za nocenku

sátántangó

do kurníku nasněžilo.
někdo pokropil zem naftou,
vylomil ceduli a zanechal obzor bez vlasů –
ale ty jsi rostla, až se ježil les.

vejdi kopřivovými dveřmi.
vejdi s rýčem do deště.

– –

jabloň splašená červeným větrem,
ohryzek nadskakující ve dřevu.
tak dlouho bratr vykřikoval rtuťové kamínky,
až zeskelnatěl pohyb ve vytřeštěnou pěst.

i tvé větve se z kapsy zimy
stáhly zpět, k pohoří prahu.

dozrály modřiny v plodech a černé jíní tváře.
jen zaraženě přicházíš, v zácloně z rozpárané mlhy,
s mňoukajícíma rukama.

– –

vlezeš plátěnými pysky okna.
v dřevěných močálech zrní cukr,
krystalové tóny klepou o podlahu.

zalesknou se pavoučí harfy a noha
sklouzne po myším hlase do prastarého dětství
v ruině skříně. zaskřípá kočka,
mechové plíce trámů.

s koleny zelenými po krk
ještě neumíš nůž, jen syknutí stínem třísky...
a zavinutá do síťoviny
– kolik porcí v rybím oku –
brousíš dálku za nehtem střechy,

kde se déšť obrací břichem vzhůru
a na ozubené šňůře vzduchu
vrávorá zvon s peckou po srdci
k vychcaným dveřím tvé matky.

– –

čí je to řetěz na pařezu před barákem?
a čí hlas zatáhne, že se rázem ocitneš zpět,
prořídlejší o nádech, obestavěna
dlouhými prsty zvuku?

a uvnitř je k nespatření, že zdi
domu se vzdalují – že po slupkách
i světlo odloučené a srážené v dutinách.
pro vidět přicházíš už jen s víčky
a odcházíš s prázdnou.

krok, zastřešený plátem vzduchu,
padá rozdvojen do očních ohnišť:
černý sluneční pavouk všude kolem.

– –

proutěné opěradlo ve hřbetu
a moučné okno s copy vody.
– tak houstne les, až i oči, termoska mléka,
sahají na průsvitnou tříšť –
přitiskla jsi nos na napjatou kůži
a prsty klovala do rozpitého rámu.

než dovrávoraly ohýnky
do plesknutí polštářů a usínání stolů,
zůstávala jsi v zásklí:
neopeřená pláňka se strmým pohledem.

až jednou se rozskočilo zorné pole
a břehy se utrhly od těla.
zurčení barev se srazilo v bílé
drápy ve dveřích mezi kmeny.
a ty, prokousaná deštěm

ještě tápeš přes vzpříčené pomlky
k úplnosti plotu. mezi tebou a tebou vzduch,
kapesní světýlka otvírající
hlad po větvích. inkoust teče do útrob
pařezů. měsíc se zahákl za krk. obloze
naběhla žilka – němý blesk – čekání ve struně ryby.

– –

u vykloubeného pramene louky
s třískami zadrhnutými v jazyce,
u kořene, kde svíjí se propast,
skloněná, ošmirglovaná větrem,

ještě jsi nevstoupila do své tíhy.
jen ať se čepýří tanec a hora
před dítětem roste do země!
vracíš se do zelených kolen
a daleko zbývá zubům k cíli,

ale už stébla trnou kamenem
a brzdy skřípou, že slyšíš v sobě matku.
že v cukrárně je ti jak v kostele
a černý smích v zádveří a strmý pes v cestě
kouše měsíc do hřbetu
– až se zdá, že nikdy už nevyjde celý... – a vítr
prosviští stromem a leknutím zděraví.

ale ty jsi přece nevstoupila do bolesti zvuku,
do vykviknutí hole, otcovsky lámané nad
a stále se komíhající ve skalní kosti
s výrazem fialových kruhů.

– –

na sklonku tmy se dům rozestoupil
v plot, v zimnici nůžek. jako by bylo nutné
zavrhnout skutečnost pro představu, nepoznat,
zda jsi v noci nebo v jejím snu. jak měsíc
padá do zarostlé studny rozstříhán stébly,
netušit, jde-li svým tělem nebo
cizí vzpomínkou na cosi nedorostlého jména.

a jestli se modrá narodila z dálek,
zapomnělo ji nebe
ve hřmotu plechových víček, nebo
v trhavém kvičení skřípnutého psa. nejsi tu,

abys příběh přerušovala otázkou po konci
nebo čekala na zneslyšnění ve zvyk.
– jistě víš, že tak ani tak neozve se ticho –
a jestli tě vidím... ale ano, i to je možností,
jak přimýšlet pláni hladinu,
znovu ji obracet v hudbu.

 

 

nocenka

(„vezmi hůl, nebo alespoň slovo,
které po sobě zanechá, aby opřelo tělo, až

se všechna voda vypaří a z domu
zůstane jen sůl, vysrážená pod podlahou,
vtištěná do propršených luk.“)

 

že prý jí jazyk vystřihli a ústa vycpali plyšem,
– báli se, že jim pořeže paprsky –
a ona z chlebu, měkkého jako svítání, vytahovala rybí kosti,
sestry si je napínaly mezi prsty, protože věřily v křídla.

zatímco hledala tón v kostech třešně,
až mezi zuby šepotu našla ostrokřik „žlutý jako krev,“ říkala,
až do průtrže modré
pavučiny nad sebou – a jestli snad

zůstalo něco k udržení, pak tedy ne hodiny,
ne betonem opevněné kroky,
jen ruce, které dosud neztratily prázdno.

