Jedno rano...jedno z mnoha

...tohle je cast rozsahlejsiho dilka (vetsinou povidek a povidacek) ...pokud by nekdo chtel cist dalsi, dejte vedet...

Tak třeba jednou ráno Probudím se a zjistím Že už vlastně nic nechci... Venku prší smutek miliónů osamělejch A každá kapka na římse hlasitě řve To jsem já !!! Otevřu okno a vlasy mi profoukne dech holek, který umřely a já je nemiloval A trochu se mi točí hlava z tý vejšky anebo z první ranní cigarety Pode mnou vzlyká nevyspalá tramvaj A já fakt nic nechci... Tak si oblíkám plandavý džíny Plus podzimní bundu jen tak na tělo, který pomalu, pomaličku chladne a levou rukou si prohrabuju neposlušný vlasy a několikadenní strniště různejch vousů Snad jen pro ten pocit, že tam ještě jsou Kamenný schody se mi pokorně podkládaj pod nohy A jsou geniálním sousoším Modelovaným nespočetnejma nohama grázlů, ženskejch s nákupníma taškama a taky Časem kterej do nich vyryl malý nesmyslný znamínka V suterénním obchůdku naproti to voní po dávno minulejch dobách a vanilce a taky koženejch páscích & naftalínu (Varování ministerstva čehokoliv : Vzpomínky způsobujou smrt steskem...) Je to tu nebezpečný, ne jako ve sterilním supermarketu V zrcadle na pultu vpravo vidím vlastní kalný oči, co nic nechtěj Už těžko skrejvaj únavu Jsou vykradený Z jejich barvy namaloval Van Gogh nebe nad svejma slunečnicema A můj hlas říká o balíček žiletek... Doma v koupelně se svlíknu V některejch chvílích jsou hadry zbytečný... Z předsíně slyším tikat starý nevkusný hodiny a počítám čas strávenej vymejšlením dopisů, který jsem nikdy nenapsal A tak moc jsem chtěl... Vybalím jedno stříbrný ostří Jedno bohatě stačí... Stojím tu sám před sebou, sám proti sobě Sám za sebe Rezavá voda odkapává v železnejch intervalech Umyvadlo má nekonečnou trpělivost... Venku asi ještě pořád prší Kdy asi pleskne na římsu kapka mojí osamělosti? To jsem já! JÁ! Řvu a křečovitě držím žiletku Je smutný a těžký umírat po ránu... Tak se s ní opatrně oholím A půjdu si ještě na chvíli lehnout...

---