Královno

Královno Dívám se na tebe, oči na zad hlavy. Objímám Tě dechem, hovořím myšlenkami. Mám jedno oko a vím, tuším právě tebe. Vím, že to tak musí být, linie se rozbíhají. Když jasná převažuje. Zbudou pro mě už na vždycky už na pořád, slova plná naděje. Nakonec půjdu tam, co včera. Ale včera s tebou, dneska sám. Pod sluncem. V pravé poledne, pod borovicí, která nevrhá stín, se zalykám prachem v horkém vzduchu. A pak vítr, mi do ticha zpěvu ptáků hukotu letadel a vůně sedmikrásek šeptá ve vlnách: Neboj se, neboj se, neboj se. Mám Tě, ale ty tu ještě nejsi. Přesto sedíš vedle mě a já mohu snadno uhodnout tvé jméno, Královno. Ne, jsem bílá, jako kopretina, věř mi a neboj se. Snadno vyvracíš mé obavy, ale nesplníš mi žádné přání. Přece jsem nikdy neopustil žádnou z květin. A když pak přichází noc a šero je azurové na mléčných sklech. V domě mého otce. Jsem to stále já, komu srdce ještě tluče. A měsíce už bude víc, než polovina. Všecko ve světě přírody mi tě, má Královno, připomíná. A ráno, to je ještě chladno. Před horkým dnem. Dochází mi, že stojím na konci světa, tonu v modři, čekám na Boží zjevení. Stojí kříže u cesty. A nemysli už na nic zlého.

---