– –

„všechny mince v čistém ubruse
zasaď v lese a poctivě zalévej –
pro lásku boží!“ kázal jí bratr.
poslechla – od té chvíle
ji navštěvoval rozzářený strom

a bratr v nových šatech
už nepromluvil jinak než dveřmi.

a byl nastolen nestinný stůl, široký hladem.
do snů se vkrádalo špinavé nádobí,
smaragdová plíseň s rubínovýma nožičkama,
okřídlený zpěv zablácených listů –

a ona znovu, pohybem prázdna, barvila talíře,
dokud nechrstlo černé mléko za krk,
– to zahřměla klika,
šípková matka se probudila jak poprvé –
a chrčivý smích jak napřažený kámen
a peří zježené na stromech.

překročila a rázem zdřevěněla prahem.

– –

zrnění světelné moči domů,
okenní struny rozechvělé v hrudi,
písmena vlající z pařezů.
„až by štěstí dostalo jméno,“ pomyslela

cestou nad mramorovou nocí
mezi ohořelými vázami. přelezla do zahrady
– na hrotech ulpěla pavučinová kůže – ,
přikrčený měsíc jak krysí nehet kynul z kaluže
vykradačce kedlubnových záhonů.

v kuchyni, pod muším blikotem,
rozřízla plod a vychrstla černá pěna,
chuchvalce nožiček vyvlečených z paměti noci
jak písmo, z nějž bys cedil člověka – ale

tam, u dna pohybu, tažných vlasů, nic
než tupý výraz větve
„jako by okno dostalo pohrabáčem...“

kolik naděje vzbuzuje obraz, dokud je nedotažen.
dokud namísto očí neuvidíš čiré sklo
a namísto sněhu bezbřehé zrcadlo.

– –

když viděl, že nocenka schovává
v šatech krysí koláč, a že stačí říct
čelem vzad a nepochybně zůstane
jak železná postel přimrzlá k vatě
v tomtéž drkotání zubů „jak jen to udělat správně...“,

když se mu sklopeně omlouvala,
až z vlasů vyskakovali mokří psi,
že ví („to tys mi ukradl strom, aby nevyrostl...“)
a svírala poslední teplo dřevěné kočky v náručí,
a jeho štípal vztek, jako když
husám je spíláno do andělů,

tak na ni vykopl
„táhni a pamatuj, že tě nespustím z očí – “
a ona vdechla ten kámen,

tehdy ještě, k nevyhnutí, byli spolu
jak práh, o nějž klení naráží.

– –

sváteční do růžova vyrážela
jednou za týden se najíst.
milá kuchařkám jak sopel, ale nechali ji
i mlčet, pokud jim matka platila jejími vlasy.
každý ale skřákal, že tohle a tamto,
i farář o ní plival, že je divná jménem
a otcem, jehož nikdy neviděla,

a když někdo ukradl kostelní zvon –

(…) „v tomhle kraji pouště nerostou!“
narvali ji do závoje a strčili do králíkárny.

aby ráno kokrhaly pařáty do břicha,
a v poledne slané polévky
stékaly ze střechy do síťovaného průhledu.
aby se z nich osypala i záda, natož oči.

měla za úkol dvanáctkrát zatleskat.

– –

nad senem v policích byly teploměry.
jeden po druhém rozbíjela, až se den orosil.
plechoví kohouti třeštěli vraty kurníku.

ale protože dešťová zrcátka
byla uvnitř rajčatová a zatékala do uší
a protože v záklonu do modrozelena
rozkvetly ořešáky,

opouštěly se prahy
a ústa se otvírala do větrné hudby,
co vzlínala za jazyky šerých,
stažených deštníků,

pomalu k ní přicházel les.

– –

ráno vzalo z police matky kašel
a napilo se.
– lomila pak čelem a nechtěla znovu otevřít –

dům se sbíral zpět od střechy.

mlha zvedla dlaně
z asfaltu přes rychlé stíny divokých hus.
vítr brunátněl do podzimu.

dlouhé bylo vyvolávání sněhu,
smýkání rameny porcelánové jabloně,
než se plody prořvaly z kapes...

a po pláni bílý plášť
a po jménu tělo.

– –

že prý ji pochovali mezi kořeny třešně:
ze dřeva bratr vyřezával píšťaly
a sestřeloval zpocené můry z kůže,

když ležel horečkou splašený
a daleko od útrob domu drmolil,
jak šíleně medové nebe padá do lebečních dutin města...
a byla k neodlišení barva od barvy, slovo od slova.

tak se i schodiště stalo nekonečným,
k nedodýchání věta,
výseč obzoru – to překřikování možností –

dům odrostl do vrásek a nebe zfialovělo jako smrt.
oči zapomenuté v záklonu.

---