Gabrielek

Velká dobrodružství, malého hrdiny.

kapitola první

Ozvěny minulosti

Z části sklopenými roletami pronikají do pokojíčku pruhy hřejivých paprsků, v kterých poletují třpytivé částečky prachu. První pohled patří budíku na nočním stolku. Malá ručička je na půli mezi sedmičkou a osmičkou a velká ručička ukazuje na šestku. Je půl osmé. Prvního července, prázdniny.

Z kuchyně se line zápach škvařícího mléka. Nejspíš k snídani mělo být kakao. A určitě ji připravuje tatínek. Kterému jako vždy ukáplo mléko na plotnu. Nejlepší táta pod sluncem i pod měsícem, ale Gabrielek je mnohem radši, když vaří maminka.

Chvíli nato co se Gabriel vzbudil, přišla maminka: „Vstávat, den už dávno začal a ty marníš čas v postýlce, dobré jitro broučku.“

„Dobré ráno, mami,“ odpověděl Gabrielek. „Co máme ke snídani?“ 

Ale maminka už ve dveřích nestála. Gabrielek vstal a pomalu se začal oblékat. To byla jedna z mála věcí, která ho nesmírně štvala. „Stále se jen oblíkat, svlíkat a převlíkat, až vyrostu koupím si neopren. Kluci ve škole říkali, že je to skvělá věc. Jsem zvědavej jak takový věcy z neoprenu vypadají a jak se asi nosí? Určitě to musí být náramně pohodlný. Je to z jednoho kusu látky, jen se to navlíkne a jde se. A skvělé je, že se v tom může i do vody! Když skočím nebo spadnu do kaluže, tak se musím hnedka jít převlíknout. Furt dokola! Taková otrava,“ bručel si pro sebe během oblékání. Oblečený odešel do kuchyně a posadil se ke stolu.

„Dobré ráno,“ pozdravil ho tatínek.

„Ahoj tati,“odpověděl Gabriel už s úsměvem, který mu na tváři vykouzlila tatínkova zástěra. Červená s bílým srdíčkem, v němž bylo napsáno: Láska prochází žaludkem.

„Jakpak si se vyspal?“ optal se tatínek. Ale odpovědi se nu nedostalo.

Gabrielek se s chutí zakousl do rohlíku s máslem, který mu tatínek namazal. A jak víme, s plnou pusou se nemluví. Tatínek na odpovědi ani netrval a mlčky mazal rohlík mamince. Než ho namazal i pro sebe Gabrielek dopíjel kakao.

„To byl ale výjimečně fofr. Někam spěcháš?“ zeptal se ho překvapený tatínek.

„Jsou prázdniny, tak asi něco podnikneme? Pojedeme na nějaký dobrodružný výlet?“

„Vzhledem k maminčinu stavu jsem nic nenaplánoval,“ odpověděl tatínek očekávaje, že synek bude zklamaný.

„Můžu jít teda alespoň ven? Do oběda?“ prosebně se podíval i na maminku.

Ale ta na něho maminka koukla velice přísně se zkříženýma rukama na hrudi.

V tu chvíli mu svitlo. Tak jak to odkoukal od dospělých, zvedl se ze židle: „Omluvte mne prosím, musím ještě vyřídit jednu neodkladnou záležitost.“

Maminka jen přikývla a usrkla kávu ze svého šálku. Gabriel si odešel umýt zuby.

