Když je naděje mezi Sluncem a Zemí

 

 

 

S básnickou tvorbou Hany Karoliny Kobulejové jsme se mohli v podobě niterných sbírek setkat již několikrát.
 V Noci u tamaryšku plula mezi řádky luna, již osvětlovala geneze jednoho vztahu. V Ránu s magnólií jsme byli svědky probouzení smyslů. Noc skončila. Některá hvězda vyhasla, něco skončilo, něco jiného má ale teprve začít. Tma se rozplynula, rozbřesk nového dne i magnoliový květ jsou symboly naděje. Momenty nad lekníny nás potom nesou nad vodní hladinu do světa snového, který neuvadá. V Úplňcích z jasmínů jsme mohli nasát vůni očekávání.
 Také pátá básnická sbírka mladé autorky (opět doprovázená vlastními ilustracemi) má v názvu květ. Po magnólii či leknínu se setkáváme s lilií.  
Magnólie, leknín, lilie. Většinou si představíme bílou. Barvu čistoty, nevinnosti, ale i smutku a bolesti, naděje i skonu. Leknín byl ve starém Egyptě oslavován jako symbol Slunce. Jasmín lze považovat za symbol lásky a radosti. Autorka ve svých sbírkách prošla pomyslných čtyřiadvacet hodin od jedné noci ke druhé. Od zklamání k naději, od smutku k radosti a očekávání.
 Mnohý čtenář se může právem ptát, zda Novoluní podél lilií přináší ještě něco nového. Zda se autorka netočí v kruhu svých pocitů a nadějí.
 Podle mého skrovného názoru – netočí. Balancuje sice nad propastí omílání téhož, ale přechází ji s bravurou po lávce svého hledání.
 Stále můžeme mezi řádky objevit její tužby, zklamání, úspěchy i pády – ale současně na nás promlouvá něco nového, obecnějšího. Jako bychom naráželi na definice pocitů a myšlenek, jež sami sdílíme a jimiž se zabýváme.
 Novoluní je symbolem něčeho skrytého. Měsíc nevidíme, ač je přítomen. Autorka se soustředí na tu část člověka, která je oku schována. Nechává na čtenáři, zda se vydá v pátrání v jejích stopách a co vlastně nalezne.
 Máme sami v sobě domov? Máme na co hezkého vzpomínat ze svého dětství, z dospívání? Máme, kam se schovat, když se spustí životní průtrž mračen a když blesky roztínají naše jistoty?

 

 Domovy

 Právě na srdeční stěny
věším obrázky
abych se mohla vracet
do stále útulnější niternosti
kdykoli budu chtít pobývat
v předsíni či komoře

 

 Paměť

 Když se podvečery
pohybují blízko mé mysli
právě probíhá
archivace západů slunce
a kdykoli se procházím
kolem toků myšlenek
vzpomínky se pomyšlením
probouzejí ze spánku

 

Bolest je jen vrak

Bolest ztroskotává
napříč prožitky
aby dopadla na dno
slz uroněných před pár lety
kde plují ryby přeživší radosti
protože ke každému potopenému smutku
přiléhají korálové útesy

 

Následující řádky popisují něco, co už minulo, co se nevrací. Něco, z čeho zůstal jenom nepatrný úlomek, který je však přesto (nebo právě proto) nesmírně cenným.

 

 Poselství hromu

 Po blesku se kdysi dalo
volně chodit do mraků
jenže pak se
nebe oddělilo od Země
a dnes jsou spojené
jen na čtvrt sekundy

 

 Jedním z klíčových slov sbírky je pro mě „sen“, „snění“ (např. básně Procitnutí, Pobřeží snů, Vrchol snění). Tato báseň Novoluní podél lilií uzavírá.
 Stejně tak narazíme na symboliku slunce, sálání, energie: Žár myšlenek, Počátky vřelosti, Pugét plamenů.
 Hana Karolina Kobulejová ve 47 krátkých básních popsala cestu do nitra člověka, jež může co do dobrodružství někdy překonat Vernovu Cestu do středu země.
 Často něco hledáme celý život, abychom zjistili, že jsme se honili za přeludem, a skutečný poklad minuli hned na startu. Jindy je zase naše úsilí korunováno úspěchem. Opět ale narážíme na problém, zda v okamžiku, kdy nalezneme, co celou dobu hledáme, nepřijdeme o cíl našeho směřování.
 Toto je pouze jedna z otázek, na kterou člověk při čtení předkládané sbírky narazí.
 Jde jenom o to, zda se mezi zemi a slunce svého vlastního světa vypravíme – a co tam nalezneme. Knížka Hany Karoliny Kobulejové pak pro nás může být vítaným kompasem či mapou sloužící k základní orientaci v sobě samých.

 

Novoluní podél lilií, H. K. Kobulejová, Nakladatelství PLOT, ISBN-978-80-7428-211-9, Praha 2014, 60 s.

 

 

 

---