A ne aby ses opil

„Mami, budu chodit do rugby!“ oznámil mi rozzářený syn zhruba před dvěma roky.

„OK,“ odpověděla jsem. Ale při pohledu na jeho zhruba sedmdesátikilovou postavu, která podle mě nesplňovala předpoklady pro tuto hru, jsem musela dodat: „Jen, prosím tě dávej pozor, ať tě tam někdo nepřizabije.“ Pár žduchanců a kopanců a bude po hraní, pomyslela jsem si.

„Ale, mami, oni tam potřebují malé mrštné, kteří se prokličkují tam, kam ti tlustí ne.“

Na tréninky chodil pravidelně, svědomitě, stejně tak i na zápasy. Pravidelně prohrávali, ale to na nadšení ze hry nikomu neubíralo.

Přišel poslední zápas sezóny, po něm byla naplánovaná grilovačka na ukončení. Protože u nás je prý malá základna, hráli tento poslední zápas proti Rakousku. K velkému překvapení všech vyhráli. Oslava měla být velkolepá.

Taky byla. Vzpomínám si, jak jsem mu dávala při odchodu rady typu: „A žádný alkohol!“, a když už tak, aby nepil víc, než by měl. Poměrně v klidu jsem si šla večer lehnout. Mám přece chytrého kluka, který se nenechá ukecat pitomými řečmi spoluhráčů.

Jak já se spletla! Přišel domů tiše jako myška, když už jsem spala. A spala bych až do rána, kdyby mě nevzbudily podivné zvuky následované rychlým krokem a boucháním dveří. Když se zdálo, že je konec a já si pomyslela, že snad už bude klid, uslyšela jsem další rachocení, ještě podivnější. Protože jsem se snažila identifikovat v polospánku zvuk, probrala jsem se a nakonec vylezla z postele, abych tomu přišla na kloub.

Otevřela jsem dveře do pokojíku. Světla jako ve dne, za stolem dcera – nejspíš zase hrála nějakou hru na pc. To asi není tolik hodin, jak jsem si původně myslela, proběhlo mi hlavou a pohled mi padnul na hodiny. Byly dvě a u nás živo jako v poledne. Rychle jsem svou pozornost zaměřila zpět na syna.

Nevěřila jsem tomu, co vidím. Byl v plné práci. Postel měl rozházenou a šmejdil po ní hadicí od vysavače. Musel povysávat své zvratky, aby nemusel v nich spát. Jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla, bylo: „Co to děláš?!“

„Nic.“

Vytáhla jsem šňůru z elektriky. „Jsi normální? Vysávat zvratky? Jak tě to napadlo? Okamžitě toho nech! Jsou dvě hodiny v noci. A toto není vysavač na vodu. Mazej si pro hadr a vytři si to!“

„To by bylo mokré a už je to dobrý, už to stejně mám,“ řekl, zalehnul a v tu ránu byl tuhý. Dával si ale pozor, aby se přikryl čistým. Co s ním? S myšlenkou, že právě zakouší první větší setkání s alkoholem, jsem ho nechala být.  Chudák, uklízel po sobě i v tom alkoholovém opojení. Přece jen jsem ho asi dobře vychovala.

Druhý den, až byl při smyslech, byl podroben výslechu. Přiznal, že ho spoluhráči hecovali, že přece není žádná baba, a že tu flašku vína musí vypit stejně, jako všichni ostatní. Jinak, že domů nepůjde. A on poslušný chlapeček ji vypil. A pak ještě jednu. Kdyby tak poslouchal i mě. Jenže ze mě asi nemá takový respekt, jako ze sto dvacetikilových kolegů rugbystů.

„A ne aby ses opil,“ kladla jsem na srdce synovi i letos, když zase odcházel na grilovačku k ukončení sezóny. Zase měli oslavovat i výhru posledního zápasu nad Rakušáky.

„Neboj,“ řekl a podíval se na mě s výčitkou v očích.

„Já se nebojím, jen si vzpomínám na loňské ukončení,“ odpověděla jsem.

V noci jsem spala jen na půl oka a ucha. Měla jsem dokonalý přehled o tom, co se kde v baráku šustlo. Slyšela jsem i synův způsobný návrat. Potichu a opatrně si odemykal, potichu a opatrně zavíral dveře. Já mohla s klidným srdcem konečně spát.

Ráno jsem vešla do kuchyně, vzala konvici, že si do ní napustím vodu na kávu. U dřezu ležel lístek se vzkazem:

„Ahoj, ztratil jsem tam mobil. Zkus mi každou hodinu zavolat, jestli to někdo vezme.“