Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKapky vody
Autor
Trauma
Cos tam tak dlouho dělala? Dvacet minut! Víš kolik to je vody? A té páry. Je tam po tobě všechno zapařené. Už nám z toho plesniví koupelna. Podívej se na ten strop, jak je popraskaný. To je z toho jak se dlouho sprchuješ. A proč se musíš sprchovat tak horkou vodou?
Doufám, že roztaju. Povedlo se. Cítím jak pod proudem horké vody mé tělo měkne. Podlamují se mi nohy, sedám si. Voda mi padá na hlavu, stéká po vlasech na ramena a na záda. Jako by mě hladila.
Vždyť tak horká voda nemůže být zdravá. Máš z ní úplně červené oči.
Zvedám hlavu a obličej vystavuju proudům vody. Bubnují mi na tvář, voda se mísí s mými slzami. Chvěju se, škubám rameny. Vzlykám, ale jen trochu. Aby to přes šumění vody nebylo slyšet.
To není normální se každý den takhle sprchovat. Je to jak nějaká obsese.
Holím si nohy, řežu se. Voda smývá krev z mých nohou i rukou a odnáší ji s sebou pryč. Co všechno může smýt? Špínu, krev, pocity viny i smutek? Mačkám si na ruku spoustu mýdla. Foukám z něj bubliny, umývám se. Něžně a opatrně jako kdyby moje kůže byla kůže krásné princezny. Beru do ruky kartáč na paty. Dřu si s ním záda, hýždě a stehna. Silně na něj tlačím. Myju kožich zablešeného psa, chlupy slepené zaschlou špínou. Myslí si, že jsem špatná. Že mám poruchu. Že se s tím nedá nic udělat. Prostě jsem se nepovedla. Ale já jsem v pořádku. Nepotřebuju pomoc psychiatra. Stačilo by jen trochu uznání od někoho, koho si vážím.
Dvacet minut! Kdo je po jednom dni tak špinavý, aby se myl dvacet minut?
Všechno ze sebe smyju. Ze sprchy vyleze nový člověk. Krásný a čistý. Vypínám vodu, beru si ručník. Rozprostřel se mi na zádech. Jemný jako objetí. Zase jsem princezna. Něžně ji utírám.
Však počkej až budeš bydlet sama. Platit si vodu a plyn. To se ti prodraží.
Po osušeném obličeji stékají další a další kapky. Už ani nevím od kdy u nás ve sprše chutná voda slaně.
9 názorů
Vazba se vytváří už v raném dětství, a než člověk začne chápat rozdíl mezi přehnanou rodičovskou starostlivostí a něčím, co už zavání šikanou, pár let to trvá. Možná proto dostanou vazby nejvíc zabrat v pubertě. Někdy nezbyde, než je rozbít.
U rodičů to chápu, na druhou stranu, když se ke mně rodič chová špatně, tak nevidím moc velkou šanci na vytvoření si vazby.
Je fakt, že někoho takového bych si určitě nemohla vážit.
Někdy je to složité. Když jde třeba o někoho z rodičů. Cítíš, že se k tobě chová špatně, ale je tady i silná vazba.
No dobře, ale ty bys od takového člověka uznání chtěla? Je dost blbý, když si člověk uvědomí, že se mu dostává uznání od nějakého kreténa. To si pak říká, že je asi něco špatně.
Jo, jsem pro, aby se šetřilo uznáním. Peklo je, když máš blízko sebe člověka, kterej nejen že ti neprojeví uznání, ale nenechá tě ani dýchat... kritizuje cokoli, co řekneš, uděláš, neuděláš... bohužel to znám. O tom je myslím ta povídka především.
Pěkná miniatura, líbí se mi, že hodně věcí jen naznačuje a nechává prostor čtenáři.
StvN: Takže když ti projevím uznání, připravím se o možnost, že by sis mě mohl vážit? :-)
Fajn. Mira uznani je neprimo umerna tomu, koho si vazime. Jinymi slovy clovek tim, ze si vazi lidi, od kterych vi, ze zadne uznani stejne neprijde, sam sebe zamyka v bezvychodne situaci, pritom je to prave on, kdo si voli, koho si bude vazit. Jenze kdo by si vazil nekoho, kdo mu projevuje uznani?
Pozorný čtenář shledá na několika místech tohoto textu náznak čehosi, co však nakonec není odhaleno. Co se té holce stalo? Matčiny výtky jsou celkem věrné -- asi skutečně odposlechnuté.