala: „To si tam pro tebe mám dojít?“

Teď, anebo nikdy. Rozhodni se Vašku, říkal si Formánek v duchu a pokukoval po dveřích. To už ale slyšel těžké Mariiny kroky. Blížila se ke schodům.

Musíš zmizet, Vašku, nebo je po tobě.

Maruška sestupovala ze schodů. Vašek viděl její baculaté, neholené nohy. „Néé,“ zakřičel a vrazil do dveří. Vzápětí zakopl o haldu proutěných košíků, jejichž výrobou se Marie živila.

Maruška už slezla schody. Vašek otočil hlavu. Viděl, jak Marie donutila svoje tělo do něčeho, co trochu připomínalo běh.

V čirém zoufalství po ní začal Vašek házet košíky. Potom vstal a utíkal do lesa směrem, kterým sem přišel.

A už byl znovu na útěku. „Takhle to dál nejde,“ plakal, „jenom utíkám a život žádnej. Ten den se rozhodl, že se vším skoncuje. Vracel se k silnici. Našel dokonce i to místo ve smrčcích, kde se před časem probral. Dokonce i ta lahev tam ještě ležela, což bylo dobré. Protože když jí nikdo nenašel, nemohl z ní ani sejmout otisky prstů.

„Ty půjdeš taky do rybníka,“ řekl lahvi a zvedl jí, „žádný důkaz, žádný obvinění.“

A co dál? Přemýšlel. Láhev hodím do vody a potom...? Tu si uvědomil, že už dlouho nepožil. A zjištění, že mu to vůbec nechybí, ho přimělo mírně se pousmát.

Pobyt u Marie ho zřejmě vyléčil z alkoholismu. Ale když nebude s ní, vrátí se k pití? A co bude dělat? Co ho bude živit? Košíky plést neuměl a na těžkou práci ve strojírnách pana Rajnocha se necítil být dostatečně silný.

„Mohl bych se k ní vrátit a předstírat, že to peklo je ráj. Předtím bych, ale dostal pořádně přes hubu. Možná bych to ani nepřežil. Co dál? Poraďte, milé rybičky,“ mluvil k tlamičkám, které se tu a tam natáhly pro tučnou mouchu plující na hladině.

„Já sem v háji. Ve slepý uličce.“ jak tak přemýšlel, upadal do letargie. Bezmyšlenkovitě rozbil o kámen svoji lahev. Podíval se na levé zápěstí. Na střep, který držel v ruce. A zase na zápěstí. Na střep a nakonec řízl. Pořádně a hluboko.

„Do prdele, to je bolest!“ zařval silně, až všechny ryby zmizely pod vodou.

Probral se ze zoufalství. Zdravou rukou si chytil přeťaté žíly a pelášil doslova o život. Utíkal k silnici. Doufal, že nabral správný směr. Umřít se mu nechtělo, jenomže krev z rány stříkala jako z vodotrysku a čím více krve ubývalo, tím rychleji ztrácel vědomí.

Probral se až na nemocničním lůžku s rukou odborně ošetřenou.

„Cos to vyváděl, blboune?“ skláněl se nad ním obličej starosty Rouseckého.

„Já, víte,“ znovu jen těžko hledal slova Vašek, „po tom všem,“ soukal ze sebe.

„Po čem?“ nechápal starosta.

„To s tím krámem?“

„Ve večerce taky dlužíš?“ domníval se starosta, „hele nezoufej, to spravíme. Víš, co je to insolvence?“

Vašek zakroutil hlavou.

„To nevadí. Hlavně když to vím já. A já ti pomůžu. Jen mi slib, že už přestaneš chlastat.“

„Přestanu,“ slíbil Vašek, „vlastně už jsem s tím začal.“

„To rád slyším. Ne, že bych ti nevěřil, ale budeš dělat pod obcí, abych tě měl na očích. Tvůj tatík by si přál, abych se o tebe postaral. Byl to správnej chlap.“

Vašek souhlasil. Se vším souhlasil i s tím, že bude uklízet náves, až skončí trhy, jenom doufal, že se tam nikdy nepotká s drsnou košíkářkou, která by ho zcela jistě připravila o život.

 

 

 


16 názorů

smyčka
23. 11. 2014
Dát tip
To nemá chybu, dobře se mi to četlo, vtipné, tragikomické, postavy vybarvené.

smyčka
23. 11. 2014
Dát tip
To nemá chybu, dobře se mi to četlo, vtipné, tragikomické, postavy vybarvené.

K3
18. 07. 2014
Dát tip

Těšo, máš pravdu, jasně že bez čárky. :-) 

(V textu už je to opraveno.)


Antonín8
17. 07. 2014
Dát tip

Souhlasím s Lakrov, sem tam bych něco vypustil. Ale v jádru to není zlé.


těša
17. 07. 2014
Dát tip

ve vete "Při jeho postavě by ho ani přvrátit nedokázal" je carka leda nad a, K3. 