„Zuby! Jak jsem mohl zapomenout! Jo to by mněl Zubejda, Kazizub a Tlustý Pavel radost, stačilo by jen jednou zapomenout a ….“ A strčil si svůj červený kartáček s bílou peprmintovou pastou do úst. Zubejda, Kazizub a Tlustý Pavel? Tak to byl jeden z mnoha nápadů tatínka, který říkal kdysi dávno mamince: „Proč bych ho měl nutit, každý den? Když nakonec může on napomínat mne, že jsem zapomněl.“ A s úsměvem odešel. Večer toho samého dne Gabrielkovi vyprávěl před spaním pohádku o třech skřítcích. Kteří po nocích se zlou písničkou na rtech kouzlí a ukládají ošklivá kouzla na všechny potraviny a hlavně na sladkosti. Protože člověk jíst musí, je jediná obrana proti těm kouzlům, třikrát denně si čistit zoubky. Zubejda byl, podle tatínkova vyprávění, skřítek v panské čepici s vypelichaným dlouhým perem, dlouhým pláštěm a ošklivě křivými zuby, protože jako malý nechtěl nosit rovnátka. A teď nenávidí všechny ty, co nosili rovnátka a mají zuby rovné. Kazizub nikdy nemluvil, přes bolesti ani nemohl. Měl neustále šátek převázaný přes hlavu a pod ním na tváři kapesník. „Jo zkažené zoubky ty bolí synku, moc bolí!“ Dodal tehdy uprostřed vyprávění tatínek. A proč Tlustý Pavel? Při téhle postavičce si vzpomněl na strýčka Pavla. Skřítek, který měl kalhoty často záplatované kostičkovanými záplatami, od toho jak mu pokaždé prsknou kalhoty při usedání. Úsměv měl jako plot, plaňka mezera plaňka, zub mezera zub. Prostě na tohohle skřítka si tatínek moc vymýšlet nemusel, byl to celý strýček Pavel. Tlustý Pavel se jak jinak soustředil hlavně na zaklínání sladkostí. Protože to byla nejtěžší kouzla ze všech, musel Tlustý Pavel často odpočívat. Strýček Pavel se také při odpočincích vymlouval na obtížnou práci, pracovat jako noční hlídač je skutečně fyzicky vyčerpávající práce! A při odpočincích oba Pavlové pochopitelně velmi vydatně cpali, nejlépe sladkostmi.

A tak měl Gabrielek pochopitelně strach z kouzel Zubejdy, Kazizuba a hlavně Tlustého Pavla. Strýčka Pavla od té doby podezírá, že je maskovaný zlý skřítek, který místo hlídání po nocích zaklíná sladkosti.

Hotovo, zoubky vyčištěny. Gabrielek se s náležitým úsměvem, aby zdůraznil krásu svých zubů, vrátil do kuchyně. Maminku s tatínkem jeho triumfální návrat pobavil. Maminka vzala utěrku, utřela mu pastu z koutku rtů a dala pusinku.

„Tak copak se ti dnes zdálo hezkého?“ zeptal se Gabrielka znovu tatínek.

„Hezkého nic. Ale zdálo se mi, že jsem ve sklepě rozbil to starý zrcadlo. Sice zůstalo sklo v rámu, ale udělal se na něm pavouk. Ale něco v něm chybělo, co to nevím, protože jsem se probudil.“

„Zajímavé. Až pojedeme k babičce, tak ona ti ze svého snáře přečte, co ten sen mohl znamenat,“ řekl tatínek a zakousl se do rohlíku s máslem.

 „Ale nejprve potřebuji, abys došel nakoupit,“ vložila se do rozhovoru maminka.

„Já půjdu nakupovat? A úplně sám?“ vyjekl Gabriel.

„Ano, sám samotinký,“ odpověděla maminka. A v očích se jí přehnal mrak mateřského strachu. Zbytečně.     

Tatínek si toho všiml a tak převzal iniciativu za slzící maminku. „Dojdeš na sídliště do obchodu a koupíš chleba, minerální vodu, deset vajec a droždí. Nebo vajíčka nekupuj, já je koupím u Procházků společně s mlékem,“ řekl tatínek a nenápadně mrknul na Gabrieleka. Neboť to nebyl první samostatný nákup, ale o tom maminka neměla tušení. Tatínek chtěl, aby se Gabrielek co nejdříve naučil samostatnosti. Tak kdykoliv šli nakoupit bez maminky, tatínek stál před obchodem a Gabrielek nákup, pokud nebyl velký, obstaral sám.

„K Procházkům? Můžu jet s tebou, tati? Prosím, já dojdu do obchodu hned jak přijedeme, můžu, mami, prosím?“ prosil Gabrielek, protože k Procházkům jezdil zřídka, ale vždy moc rád. Tatínek souhlasil. Maminka nic nenamítala.

Procházkovi mají malé hospodářství v tři kilometry vzdálené vesnici. Jejich dům se pyšní číslem dvě. Padesát metrů za značkou oznamující vjezd do obce tatínek sjel na úzkou vedlejší cestu, projel kolem třech rodinných domků po pravé straně. Přejel malý most přes bezejmennou strouhu a za mostem odbočil vpravo. Cesta Gabrielkovi zas připadla o něco užší. Doleva obtáčela rodinný domek, po jehož dvorku pobíhal německý ovčák. Po pravé straně do výšky tří pater čněl domek, v němž žijí Čichoňovi, Gabrielkovi bývalí sousedé, kteří se sem před rokem odstěhovali. Cesta esíčkem stoupala mezi domky. Tatínek ostražitě sledoval zatáčky, do nichž pomalu vjížděl a dával pozor, aby se nesrazil s něčím nečekaným v protisměru. Poté co minul poslední domek, odbočil vpravo a jel podél pole pět set metrů až do otevřené brány Procházkovic hospodářství. Gabrielek si připadal jako princ, který si jede pro Popelku. Tatínek nechal stát auto kousek za branou. Uprostřed dvorku rostla velká statná lípa. Po pravé straně stála stodola. V níž Procházkovi nahoře skladovali seno, dole obilí, řepu nebo to co bylo zrovna potřeba. Na stodolu plynule v pravém úhlu navazovala další patrová budova rozdělená čtyřmi klenutými oblouky. Budova, převážně z pískovcových kvádrů, toho jistě hodně pamatovala. Pod prvním ozdobeném klenutí byla vrata od garáže, plné temných zákoutí, pavouků a neobjevených pokladů. Tak si Gabrielek garáž, v které nikdy nebyl, představoval. V dalším oblouku byl chlév pro čtyři kravičky a dvě telátka. Na kravičky se s prsty na nose Gabrielek vždy rád podíval. Do dveří v třetím oblouku pokaždé jen mrknul. Domov prasátek mu až moc zapáchal.  Ale ze všeho nejvíc se těšil na vyprávění starého pana Procházky, který mu svými příběhy krátil dlouhou chvíli, než tatínek vyřídil, co potřeboval. Tatínek šel za panem Procházkou mladším, který hospodářství vedl. Víc si Gabrielek tatínka nevšímal a rozeběhl se za panem Procházkou starším, který odpočíval na lavičce před domem. Obytný dvoupatrový dům poslední budova, která uzavírá dvůr.

„Dobrý den, pane Procházko,“ pozdravil.

„Ahoj chlapče,“ odpověděl pan Procházka, aniž by zvedl oči od knihy, kterou si narychlo otevřel. Věděl, co bude následovat. Také už měl rozmyšleno, co bude vyprávět a rád. Už proto, že Gabrielek je dobrý a bystrý posluchač. Ale ten nevšímaví postoj zvolil schválně, chtěl totiž nedočkavého Gabrielka trochu poškádlit.

Ale Gabrielek si všiml, že pan Procházka ač má otevřenou knížku a hledí do ní, nepohybuje očima sem tam. Tak jako tatínek, když mu čte pohádku před spaním. Tak si mlčky sedl vedle a vyčkával.

Pan Procházka nevydržel nastalé ticho. „Ty nechceš dnes slyšet, žádné vyprávění?“

„Ale ano chci,“ rozzářil se Gabrielek. „Jen jsem Vás nechtěl rušit.“

„Vidíš tu Lípu?“ pan Procházka ukázal na strom uprostřed dvorku.

„Ano, je veliká,“ Gabrielek si změřil úctyhodné rozměry stromu.

„Je to vzácná Lípa, je poslední svého druhu.“

„Ale takových jsem už viděl hodně a Vy určitě ještě víc.“

„Ano, Lip už jsem viděl hodně. Ale tenhle strom je už jen jeden. Je to Měsíční lípa. O každý takový strom se staral pár stříbrných veverek.“

„Stříbrné veverky?“ podivil se nevěřícně Gabrielek.

„Jak říkám, stříbrné veverky. Říká se, že byly bílé, ale při úplňku zářili stříbrně. Ale jak já vím, tak se za dne nedají spatřit. Pouze za úplňkové noci. Tak si lidé nejspíš jen myslí, že byly bílé.“

„Byly?“

„Ano byly. Před mnoha a mnoha lety lidé stromy vykáceli. Prý kvůli nějaké věštbě.  A se stromy zmizely i veverky. Zůstaly jen obyčejné Lípy a na těch žijí jen obyčejné veverky. Sice i obyčejné Lípy mají svou sílu léčit, na to se můžeš zeptat tuhle babky kořenářky.“ Pan Procházka se posměšně podíval na procházející paní Procházkovou. Ta jeho vtipnou narážku slyšela, ale neřekla nic, jen se na manžela zamračila.

S úsměvem se obrátila na Gabrielka: „Potom si přijď do kuchyně pro buchtu, Gabrielku. A ty starý blázne, mi tam nelez!“

Gabrielkovi se líbilo vzájemné pošťuchávání starých manželů, tatínek s maminkou občas dělali totéž. Gabrielek se zadíval na Lípu uprostřed dvorku a jeho přirozená bystrost, která mu v budoucnu při studiu a při práci usnadní život, mu vnukla otázku, která postrčila vyprávění pana Procházky zas o kousek dál. „Pane Procházko, nechcete naznačit, že tahle lípa je jedna z těch, které obývaly stříbrné veverky?“

„No,“ pan Procházka se šibalsky usmál. Pokaždé na Gabrielkovi zkoušel nové příběhy, na které si vzpomněl nebo, které si vymyslel. Věděl, že je to čistá neposkvrněná dětská duše. Tak byl Gabrielek vždy ten první, který nové vyprávění slyšel a pokaždé panu Procházkovi nějakou tu mouchu vychytal. Ale tentokrát šlo o vyprávění, které jeho vnoučata slyšela už mockrát.

„Když mi bylo osm let,“ pokračoval pan Procházka, „od otce jsem dostal dřevěnou vyřezávanou krabičku, která se v rodině z otce na syna dědila již několikátou generací, když jsem ji dostal já, tak jsem se na rozdíl od předků rozhodl, že její obsah zasadím. Udělal jsem důlek nohou uprostřed dvorku. A od té doby zde roste. Víš Gabrielku, lidé věří, nebo věřili, že každý z těch stromů má své poslání a poté co ho splní tak uschnou a veverky zahynou.  Ale občas pochybuji, že je to skutečně ten strom! Že je to opravdová Měsíční Lípa, protože jsem zde nikdy neviděl bílé nebo stříbrné veverky. A to jsem pozorováním a vyčkáváním na veverky věnoval dostatek času.“

Gabrielek jen seděl a s napětím poslouchal vyprávění pana Procházky. Ale dnes mu nebylo dáno vyslechnout celý příběh. Protože ve chvíli, když se pan Procházka nadechnul, aby mohl plynule pokračovat, vyšel tatínek s mlékem v pet lahvi. „Tak pojedeme Gabrielku. Hezky se rozluč.“

„Neshledanou,“ rozloučil se bez otálení.

„Ne Gabrielku. Na brzkou shledanou!“ pousmál se pan Procházka.

„Tady máš ty buchty od paní Procházkové. Ani sis neudělal čas si pro ně dojít, jak tě paní Procházková pobízela. Příště jí budeš muset pěkně poděkovat. Dneska jsem to udělal za tebe,“ kázal s úsměvem tatínek. Cesta zase rychle ubíhala. Gabrielkovi bylo líto, že si pro ty buchty nestihnul dojít sám. Líbila se mu totiž velká pec v kuchyni. Od první chvíle co ji uviděl, snil o tom, že se na ní jednou vyspí. Tak jak na ní spávali kluci a holky v dávných dobách. 

---