Naděje

Čas plynul jako med, rozvláčně se táhl a voněl po proschlém dřevu, vrzal jako staré schody. Ptáci to nevěděli, zpívali, lidé se dál řítili vstříc svým touhám a snům, a jen oheň odrážel to neobvyklé zpomalení v toku času.

A pak se zastavil. Vše se zastavilo – někde uvnitř, ne navenek. Vnější prostor promítal starý film. Svět se prohnul a rozdvojil. Prohlédl jsem si své unavené tělo, pak to další, jemné, pocitové. Nejdříve se jevilo jako nejasné, nezřetelné v hranicích a obrysech. Chvělo se. Vypadalo jako rozčepýřené mládě po dlouhém zimním spánku. Zdálo se, že nikdy předtím neužívalo své oči, své končetiny, své plíce. Cítil jsem jak nesmírně namáhavé je pro něj žít samostatně, odděleně. Oči mu slzely a hlava třeštila. Vzpomněl jsem si na novorozené děti, které mžourají do světa neschopny zaostřit a vidět, jejichž každý pohyb je v jejich nezmapovaném, novém světě pohybem celého vesmíru. Cítil jsem se jako ony. Chtělo se mi zoufale spát a současně plakat.

A najednou přišel impuls. Ne silný. Ale posilující, příval energie. Jako odpověď na otázku. Co to bylo za otázku? Nebyl jsem si vědom, že bych býval nějakou položil, ne otevřeně. A přesto, cítil jsem ji. Zněla: jsem tu sám? A přišel druhý impuls. Jako dotek. Věděl jsem, že mě čeká dlouhá cesta a já se musím naučit chodit. Tohle tělo ještě nikdy nechodilo. Co mě však brzy naplnilo úžasem a radostí, byl objev skutečnosti, že jeho součástí jsou křídla.