Janina6
07. 07. 2014
Dát tip

Už to bude znít otřepaně, ale i mně se líbil začátek. Hlavní hrdina je vylíčen docela pěkným způsobem, jakoby s mírným, chápavým pousmáním vypravěče. Prostě „těžký život ztroskotancův“, ne úplně k popukání, ale ani úplně k pláči. Dokonce ještě i scény v bance a večerce byly docela čtivé, ale tam už se příběh začíná „vybarvovat“ spíš do podoby akčnější a taky grotesknější. Jenže pak přijde pasáž z lesní samoty, která bohužel není ani zdaleka tak vtipná, jako je dlóóuhá. A tady už jsem se v duchu ptala: o čem je vlastně tenhle příběh? Jestli to má být „akční“ vylíčení strastiplného dobrodružství alkoholikova, tak je akční málo. Pokud to měla být legrace, začala být už dost těžkopádná. Závěr mě nepřesvědčil vůbec – ani ten náhlý pokus o sebevraždu, ani to, jak si to zas náhle rozmyslel… a setkání se starostou je už jen pokusem dodat té podivné směsce nějaký uzávěr. Suma sumárum: podle mě ten příběh negraduje. Nevyvíjí se. Pokud tvůj hrdina směřoval k pokusu o sebevraždu, měl jsi zdůraznit jeho průsery a neúspěchy, jak se postupně vrší, a jak ho to deptá. A jestli to měla být komedie, tak by to naopak chtělo zdůraznit ty groteskní detaily a omezit „zdržovací“ pasáže.Jazykovou stránkou se zabývat nebudu, je tam hodně věcí k opravování, ale myslím, že důležitější je ujasnit si nejdřív ten obsah. Co chceš vlastně psát a proč. A to, že to víš, by pak mělo být z textu i poznat. 


reka
06. 07. 2014
Dát tip

Ten začátek byl moc fajn. Pak to nějak moc meandruje, jako bys začal psát a sám netušil, jak to bude pokračovat. (Proč najednou přepadení? Proč ta košíkářka?) Rozpadá se to, ale napsané je to dobře, některé obraty jsou vtipné, má to příjemnou lehkost. Prostě fajn letní čtení, i když jako povídka to trochu skřípe.


K3
29. 06. 2014
Dát tip

Bohužel jsem nedočetl ani první stránku. Je to plné podbízivých strojených výrazů za účelem zaujmout za každou cenu. Navíc dost zbytečných chyb.

Například ve větě: Při jeho postavě by ho, ani přvrátit nedokázal. / čárka by měla být za - Při jeho postavě, .../

Nebo výraz - za to opilý - mělo by být - zato opilý atd.

 


Janina6
13. 06. 2014
Dát tip

Díky za nominaci, zařazuji do příštího kola :-)


Makoves
12. 06. 2014
Dát tip

Vigan,  nominace je pro mě ctí. Samozřejmě že souhlasím. 


Lakrov
12. 06. 2014
Dát tip

Přečtu si to s jistým časovým odstupem. Posílám si avízo, ať nezapomenu :-)


Makoves
11. 06. 2014
Dát tip

Děkuji za vaše poznámky, snad jsem vše správně pochopil. Několik úprav jsem udělal.


Lakrov
10. 06. 2014
Dát tip

Ten mírně absurdní příběh je docela dobrý a i ten happy end, který bude možná někdo odsuzovat, se mi líbí. To, ce se mi naopak nelíbí, je způsob, jakým je ten přiběh napsán. Leckteré věty trpí zbytečnými přívlastkovými "přídavky" (...zakopl o haldu proutěných košíků, jejíž výrobou se Marie živila...) Tahle trpí zároveň i překlepem nebo pravopisnou chybou ve tvaru zájmena. Jinde působí jako nadbytečný přídavek dokonce celý odstavec (...Nelekla se ho...) plus následující řádek.

Můj původn plán, tj. "vy-copy-pastovat" všechny nepřehledné pasáže a upozornit tě na ně jednotlivě, byl zhacen jejich množstvím. Upozorním tedy jen na několik úvodních:

První věta a přechod na větu druhou na mě působí nepřehledným dojmem a napadá mě, zda takový úvod nebude některé čtenáře odrazovat protože takovýhle start "drhne". Dál je to pak chvíli dobré, ale jen do chvíle, než se ztratím v nepřehledné pasáži: ...Těšil se jak si doma uvaří kávu..., která působí, jako by se na tu kávu těšil hospodský. Věta: ...Kdy se narodil jako omyl, kterým se... pak patří mezi výše zmiňované nadbytečné vsuvky. A tohle ...chatu nečekaně propadali... je asi jen překlep (není jediný).

Přes všechny ty výhrady si ale myslím, že to není marný příběh. "Čitelnou" povídku je z něj asi potřeba teprve udělat, ale myslím, že moc práce by to nedalo. Vytisknout, tužka, škrtat, vepisovat... :-)


Alegna
09. 06. 2014
Dát tip

ráda jsem četla***


StvN
08. 06. 2014
Dát tip

Úvod mě zaujal. Postava je pěkně vykreslená, humor je nenápadný a vkusný, používáš pěkné obraty. Nicméně když se vydal do banky, tak jsem si řekl, že to je zase až trochu moc komplikovaný příběh a že mě nezajímá natolik, abych chtěl vědět, jak to celé dopadne. Tohle je ten případ, kdy to chce pojmout jednoduše a přímočaře. Pokud je důležité to, co se stane v bance, tak nemá smysl trávit čas popisem toho, jak si dělal kávu. Tyhle úrovně textu se pak vzájemně přebíjejí. Síla je v těch podrobných pasážích, ale v celku je slabina. Tak nějak.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru